Tak jsem zase narazil na knížku, od které se odtrhnout jest uměním. „Stíny duše“. Autorka je jungiánka. Překlad je taky hodně vyvedený. Různé etymologické hříčky jsou rozváděny v poznámce překladatele (Pavel Klepáč) i pro české ekvivalenty cizích slov, což hodně potěší.

Jung sám o sobě je dle mého zajímavá potrava ducha, ale knížky jeho žaček, to bývá mnohdy ještě větší slast.

Téměř mi přijde neuvěřitelné, jak skoro všechno důležité o osobě, duši, vztazích, nemocích duše lze dostat do útlé knížečky.

Jen namátkou: křesťanské pojetí hříchů, různé významy klíčových slov pro seznámení se stínem, jejich původ a proměny v čase, obrazy z mytologie starozákonní, řecké, asijské, ba i nějaký ten indiánský bůžek se tu najde, výklad symbolů, pár příkladů z praxe autorky, velmi stručné záznamy důležitých snů, po kterých mohla a někdy i nastala změna, jejich nepřekombinovaný výklad, taky odvolávky na Eliadeho a jeho vývody o třeba důležitosti ohně pro šamany, kováře a jiné.

Archetyp ohně přináší osvícení prostřednictvím emoce. To znamená, že dřív než je možné osvětlit a objasnit jakýkoliv psychický obsah, musíme nejprve znát emocionální zájem nebo vzrušení. Zánětlivý proces je výrazem symbolického „rozdělávání ohně“, jehož cílem je uvědomění a regenerace. K tomu však nedojde bez bolesti a bez skrytého průvodce strasti – náhledu.

Nejčastěji je ale citovaný samo sebou Jung, von Franz, i ten Adler, Nietzsche a někteří spisovatelé, například Dante a jeho Božská komedie, L.N.Tolstoj se svou Kreutzerovou sonátou a mnozí další tu mají své místo.

U čtení takovýchto knížek, a tahle je tedy jednou z nej, si člověk vybaví a jaksi i srovná dost věcí v hlavě. Co nejvíc potěší není ani tak další rozvedení Jungových souvislostí: stínu, animy, anima, alchymie, nevědomí, Já a dalších, ale nezvykle důvěrné a s velkým vypravěčským talentem podané hodnocení vlastních zážitků a zážitků autorčiných pacientů a hlavně pacientek. Třeba u líčení historky o epileptickém chlapíkovi, který roztrhá popruhy a dost poničí útlého policistu, mi nezbylo než nevzpomenout na nejeden svůj amok a jeho dohry. To ale není na četbě to nejvzrušivější - ty různé asociace, spíš je to požitek z vyváženého a ryze ženského pohledu, přesněji tedy vhledu, ba až zasvěcenosti do pro mnohé skrytých zákoutí duše.

Úvahy o masových jevech moderní doby procházím lehce nevšímavě, ale jakmile se začne mluvit o konkrétních případech pýchy, hněvu, žárlivosti, lenosti, nestřídmosti, lakomství a obžerství, hned mám všechny čtecí smysly zbystřeny.

Člověku se při čtení tak jaksi nenuceně vkládají do hlavy možné výklady různých vlastních reakcí, pocitů, emocí, chápání vztahů k okolí, přinutí se vybavit si, co jeho a lidi klíčové pro soužití a jakýsi vývoj ovlivňuje, determinuje, uvědomuje si tu vlastní podobu stínu, kterou tak často projikuje do druhých, aby se zdánlivě beztrestně zbavil svých běsů. Ale oni i ti druzí mají svůj stín, jinak by nebyli lidmi. Takže výsledkem by neměly být výčitky dovnitř, ani ven. Jen klidný nádech, výdech.

24.5.2003