Čtenářský deníček

Anne Maguirová: Stíny duše

Anne Maguirová: Stíny duše
 Nakladatelství Portál, 1999

Tak jsem zase narazil na knížku, od které se odtrhnout jest uměním. „Stíny duše“. Autorka je jungiánka. Překlad je taky hodně vyvedený. Různé etymologické hříčky jsou rozváděny v poznámce překladatele (Pavel Klepáč) i pro české ekvivalenty cizích slov, což hodně potěší.

Jung sám o sobě je dle mého zajímavá potrava ducha, ale knížky jeho žaček, to bývá mnohdy ještě větší slast.

Téměř mi přijde neuvěřitelné, jak skoro všechno důležité o osobě, duši, vztazích, nemocích duše lze dostat do útlé knížečky.

Jen namátkou: křesťanské pojetí hříchů, různé významy klíčových slov pro seznámení se stínem, jejich původ a proměny v čase, obrazy z mytologie starozákonní, řecké, asijské, ba i nějaký ten indiánský bůžek se tu najde, výklad symbolů, pár příkladů z praxe autorky, velmi stručné záznamy důležitých snů, po kterých mohla a někdy i nastala změna, jejich nepřekombinovaný výklad, taky odvolávky na Eliadeho a jeho vývody o třeba důležitosti ohně pro šamany, kováře a jiné.

Archetyp ohně přináší osvícení prostřednictvím emoce. To znamená, že dřív než je možné osvětlit a objasnit jakýkoliv psychický obsah, musíme nejprve znát emocionální zájem nebo vzrušení. Zánětlivý proces je výrazem symbolického „rozdělávání ohně“, jehož cílem je uvědomění a regenerace. K tomu však nedojde bez bolesti a bez skrytého průvodce strasti – náhledu.

Nejčastěji je ale citovaný samo sebou Jung, von Franz, i ten Adler, Nietzsche a někteří spisovatelé, například Dante a jeho Božská komedie, L.N.Tolstoj se svou Kreutzerovou sonátou a mnozí další tu mají své místo.

U čtení takovýchto knížek, a tahle je tedy jednou z nej, si člověk vybaví a jaksi i srovná dost věcí v hlavě. Co nejvíc potěší není ani tak další rozvedení Jungových souvislostí: stínu, animy, anima, alchymie, nevědomí, Já a dalších, ale nezvykle důvěrné a s velkým vypravěčským talentem podané hodnocení vlastních zážitků a zážitků autorčiných pacientů a hlavně pacientek. Třeba u líčení historky o epileptickém chlapíkovi, který roztrhá popruhy a dost poničí útlého policistu, mi nezbylo než nevzpomenout na nejeden svůj amok a jeho dohry. To ale není na četbě to nejvzrušivější - ty různé asociace, spíš je to požitek z vyváženého a ryze ženského pohledu, přesněji tedy vhledu, ba až zasvěcenosti do pro mnohé skrytých zákoutí duše.

Úvahy o masových jevech moderní doby procházím lehce nevšímavě, ale jakmile se začne mluvit o konkrétních případech pýchy, hněvu, žárlivosti, lenosti, nestřídmosti, lakomství a obžerství, hned mám všechny čtecí smysly zbystřeny.

Člověku se při čtení tak jaksi nenuceně vkládají do hlavy možné výklady různých vlastních reakcí, pocitů, emocí, chápání vztahů k okolí, přinutí se vybavit si, co jeho a lidi klíčové pro soužití a jakýsi vývoj ovlivňuje, determinuje, uvědomuje si tu vlastní podobu stínu, kterou tak často projikuje do druhých, aby se zdánlivě beztrestně zbavil svých běsů. Ale oni i ti druzí mají svůj stín, jinak by nebyli lidmi. Takže výsledkem by neměly být výčitky dovnitř, ani ven. Jen klidný nádech, výdech.

24.5.2003