Čtenářský deníček

Elisabeth Badinterová: XY. O mužské identitě
Paseka 2005, překlad Zuzana Dlabalová


Od chvíle, kdy vyplynuly na povrch obtíže mužské identity, už nikdo netvrdí, že je mužské pohlaví to silnější. Naopak. Je definováno jako slabé, labilní fyzicky i psychicky. Už v děloze má větší potíže s přežitím. Jednou z možností výkladu, proč je víc psychicky labilních mladíků než děvčat, by mohla být hypotéza Léona Eisenberga, že za tím je genetická zranitelnost, muž má jen jeden chromozom X. Jiná se opírá o skutečnost, že pouze na mužský plod působí díky chromozomu Y maskulinizující látka vyměšovaná z kanálků s testosteronem. Ostatně psychoanalytici dobře vědí, že perverze jsou v zásadě mužské. Jako by přírodě dalo větší práci diferencovat identitu samčí než samičí.

Evropská a americká mužská literatura posledních let svědčí o tom, že před sebou máme celou paletu pocitů, které muži zmítají: hněv, úzkost, strach z žen, impotence, ztráta orientačních bodů, nenávist k sobě i ostatním a podobně. Jeden rys je těmto textům společný: muž, který pláče.

Dřív se tvrdilo, že muž jako otec má projevovat svou náklonnost k dítěti spíš slovem než fyzickým kontaktem, otcovská láska se měla projevovat na dálku. Mezi mužem a dítětem měl být důležitým prostředníkem rozum, díky němuž je možné udržet si odstup. Předpokládalo se, že matka je obdařena úžasným instinktem, jak poskytovat dítěti lásku. Nadané ženy pro výchovu jsou ale výjimky. Spíš je pravidlem, že když se dotazujeme mužů i žen na jejich matku, téměř vždy ji charakterizují jako "příliš" nebo "ne dost".

Čím více jsou matky svým synům na obtíž, tím více se synové strachují žen, utíkají před nimi, nebo je utlačují. Spíš než obviňovat "kastrační matky" z výchovy sexistických synů, což naznačuje, že za neštěstí žen jsou zas odpovědné ženy, je však načase přetnutí začarovaného kruhu a skoncování s výhradní péčí matky. Dnes víme, že vyžadují-li to okolnosti, umějí se muži postarat o dítě zrovna tak dobře jako ženy. Když v sobě umí otec zmobilizovat ženskost, umí být stejně citlivý, vřelý a kompetentní jako žena.

Autorka ještě pojednává iniciační obřady, které probíhaly u přírodních národů, kdy se maskulinita získávala mnohem bolestivější cestou než feminita. Taky zmiňuje tzv. homosexuální pedagogiku, kdy se jedná o výchovu k mužnosti prostřednictvím vztahu mezi muži. Je mnohem dávnější, než se často myslí, objevuje se ve společnostech, v nichž se mužnost považovala za absolutní morální hodnotu. Hlavní argument pro tuto homosexuální výchovu je asi tento: Muži, kteří milují muže, touží se jim vyrovnat, zatímco muži milující ženy budou jako ony, to znamená "změkčilí". Od Řeků po Sambije, od Římanů po středověké Seveřany, od japonských samurajů po Baruje, u všech panoval názor, že k pravé mužnosti se dospěje přes úzký vztah mezi dvěma muži.

Heterosexualita je třetím negativním důkazem tradiční maskulinity. Po odluce od matky, po radikálním odlišení od ženského pohlaví, musí chlapec dokázat, že není homosexuál. Jako kdyby vlastnění ženy zahánělo přízrak identity, a tím zdůrazňovalo kýženou jinakost: mít ženu, a tudíž nebýt ženou. Naši předkové uvažovali však mnohdy jinak. Třeba Diderot o homosexualitě nemluví jako o hříchu nebo nízkosti, ale považuje ji za vzácnou rozkoš ze stejného důvodu jako masturbaci. Zdrženlivost podle něho vede k šílenství.

Patriarchální systém zplodil zmrzačeného muže. Situaci ještě zhoršila průmyslová společnost, která odvedla synům otce. Synové zůstali odkázáni na matky. Muže neutvářeli muži. Když feminismus patriarchát zavrhl, lidství ztotožněné s ženstvím ignorovalo mužství, a tedy lidskou bisexualitu. Výsledky nebyly o nic lepší. Nová rovnice samec = zlo přivodila ztrátu identity u celé generace mužů. Zatímco depresemi, bolestmi hlavy, neurózami a podobně trpěly tradičně více ženy, průzkumy už dvacet let ukazují, že se rozdíl mezi pohlavími stále více stírá. Ztráta pohlavní identity může vést až k sebevraždě, k šílenství či k blouznění.

Je načase, aby muži pochopili, že za ideál mužnosti se draze platí a že mužství bude zdraví méně škodlivé, až se přestane vymezovat jako protiklad ženství. Chlapci se musí naučit vyjadřovat emoce, žádat o pomoc, chovat se mateřsky, spolupracovat a řešit konflikty nenásilnou cestou, uznat, že postoje, ocejchované jako ženské, jsou nezbytné pro rozvoj každé lidské bytosti, a tím zredukovat homofobii a misogynství.

Otcové nabízející svým synům obraz usmířeného muže jsou dnes ještě výjimkami. Není divu. To, že někdo popřel identitu otců, ještě neznamená, že je psychologicky připraven usmířit se se svým ženstvím. A to, že přijal ženství, ještě neznamená, že nalezl virilitu, která mu vyhovuje. Dnes tolik oslavované ženské ctnosti mohou bez naředění mužskými (třeba sebevláda, vůle k sebepřekonání, odvaha riskovat, přijímat výzvy) vést k pasivitě a podřízenosti.

Dokud budou muže rodit ženy, dokud se XY bude vyvíjet v lůně XX, bude vždy trvat déle a bude obtížnější dozrát v muže než v ženu. Dnes muži dávají patriarchátu sbohem a stojí před úkolem znovu vynalézt otce a s tím související virilitu.


4.1.2007



Přidám ještě recenzi z www.knihovnice.cz:

Badinterová, Elisabeth - XY. O mužské identitě

Je krátké shrnutí takzvaných "mužských studií", čili jedné části genderových studií, která se přímo nejmenují feminismus. Elisabeth Badinterová je sice liberální feministka, ale též historička a především Francouzka, což činí knihu mnohem překousnutelnější, než jsou obyčejně práce anglosaské. Takže feminismus sice ano, ale s notnou dávkou despektu k Anglosasům, především Američanům, takže Angličany neurazil a Američani ho nepochopili. Lépe řečeno, nejedná se o despekt, ale o výraz, který máme vyhrazený pro psa, který se nám na vycházce v parku v něčem nepěkném vyválel. Rádi ho kvůli tomu mít nepřestaneme. Takže ani Badinterová nepřekročí stín, ačkoliv prozradí mnohé, třeba, že feministický muž byl na severu zrušen už v osmdesátých letech. Možná, že je vlastně o to nebezpečnější, protože smírné závěry a umné zaobalování ji umožňují v textu předestírat neuvěřitelné konstrukce.

Kupodivu se celou knihou nese, že tvorba mužské identity je složitější nežli v případě ženy. Počínaje biologií diferenciace zárodku - geny chromozómu Y spouštějí přestavbu ženského zárodku v mužský, až po nutnost odpoutat se od matky a nalézt správné vzory mužství. Muži jako objektu biologickému je však věnováno jen malý prostor a Badinterová se rovnou vrhá na mužská studia, čili to, co je pro muže charakteristické. Od definice mužských studií neuplynou čtyři stránky a už je tu krize mužské role - preciózky a Francie 17. století. Poměrně krátký interval od předmětu ke krizi dává tušit, že mužská studia se příliš nezabývají tím, jaký muž je, ale hlavně tím, jaký by měl být.

Zatímco preciózky na dvoře Jindřicha IV. obhroublí dvořani toliko obtěžovali, pro kapitalistickou společnost byli celí muži, řešící konflikty zásadně silou, zcela nepoužitelní. Zvláště považovali-li povolání úředníka za ryze ženské. [Totižto, mužská studia považují muže neopracovaného feminismem za poměrně prostý automat, co se týče schopností i potřeb.] Provázání změn v ekonomice se změnami ve společenském uspořádání patří k přednostem knihy, občas však autorce vycházejí obdivuhodné konstrukce. Třeba, že USA vstoupily do 1. světové války, aby se američtí muži mohli cítit jako chlapi.

Po ekonomických danostech přichází na řadu tradiční otázka, zda je maskulinita biologickou daností nebo ideologickou konstrukcí. Pod dehonestujícím názvem "věčné mužství" se skrývá diferencialismus, což je matoucí označení pro to, že rozdíly mezi pohlavími jsou motivovány biologicky. Uvedena je sociobiologie opovážlivě tvrdící, že účelem pohlaví není porozumění, ale reprodukce, a diferencialistické feministky vyzývající ženy, aby si uvědomily svou latentní homosexualitu a bojující proti umělému oplodnění. Z proklamací diferencialistických feministek je posléze vyvozeno, co je cílem sociobiologie. Je opravdu obdivuhodné, jak je možné, nejen zazdít úspěchy sociobiologie, ale i překroutit vše k čemu došla. Inu, tvrdit, že jsme, čím jsme, především působením jakýchsi chemických substancí a nikoliv rozhodným nadšením aktivisty či úředníka, je zločin hodný pronásledování, zejména ze strany aktivisty či úředníka.

V dalším, jak zkušený čtenář čeká, nebude na biologický póvl brán zřetel, což umožní sociálně smýšlejících výzkumníkům bystře přesouvat stádia homosexuality za rannou bisexualitu, anebo kdekoli jinam. Ostatně psychoanalytici vědí, že perverze jsou v zásadě mužské. Čtenář užije glorifikace Moneyho, vyvozování poznatků o světě z beletrie ambulantně ošetřovaných neurotiků a ambiciózních analogií: Při kojení je matka mužem, který dává; dítě je ženou, která přijímá.

Téma vývoje dítěte v muže čtenáře dovede k zajímavým dobovým názorům na výchovu. Ernest Hemingway prý trpěl poruchami proto, že s ním matka spala do 6 měsíců v posteli. Až do 80. let bylo v příručkách otcům doporučováno, aby se s dětmi nemazlili a nedotýkali se jich. Skrze kmenové společnosti praktikující brutální přechodové rituály z dětství do mužského věku, se autorka dostává k homosexualitě, proplétající se tak jako tak celou knihou. Jedno z hesel muže prý je, nebýt homosexuál. V překvapivě mnoha společnostech se chlapci před homosexualitou ukrývají - nebo spíše jsou ukrýváni - do ryze mužské společnosti, patrně podle hesla, kdo se stýká s babama, sám je baba. Autorka zde předvádí opravdu vášnivé racionalizace. Kupříkladu vyvodí heslo: "Bolest je dobrá, rozkoš špatná", z výpovědi sportovce, který tvrdí, že americký fotbal začal hrát, aby měl úspěch u děvčat. (Jeden by řekl, že neměl v plánu nechat se od nich bičovat, ale on by si jednu nakonec vzal, ta by mu zakázala hrát a on by opravdu trpěl.)

Kapitola identita a pohlavní preference pak rovnou uvádí "gay studies" jako další podobor. Je uveden historický vývoj chápání i trestání homosexuality, ale i fakta o všeobecném celosvětovém rozšíření homosexuality a její kulturní neovlivnitelnosti. Přesto se kapitolou stále vina z Freuda dovozená idea, že lidé jsou ve skutečnosti bisexuální a kdykoli mohou svou orientaci změnit. A strach z homosexuality prý otcům brání dotknout se syna, naštěstí už generace zastánců feminismu nabourala mužský model a brzy se vynoří nové rodičovské chování...

Proces bourání ukazuje část "Být muž", jež je cestou k uzdravení chorého muže. Nejprve se čtenář seznámí s tvrdým mužem - od kovboje po jeho idealizaci v terminátorovi. Pak přijde na měkkého muže, který vzniká pod vlivem přání žen, zakazuje si projevy chlapáctví, ukazuje něhu. Časem se též ukázalo, že nový, femininní měkký muž se především nechce vázat a za nic převzít zodpovědnost. A tak se již v roce 1984 severské ženy měkkého muže nabažily a vyhlásily jeho smrt.

Nakonec se tedy ukázalo, že muži se feministickým přáním - jak předpokládala ona neúspěšná sociobiologie - přizpůsobili, zatímco ženy s tím nebyly spokojené. Avšak nezoufejme! Vzniká nový "usmířený muž": Ženy tyto mutanty s něhou sledují a tají dech... Zatímco s těmi, co zapomněli mutovat i souloží.

Elisabeth Badinterová se provdala za muže staršího o 16 let, úspěšného a bohatého právníka, později ministra spravedlnosti, který ve Francii spoluprosadit zákaz trestu smrti. Krásný příklad, že není rozporu mezi sociobiologií a aplikovaným feminismem.

Vydala Paseka v roce 2005.

03.05.2006

Jaromír Kopeček