Čtenářský deníček

Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní době
 Sociologické nakladatelství, Praha 1995, překlad Miloslav Petrusek


Snad největší a co důsledků nejvýznamnější odlišnost mezi dnešní dobou, které jde při troše snahy říkat postmoderní, nebo pro jiné jen nová fáze modernity, od období předcházejícího, spočívá v tom, že nejen nemyslí, ale ani nemůže o sobě myslet jako o „projektu“. Projektu řízeného z jakýchsi „kanceláří“, „center“, které se buď o tom, že řídí, samy sebe a všechny členy společnosti přesvědčovaly, popřípadě doopravdy věci obecné nějakým způsobem dirigovaly k jakémusi cíli, který samozřejmě nikdy nenastal. Dnes nežijeme projektem, ale projekty. Projektování a úsilí potřebné k realizaci projektů podlehlo privatizaci, deregulaci a fragmentarizaci. Jsme stejně jako dříve zaměstnáni řešením problémů a obstaráváním, ale ani tyto naše činnosti, ani samotné věci a problémy, jichž se to týká, se neskládají v celek. A navíc, což je nejdůležitější, není mezi nimi „problém problémů“, meta-problém, „problém jak skončit s problémy“, jak zařídit zařizování věcí jednou pro vždy. Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude jiný než dnešek. Postmodernita je vlastně pouze totéž, co zánik projektu – super-projektu, takového projektu, který nezná plurál.

Všichni máme nyní mnoho důvodů pro ztrátu důvěry v projekt dokonalé společnosti, nikdo by neměl zapomínat na dvě nejzákladnější verze této projektantské obsese. Na tisíciletou Říši a na rajské zahrady komunismu. Už víme, k čemu vede projekt projektů, jestliže se mu povolí uzda a jestliže je podpořen silou státních motorů, vlastních zákonů, dusících každého bez rozdílu. Víme, jak se žije ve společnosti-zahradě se státním aparátem v roli zahradníka, jenž rozhoduje, které rostliny jsou pro zahradu vhodné a které kazí její vzhled. Není divu, že opatrnost se nám stala matkou moudrosti, když jsme se takto spálili. Hledíme proto s podezřením a nedůvěrou na obrazy rajských zahrad, hledáme, kam bychom se schovali, kdykoliv zaslechneme – „dejte mi moc, svou důvěru, podpořte mě a já si poradím“. Nikoliv jen ten či onen stát, ale jakékoliv vedení společnosti a snaha o její řízení ztratily důvěryhodnost, každá snaha o direktivní zásahy. Hlavně už nikdo nevěří těm ambiciózním a mocichtivým, kteří tvrdí, že dnešní trápení je nutné ve jménu budoucího štěstí.

Posláním filozofa a sociologa v současné době podle Baumana je vyslovit zamlčené, učinit zjevným, co je zraku nedostupné, zhmatatelnit to, co nelze uchopit nebo čeho se ruka dotknout nechce nebo na to prostě nemá čas. Jejich úkolem je nenechat udusit v zárodku žádnou z možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, zabránit tomu, aby se lidské naděje rodily jako mrtvá novorozeňátka, na jejichž pohřbech budou řečnit mlčící a pasivní svědkové jejich smrti, po zuby ozbrojení dohlížitelé a zlatoústí velekněží historické, sociální, kulturní, či jakékoliv jiné nutnosti. Filozofové a sociologové by se měli vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, mistrům definic, měli by oddělovat zdravé sebeuvědomění, jež musí být vždy vědomím o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy nebo hodnoty. Měli by vyvolávat neklid, nikoliv jej mírnit. Z těchto heuristických poučení jakoby povstávala filozofie a sociologie, která nemá téměř co nabídnout těm, kteří usilují o dosažení nebo udržení moci, má však co nabídnout lidem, kteří ať už z vlastní volby nebo nutnosti jsou zaujati seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti.

Trvalým atributem „postmoderního“ životního stylu se zdá nespojitost, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér lidských činností. Bauman obsáhle charakterizuje čtyři vzorce „postmoderní“ osobnosti: zevlouna, tuláka, turistu a hráče. Postmoderní kontext podle něho preferuje absenci přesně vymezené identity, čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem. Nejlépe se vede těm jedincům, jejichž svobodu pohybu nesvazuje úzká specializace, kteří se nenavyknou koncentrovat se příliš dlouho na jeden předmět zájmu, kteří se nadměrně neváží na věci, jimiž se mají v tu kterou chvíli zabývat, kteří si zachovávají distanci a emocionální střídmost k tomu, čím se v dané chvíli zabývají. Osobnost skutečně postmoderní se vyznačuje absencí identity. Její následná vtělování se proměňují stejně rychle jako obrázky v kaleidoskopickém kukátku.


12.8. 2003