Čtenářský deníček

Ruth Benedictová: Kulturní vzorce
 Argo 1999, R.Benedict 1934, překlad Jitka Fialová 1999


benedict

V celosvětovém měřítku jsou tradiční zvyky obrovskou masou detailně propracovaného chování, které přinásí mnohem víc překvapení, než jaké by dokázal vzbudit kdokoliv, i kdyby se svými činy odlišoval od ostatních sebevíc. Nikdy se nikdo nedívá na svět zcela nepředpojatě, člověk ho vidí tak, jak jej modifikuje konkrétní soubor zvyků, institucí a způsobů myšlení. I samotné pojmy dobra a zla každý vztahuje ke svým konkrétním tradičním zvykům. Od okamžiku, kdy se člověk narodí, zvyky jeho komunity formují jeho prožívání a chování.

Západní civilizace se díky příznivým historickým okolnostem rozšířila více než kterákoliv jiná dosud známá regionální skupina. Zdomácněla na větší části světa, což nás vedlo k domněnce, která by za jiných okolností nevznikla - že lidské chování je uniformní. I velmi primitivní národy někdy chápou úlohu kulturních rysů lépe než my. Vede je k tomu dobrý důvod. Zkušenosti odlišných kultur mají z první ruky. Viděli své náboženství, hospodářský systém i pravidla uzavírání sňatků ustupovat před zvyklostmi a pravidly bílého muže. Je jim zcela jasné, že život se může řídit různými soubory pravidel.

Na příkladech z celého světa a od počátku lidských dějin lze ukázat, že různé národy dokázaly převzít kulturu národů jiné krve. V biologické struktuře člověka není nic, co by tomu bránilo. Člověk není biologickou konstitucí předurčen k nějaké konkrétní variantě chování. Společenské řešení vypracovaných v různých kulturách - například při hledání partnera nebo při obchodování - je mnoho a jsou velice různorodá; všechna přitom umožňují stejný základ: schopnosti, které jsou člověku vrozeny. Kultura není předávána geneticky.

Skutečným pojítkem mezi lidmi je jejich kultura - myšlenky a standardy, které sdílejí. Protože jsme nuceni věřit, že lidská rasa je jediný druh, pak platí, že člověk kdekoliv na světě má za sebou stejně dlouhé dějiny. Některé primitivní kmeny možná zůstaly blíž k prvotním formám chování než civilizovaný člověk, ale je to záležitost relativní a naše odhady v tomto směru se právě tak mohou mýlit. Není důvodu, proč by některý z dnes pozorovaných primitivních zvyků měl být ztotožňován s původním typem lidského chování.

V životě kultur platí totéž co v jazyce: nezbytným předpokladem funkčnosti je výběr. Počet hlásek, které naše hlasivky a nosní a ústní dutiny dokáží vytvořit, je prakticky neomezený. Celkový počet hlásek všech jazyků celého světa se nikdo ani neodvážil odhadnout. Každý jazyk musí provést výběr a trvat na něm, má-li se vyhnout naprosté ztrátě srozumitelnosti. Identita každé kultury také závisí na výběrů několika segmentů z širokého spektra. Takový výběr provedla každá lidská společnost kdekoliv na světě. Každá kultura - nazíráno očima jiné kultury - ignoruje prvky základní a využívá bezvýznamné. Jedna kultura málem neuznává monetární hodnoty, jiná z nich učinila základ veškerého chování. Zajímavé je třeba to, že některé národy nemají vůbec názor na válku totožný s evropským, jejich kulturní vzorec jim neumožňuje vidět rozdíl mezi válkami a pouličními rvačkami. Válka je rys asociální, přestože v naší civilizaci zaujímá tak významné místo.

Autorka se věnuje detailnímu popisu tří primitivních civilizací. Tvrdí, že několik kultur s koherentní organizací chování přináší více poučení než celá řada kultur, u nichž by se zmínily pouze významné vybrané jevy.

Zabývá se Pueblany v Novém Mexiku, kteří kladou co největší důraz na soulad s okolním světem, ideálem této kultury je člověk, jenž se za každých okolností vyhýbá konfliktům, netouží po společenských výsadách a příkladně plní náboženské povinnosti. Pueblané neznají třeba vůbec fenomén sebevraždy. A násilí se snaží co nejvíc potlačovat. Vytrvale požadují to, aby jednotlivec splynul se skupinou, autoritu nepoužívají ani při výchově, takže u nich nedochází k žádné bouřlivé pubertě ani revoltám mladých. Zajímavý je příběh, kdy se manželka snaží ignorovat nevěru muže a reaguje velmi umírněně. Její mladý manžel měl mimomanželský vztah. Přišel si za ní vážně promluvit bělošský obchodník, strážce morálky. Obchodník vysvětloval, že je třeba dát na jevo autoritu a manželovu ostudnému chování učinit přítrž. Žena mu odpověděla: "Prostě jsem mu nevyprala. Hned věděl, že vím, co ví každý, a přestal s ní chodit." Zapůsobilo to, a bez jediného slova. Nedošlo k hádkám, vzájemnému obviňování, a o krizi otevřeně nemluvili.

Další dvě kultury, které autorka podrobně rozebírá, jsou kultura Dobuanů, obyvatel nevelkého ostrova v Nové Guineji, kde tvrdé životní podmínky vedly k ovzduší všeobecné nenávisti, podezřívavosti a intrik, které se obracejí hlavně proti nejbližším v okolí jedince, a západokanadských Kwakiutlů, kteří nejvíce ze všeho preferují honbu za společenským postavením a osobní prestiží.

Zajímavé je také zamyšlení Ruth Benedictové nad zařazením nepřizpůsobivých jedinců do jednotlivých kultur, ve kterých žijí. Špatně přizpůsobivý jedinec podle ní může projevovat větší zájem o předměty, které ho přitahují, a naučit se svou odchylnost zvládat s větší duševní rovnováhou. Jestliže pozná, do jaké míry je jeho utrpění důsledkem malé podpory ze strany tradičního étosu, možná se postupem času naučí svou odlišnost zvládat s menší bolestí. Přehnané emocionální reakce člověka stiženého maniodepresivní psychózou stejně jako osamělost schizofrenika přináší jejich životu určité hodnoty, nedostupné osobám jinak založeným. Jedinec bez opory institucí, který dokáže akceptovat své oblíbené a vrozené vlastnosti, může dospět k tak přiměřenému chování, že se už nebude muset utíkat do svého vnitřního světa, který si vytvořil. Za druhé, se sebevýchovou odlišného jedince musí držet krok větší tolerance společnosti vůči jejím méně přizpůsobivým členům. Tradice je však mnohdy stejně neurotická jako kterýkoliv z pacientů. Přebujelý strach tradice z odchýlení se od jejích náhodných standardů odpovídá všem obvyklým definicím psychopatie.

V naší generaci (psáno v roce 1934) jsou kulturně podporovány krajní podoby uspokojování vlastního ega. Arogantní sobec bez zábran jako hlava rodiny, jako vykonavatel práva a jako podnikatel je dobře znám v každém společenství. Tito lidé se dopouštějí činů asociálnějších než lidé uvěznění v trestnicích. Utrpení a frustrace, které kolem sebe šíří, nejspíš nemají obdoby. Mají trvalý vliv jak na vlastní děti, tak i na strukturu společnosti. V příručkách psychiatrie popisováni nejsou, protože je podporuje každá stěžejnější zásada naší civilizace. Možná však budoucnost díky studiu historických materiálů dojde k tomu, jak tito jedinci byli abnormální.


11.7.2007