Čtenářský deníček

Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti
Slon 2007

belohradský

Objektivita jako antientropický režim řeči přežívá jen tam, kde historie naučila pasivní většinu vážit si nepoddajnosti svých aktivních menšin.

Neposlušnost je od Norimberského procesu absolutní morální povinností každého jednotlivce, nejen jeho lidským právem. Povinnost rebelovat proti nemorálním zákonům, rozkazům a institucím plyne ostatně i z naší ústavy, v níž je zakotveno právo bojovat proti zločinnému politickému systému. Poznáme jej podle tří znaků: zaprvé rozpor s morální tradicí země, zadruhé neexistence legální cesty ke změně zákonů a za třetí monopol moci v rukou vlády, na niž se platnost zákonů (ani jejích vlastních) nevztahuje.

Prebendáře a sinekuristy režimu ekonomické globalizace nazvu podle francouzského sociologa Duclose "hyperburžoazie". Je to "mimonárodní" elita, která usiluje o zrušení všech omezení, jimiž národní státy za poslední dvě století spoutaly ekonomickou racionalitu (viz Malý příruční slovník globalizace: deset hesel k porozumnění a obraně). Hyperburžoazie nabízí subprebendy a sinekurky novinářům a intelektuálním lobbistům, ochotným útočit na zbytky politické filosofie a morálních postojů, které stojí v cestě "globálnímu ekonomickému růstu", tomuto všedrtícímu samopohybu, tomuto všežravému planetárnímu netvoru, této smrtelné chřipce všeho živého, této rychle rostoucí haldě doutnajících odpadků, od níž se každý z nás snaží (marně) žít co nejdále. Cena míst bez výhledu na ni je stále vyšší, mají na ně jen prebendáři. V národním státě byl ekonomický růst podřízen osvícenským ideálům, které zastupovala národní staroburžoazie, "vůdčí síla" národa; komunistická nomenklatura byla dědičkou staroburžoazie, usilovala o rychlý ekonomický růst v rámci národního státu a nutila nás číst Jiráska a Němcovou; komunismus byl urychlenou cestou zaostalých národů k průmyslovému státu.

Staroburžoazie a její nelegitimní radikální potomci - komunisté - hráli hlavní roli v příběhu, kterým se ustavily průmyslové národní státy v Evropě, podporovali šiřitele a vynálezce jejich zakládajících mýtů. Globální moc hyperburžoazie je naopak založena na bleskovém "vpádu, vyplenění a ústupu"; tato mimonárodní třída nechce být "vůdčí silou národů", na jejichž území přemístila dočasně "výrobní prostředky" pod jejich kontrolou.

Rozporuplný, ale pro 20. století klíčový německý politický filosof Karl Schmitt vypracoval na sklonku života "teorii partyzána". Ve "století revolucí a extrémů" se podle něj vynořil nový typ bojovníka, jehož dějinná role je zásadní - partyzán. Revoluce posledních dvou století zvítězily díky svým partyzánům, v partyzány proměnily revoluční ideje třeba americké osadníky nebo francouzské Chouany, Napoleonova expanzivní válka udělala partyzány ze španělských a bavorských sedláků, nacismus z obyvatel protektorátu či poražené Francie: po válce pak obyvatelé kolonií vedli partyzánský boj proti regulérním představitelům koloniálního státu.
Co vyznačuje partyzány?
Za prvé jejich neregulérnost, nelegálnost: odmítají každou oficiální autoritu, velí si sami, jejich vedení je decentralizováno. Za druhé extrémní mobilita, všudypřítomnost, schopnost ztratit se na svém území. Za třetí pak partyzán (partigiano) je partajník, který považuje své cíle za tak spravedlivé a nutné, že za ně bojuje všemi prostředky; partyzán je produktem epochy "občanských válek v Evropě" (jak nazval 20. století německý historik Ernest Nolte), kdy politické angažovanosti občanů už nelze dát "(uni)formu boje mezi regulérními politickými stranami", a podřídit ji legální autoritě. Partyzáni vidí ve všech představitelích "regulérnosti" nepřítele, bojují za své cíle neregulérními prostředky, leninská teorie například považuje legální a nelegální formy třídního boje za stejně legitimní, volba mezi nimi závisí jen na jejich efektivnosti.
Čtvrtý rys partyzána označuje pak Karl Schmitt výrazem "telurický", což znamená "vztahující se k zemi". Partyzán je vždy "lidem uznaným" politickým zástupcem kusu země. Tak například zappatisté v Mexiku jsou "telurickými bojovníky", jako francouzský odpůrce geneticky modifikovaných potravin Bové nebo třeba "ekoteroristé", bojující za práva stromů, řek a zvířat na jejich území.
Na rozdíl od staré buržoazie, která uznávala legální autority a bojovala za své cíle regulérně, je hyperburžoazie nositelkou neregulérních forem boje, organizuje své podniky partyzánsky, delokalizuje, provozuje outsourcing, lean production, vyrábí just in time - je všude a nikde. Účet za telefon dostávám e-mailem, nové služby mně vnucuje hlas dívky z "call center", když ale chci něco změnit, musím psát doporučené dopisy do jakési vísky v Piemontu, nikde žádný úřad, kam by se dalo zajít, jen kovový hlas v telefonu: "Když chcete, stiskněte jedničku, když Ne, stiskněte hvězdičku..."
Jsme regulérní občané přepadení neregulérními partyzány, kteří se skrývají v kyberprostoru, vynořují se náhle, přepadají naše domy a mizí v kyberdžungli, zbudou po nich pouze neplatná telefonní čísla, účty k zaplacení a vyhaslá okna v mrakodrapech. Říká se tomu souhrnně "globální flexibilita".
Partyzáni globalizace jsou fanatici, bojují za globální trh jako za nejvyšší cíl lidstva - nic nesmí čerpat svou hodnotu z jiného zdroje, než je pohyb cen na burze. Globální ekonomiku nelze udržet v žádném "legálním rámci", jak dokazuje nekonečná řada skandálů v Evropské unii, v USA či naposled v Koreji. Nelze ji podřídit zákonům přijatým legitimními zástupci lidu žijícího na nějakém "vlastním" území, protože partyzánsky organizovaná ekonomika vždy unikne moci státu. Legalita v komplexní společnosti je pod kontrolou armád právníků, kteří s ní zacházejí po leninsku, posuzují ji z hlediska efektivity: Bude výhodnější překročit ji, hledat v ní díry, nebo ji naopak využít v partyzánském boji za vyšší zisky na globálním trhu?
Hyperburžoazie není, na rozdíl od staroburžoazie, uznaným zástupcem nějakého území, v tom se partyzáni globální ekonomiky podobají spíše pirátům - přepadají všechna území z nového oceánu, z kyberprostoru. O Zlíně můžeme říci, že je "Baťův" stejně jako o Mladé Boleslavi, že je "škodovácká", pro hyperburžoazii jsou už všechna místa na zemi zaměnitelná, tak jako všechny jazyky či kultury.

----------------------------------------------------------------

http://www.tady.cz/hawkmoon/

----------------------------------------------------------------

Respekt 17.3.2008, Vojtěch Varyš:

Bělohradský píše o společenských nešvarech

Václav Bělohradský (1944) říká, že by svou nejnovější knihu nejraději nazval "Společnost šoufl u". Slovo "šoufl " totiž vystihuje jeho pocit mnohem lépe než spisovné "nevolnost". Bohužel ale "šoufl " není podstatným jménem a v příslušné vazbě ho nelze použít, aniž by název ztratil na estetičnosti. Musíme se tak spokojit s poněkud usedlejším titulem knihy Společnost nevolnosti - eseje z pozdější doby. Podle svého zvyku do ní Bělohradský shromáždil publikované texty z několika minulých let, tentokrát se jedná o statě otištěné v deníku Právo.

Meze podvratnosti

Refrénem předmluvy, jakéhosi výčtu všech nešvarů soudobé společnosti, které lezou Bělohradskému krkem, je věta: "Je mi z toho nevolno." Ostatně, předmluva a doslov jsou na knize možná těmi nejlepšími kousky. Bělohradskému se tu ve výživné zkratce podařilo shrnout a definovat své základní postoje a jejich východiska. Vyznává se: "Filosofie v mém pohledu není hledání nějaké formule, kterou by všichni lidé měli znát, aby žili podle Pravdy, Krásy a Dobra. Je to spíše vynalézavé, podvratné, žádnou metodu či normu nerespektující vystupování ve veřejném prostoru, které narušuje ritualizované a epistemologickou policií střežené pravdy o tom, co je důležité pro celek společnosti."
Tento přístup k filozofii nepochybně dráždí mnohé z jeho akademických kolegů, kteří na rozdíl od něj nepíší novinové články, ale zato ze skrytu svých pracoven nekompromisně bdí nad patřičností univerzitního myšlení.
Bělohradský si zamiloval slovo "podvratné", označuje jím leckterou ze svých činností. Na místě je ale otázka, nakolik je dnes ještě podvratné kritizovat globální kapitalismus a americkou vojenskou hegemonii, když to dělá kdekdo včetně samotných politiků. Nebo bránit ekologii při celosvětovém rozmachu zeleného hnutí.
Společenská debata dokonce i v Česku už Bělohradského dohání a snímá z jeho postojů značnou dávku provokativnosti. Nicméně zůstávají oblasti, kde je Bělohradský opravdu stále podvratný a svůj. Například názor, že "filosofie vznikla při pitkách řeckých gayů", nebo odsouzení Babičky Boženy Němcové jako mizerné knihy jsou pro většinu z nás stále nemyslitelným kacířstvím.
Ať už nás ve své nové knize Bělohradský překvapí či nikoli (spíše méně), ať už s ním souhlasíme či nikoli (spíše více), z jednoho důvodu skutečně stojí za to ho číst: jeho eseje jsou plnohodnotnou literaturou. Detailně propracovaná stylistika, rytmické opakování výrazných slov, slovní humor, v němž se Bělohradský přímo vyžívá, to vše každému potenciálnímu čtenáři Společnosti vystačí na intelektuální hostinu. Bělohradský píše jako o překot, nervně, chrlí, a přitom dopodrobna promýšlí. Texty svým nábojem připomínají filozofův řečnický projev.
Na první pohled není sbírka esejů zrovna záživným čtením. Bělohradský se nečte jako detektivka, ale asi jako Thomas Bernhard. Je stejně strhující.

Autor je členem umělecké skupiny Sekvestoři nového žití.

------------------------------------------------------------------------

http://www.noveslovo.sk/clanok.asp?id=16225, Stanislav Holubec:

Václava Bělohradského znají čeští čtenáři jako filosofa a břitkého kritika soudobé společnosti. Tento obraz potvrdil i ve své nejnovější knize nazvané Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby (nakladatelství SLON, Praha 2007, 301 stran). Kniha je vlastně sbírkou poněkud rozšířených a přepracovaných esejů vydaných většinou v příloze deníku Právo Salon mezi lety 1997 - 2007.

Co tyto eseje spojuje, je právě kritika "společnosti nevolnosti". Bělohradský používá tento pojem spíše jako synonymum pro současnou společnost a svůj vlastní pocit z ní, než jako nějaký teoreticky propracovaný koncept. Bělohradského pocit by se dal vyjádřit nepochybně výrokem Václava Černého "je mi z vás na blití". Nevolno je Bělohradskému především z globalizovaného kapitalizmu a jeho projevů v nejrůznějších oblastech. Podtitul "eseje z pozdější doby" odkazuje na práci Miloslava Petruska "Společnosti pozdní doby" vydané v témže nakladatelství, aniž by ovšem Bělohradský tento pojem v knize dále používal. Čtenáři není jasné, z jakého důvodu byl tento podtitul knihy zvolen, ani jaký je rozdíl mezi společností "pozdější" a společností "pozdní".

Bělohradského si čeští čtenáři pamatují z počátku devadesátých let 20. století jako autora knihy Kapitalizmus a občanské ctnosti, ve které se profiloval spíše pravicově. Od této doby se ale velmi názorově proměnil a dnes bývá označován (spolu s J. Kellerem a E. Kohákem) za největší hvězdu intelektuální české levice. Co způsobilo názorový posun Bělohradského? Na řadu těchto faktorů nás ve svých esejích upozorňuje. Asi největším zklamáním pro něj bylo, že v Čechách nevznikla společnost nového typu oproštěná od vad státního socialismu i západoevropského kapitalizmu, ani u nás nevznikla západní společnost, jak ji znal ze severní Itálie. V Čechách vznikla spíše jakási karikatura západního kapitalismu a demokracie. Společenská transformace dala Bělohradskému prohlédnout řadu strukturních nedostatků současného kapitalistického systému. Dnes je zřejmé, že její průběh nebyl způsoben jen podceněním principů tvorby zákonů, ale byl nedělitelným rysem prvotní akumulace kapitálu.

Druhým trsem událostí ovlivňující Bělohradského názory byly nepochybně mezinárodní posuny. Šlo o posun od evropského sociálního státu k jeho neoliberální privatizaci, posun od mírového uspořádání světa ke světu, kde největší velmoc pravidelně vojensky napádá země odmítající se jí podřídit. Nebezpečím je obrovský vzrůst mediální moci s fatálními následky pro veřejnou sféru ("disneylandizace" světa). Poslední znepokojivou událostí je proces globalizace a s ním spojený obrovský nárůst moci nadnárodních korporací.

Bělohradský polemizuje především s projevy kapitalizmu ve veřejném prostoru, menší pozornost věnuje jeho ekonomické podstatě. Domnívám se, že díky tomu vidí jako příliš velký zlom mezi kapitalizmem první modernity a kapitalizmem globalizovaným. Proto si dělá příliš velké iluze o tradičním kapitalizmu, kde prý "stará buržoazie uznávala legální autority a bojovala za své cíle regulérně" (str. 136). Neměli bychom ale zapomínat na genocidy 19. století způsobené touto staroburžoazií. Jinde píše, že "současný kapitalizmus je ve stále větším rozporu s hodnotami, na nichž vyrostl" (str. 148). Neměli bychom zapomínat, že kapitalizmus sebou automaticky nepřinesl demokracii, ale ta v něm musela být vybojována. A že kapitalizmus měl od počátku ve vínku takové hodnoty jako nacionalizmus, rasizmus a sexizmus, jak o tom píše Immanuel Wallerstein. Mám pocit, že Bělohradského myšlení stále vězí ve třiceti zlatých letech poválečného kapitalizmu, které mohl prožívat v jeho privilegované enklávě v severní Itálii. Tuto zkušenost by ale neměl ztotožňovat s projevy kapitalismu na celém světě a po celé období jeho existence.

Bělohradský zavádí pro českou společnost pojem neonormalizace. Tímto pojmem označuje společenský posun v české společnosti od roku 1992, který vytlačil všechny alternativní názory, změnil kulturu v pokleslý bavičský šmejd, zabetonoval další prohlubování demokracie, zamořil veřejný prostor pravicovou ideologií a zapojil Českou republiku do nejrůznějších zločinných válek. Pojem neonormalizace je nepochybně ironickou polemikou s českou pravicovou ideologií, která vyznává rovnici komunismus = fašismus doplněnou rovnicí - ekologie, mírové hnutí, kritika kapitalismu = komunismus. Proti této simplifikaci staví Bělohradský oprávněně vlastní postřeh, že období 1969 - 1989 má některé shodné rysy s obdobím 1992 do součastnosti. Z této teze mám pocit, že pro Bělohradského bylo obrovským zklamáním, že česká spolčenost nenavázala po listopadu 1989 na léta šedesátá, dobu Bělohradského mládí. Přesto mezi normalizací a neonormalizací existuje jeden rozdíl. Normalizace byla představována především politickou mocí, neonormalizace je představována především veřejným diskurzem. Politickou moc je daleko snazší svrhnout. I proto se pomalu blíží dvacet let české neonormalizace a její konec je stále v nedohlednu.

Druhou Bělohradského bolestí posledních let je stále existující kulturní příkop mezi Východem a Západem. Tento příkop způsobil, že si nemohl v 70-tých letech rozumět s italskými radikálními studenty (ale dnes je chápe), tento příkop způsobil že disidenti z východního bloku nedokázali v 90-tých letech najít společnou řeč s kritickými intelektuály ze Západu (str. 233). Příkladem je symbol disidenta z východu - Václav Havel objímající se s Georgem Bushem a píšící úvody k jeho pamětem. Mimochodem, Bělohradský Václava Havla stále poněkud šetří a hlavní kritiku směřuje proti Václavu Klausovi.

Jaké vidí Bělohradský řešení? Komunismus podle něj zklamal. Nezklamal proto, že ho zdeformovala osoba Josefa Stalina, že vznikl v Rusku, nebo že by myšlenky Karla Marxe byly špatně pochopeny. Podle Bělohradského zklamal proto, že se samotný Marx dopustil řady omylů a vyslal tak vlak revoluce od počátku na slepou kolej. Byly to apokalyptické, eschatologické a happyendovské prvky v myšlení jeho zakladatele, které udělaly z marxizmu rozporuplné učení. Přesto není Bělohradský antikomunistou a konstatuje, že v tomto učení je mnoho "dobrého a pravdivého" (str. 128). Jeho pádem navíc utrpěl i samotný demokratický kapitalizmus. Píše: "Podcenili jsme všichni, v jakou bestii se demokratický kapitalizmus promění, když ztratí svého komunistického protivníka." (str. 144). Malou výhradu bych měl ke slovu všichni, i v české společnosti byli vedle starobolševiků od počátku let devadesátých jedinci, kteří na to upozorňovali (E. Bondy, I. Sviták, K. Kosík). Byli však rychle ukřičeni. Řešením je pro Bělohradského revolta, nikoli revoluce. Revoltou má na mysli stálé zpochybňování pravd šířených ve společnostmi mocnými a stálé zpochybňování autorit směřující ke kultivaci veřejného prostoru. Revolucí má na mysli nárok na moc. Lidský pokrok vidí v doplnění již exitujících občanských a sociálních práv člověka právy ekologickými. Filosofie má být hlavní zbraní této revolty. Její smysl spatřuje v boji s molochem bavičského průmyslu ve veřejném prostoru. Proti konceptu užitečnosti revolty lze podle mého názoru vznést jednu námitku: Tím, že revolta jen reaguje na projevy arogance a nespravedlnosti stávající moci, stává se hráčem ve hře právě touto mocí definované. Revolta bude vždy trpět nedostatkem vlastního pozitivního programu a jako někdo, kdo pouze říká "takto ne", bude vždy v menšině. Bělohradský příliš striktně odděluje revoltu od revoluce. Moderní levice by se měla podle mého snažit spíše o syntézu pozitivních stránek obojího. Možná tím může být latinsko-americký koncept tzv. revoluce nízké intenzity.

Pro zastánce ortodoxně pojímané filosofie bude Bělohradský spíše filosofujícím publicistou, pro zastánce revolučních řešení bude maloburžoazním radikálem, pro zastánce jediného správného trhu bude beznadějným bolševikem. Věřím ale, že pro většinu svých čtenářů bude člověkem, jehož hlas nám dává naději, že nám jednoho dne přestane být nevolno.

Také:

http://www.artforum.sk/index.php?mod=catalog§ion=1&detail=19841


19.6. 2008