Čtenářský deníček

Carl Gustav Jung: Aion, Příspěvky k symbolice bytostného Já
 Nakladatelství Tomáše Janečka 2003, překlad Petr Patočka


C.G.Jung říká, že paralela, kterou vede mezi Kristem a bytostným Já, neznamená nic víc než psychologickou záležitost, nejde mu o zásah do metafyziky, to znamená do víry. Obrazy Boha a Krista, které si načrtává náboženská fantazie jsou nevyhnutelně antropomorfní, a proto jsou jako kterékoliv jiné symboly přístupné psychologickému vysvětlení. Jako věřila antika, že symbolem ryby vypovídá o Kristu více, jevilo se i alchymistům, že jejich paralela s Kamenem (lapis) Kristův obraz prohlubuje a vysvětluje. K symbolu Kamene ovšem existují výpovědi, které na Kámen kladou takový důraz, že můžeme být na pochybách, zda nakonec nebyl Kristus brán za symbol Kamene.

Pro moderní psychologii podle Junga vyvstává problém podobný alchymické otázce: je bytostné Já symbolem Krista, nebo je Kristus symbolem bytostného Já? A C.G.Jung odpovídá kladně na druhou otázku a pokouší se ukázat, jak v sobě tradiční obraz Krista sjednocuje charakteristiky archetypu bytostného Já. Jestliže má někdo sklon k tomu chápat archetyp bytostného Já jako vlastní agens, a tím Krista jako symbol bytostného Já, musí uvážit, že mezi dokonalostí a úplností existuje podstatný rozdíl. Obraz Krista je téměř dokonalý, archetyp ale znamená úplnost, je však velmi vzdálen tomu, aby byl dokonalý. Je paradoxem, výpovědí o tom, co je nepopsatelné, transcendentální.

Uskutečnění bytostného Já, které by muselo následovat uznání jeho svrchovanosti, vede k základnímu konfliktu, vlastně k rozpětí mezi protiklady (Ukřižovaný visící mezi dvěma lotry) a k jakési přibližné celosti, která ale postrádá dokonalost. Úsilí o dokonalost je člověku vrozená zvláštnost, která tvoří jeden z nejmocnějších kořenů kultury. Člověk usiluje o dokonalost v nějakém směru, archetyp se naproti tomu dokončuje ve své úplnosti, která představuje dokonalost zcela jiného druhu. Kde převládá archetyp, tam je ve shodě s jeho archaickou povahou proti veškerému vědomému úsilí úplnost vynucena.

Jedinec se sice může snažit o dokonalost, ale pro svou dokonalost musí vytrpět tak říkajíc protiklad svého záměru. ("Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo." Ř7,21) Tomuto stavu odpovídá obraz Krista takřka úplně: Kristus jako dokonalý člověk a jako Ukřižovaný. Opravdovější cílový obraz etického úsilí si lze stěží vymyslet.

Bytostné Já narozdíl od postavy Krista nemá charakter historické události zjevení, je příbuzné východním idejím átmanu a tao. Nezakládá se na víře a na metafyzické spekulaci, ale na zkušenosti, že nevědomí za určitých okolností spontánně produkuje archetypický symbol celosti. Z této skutečnosti musíme vyvozovat, že archetyp tohoto druhu je univerzálně přítomný a je vybaven určitou numinozitou. Tento symbol celosti znázorňuje sjednocení protikladů, to přirozeně nemůžeme chápat jinak než jako paradoxii, neboť sjednocení protikladů si lze představit jen jako jejich zničení. Paradoxie lpí na všech transcendentálních skutečnostech, protože odpovídajícím způsobem odráží jejich nepopsatelnost.

"Spása" v křesťanství neznamená, že je člověku odňato břímě, které nikdy nemínil nést. Jen ten, kdo je úplný, zakusí, jak nesnesitelný je si člověk. Jestliže někdo pracuje na uskutečnění a uznání své celosti a úplnosti vědomě a záměrně, nemusí prožít to, co by jej potkalo proti jeho vůli a v negativní podobě. Ten, komu je předurčeno sestoupit do hluboké jámy, udělá lépe, když se toho povážlivého podniku se všemi vhodnými preventivními opatřeními chopí, než aby dopustil, že do té díry střemhlav spadne.

Ačkoliv dogma, jako mytologie obecně, vyjadřuje esenci vnitřní zkušenosti a formuluje tím operativní principy objektivní psýché, to znamená kolektivního nevědomí, činí to řečí a způsobem nazírání, které se staly dnešní duchovní orientaci cizí. Slovo "dogma" dokonce nabylo ne vždy příjemný zvuk a slouží k tomu, že se jím káravě vytýká strnulost nějakého předsudku. Tím pro většinu západního lidstva ztratilo svůj smysl jako symbol pro celek významných, o sobě nepoznatelných "skutečných" (to znamená působících) daností. Tento vývoj je pro kulturu nebezpečný, neboť nevíme o žádném jiném symbolu, který by svět nevědomí lépe vyjádřil. Přejímání symbolů z Východu, třeba z Indie, nikam nevede, protože nevyjadřují naši minulost. Historický vývoj západoevropského ducha se nedá s indickým naprosto srovnávat. Naším předpokladem je a zůstane křesťanství, před kterým leží ještě podstatně delší časový úsek polyteistického a polydémonistického stavu ducha.

Zajímavý je také Jungův postřeh zakládající se na jeho určité znalosti středověkého symbolického myšlení, že s rokem 1000 začíná jiný svět, který se zprvu ohlašuje pozoruhodnými náboženskými hnutími, jako jsou bogomilové, kathaři, albigenští, valdenští, pauperes spiritus, Fratres Liberi Spiritus, bekyně, begharti atd., a v náboženství Ducha svatého Gioacchina da Fiore. K těmto hnutím patří rozmach alchymie a také protestantismus, osvícenství a přírodní vědy, včetně vývoje ke vpravdě ďábelským jevům, které zažívá naše doba, současně s ústupem křesťanství vůči racionalismu, intelektualismu, materialismu a "realismu".


15.6.2007