Čtenářský deníček

Joseph Campbell: Mýty, Legendy dávných věků v našem denním životě
Joseph Campbell: Mýty Západu, Představy o bozích v dějinách civilizace

Joseph Campbell: Mýty, Legendy dávných věků v našem denním životě
 Pragma, 1998, překlad Vladimír Lechnýř

Dvě historky od Campbella

První historka, kterak kouzlo života spočívá v jeho krutosti:

Jednou před mocným božstvem Šivou stanul nestoudný démon, který právě svrhnul bohy vládnoucí světu. Nyní stál před tím nejvyšším a požadoval ruku jeho bohyně Párvatí. Šiva jen otevřel třetí oko uprostřed svého čela a hle – obrovský blesk zasáhl zemi a kde se vzal, tu se vzal, stál tam druhý démon, ještě větší než ten první. Bylo to vyhublé stvoření, lví hlava, hříva vlající přes půl zeměkoule, ztělesnění lačnosti. Přišel na svět sníst prvního démona a dost se k tomu hodil. První démon dobu váhal, ale potom padl Šivovi k nohám a žadonil o milosrdenství.
Vydáme-li se bohu na milost a nemilost, nemůžeme být odmítnuti, a tak Šiva musel chránit prvního démona. Ten se lví hlavou však začal trpět hlady, a tak mu Šiva poradil, aby snědl sám sebe.
A jak řekl, tak se i stalo. Démon si nejdřív vylámal zuby na svých nohou, ale pokračoval dál až k hrdlu. Bůh tím byl okouzlen. Konečně tu byl věrný obraz té hrůzy zvané život, jež pojídá sebe sama. Šiva zajásal a promluvil k té masce, která připomínala slunce a byla jediným ostatkem toho hladového lvího zjevení:
„Dávám ti jméno „Blažená tvář“, budeš se lesknout nad branami všech mých chrámů a nikdy nedojde k poznání mému ten, kdo by tě odmítl uctívat.“

Hladová-Blažená tvář tedy lidem říká:
„Kdo si myslí, že svět by mohl být bez bolesti, bez žalu, bez času, bez života, ti jsou osvícení velmi daleko. Každá společnost je krutá a nespravedlivá a nikdy to nebude jinak. Chcete-li být tomuto světu oporou, naučte se v něm žít.“ Setkání s Šivou a Párvatí je vyhrazeno jen těm, kdo se uctivě ukloní této masce a pokorně projdou kolem ní.

Druhá historka, kterak šintoista odpověděl na otázku sociálnímu filozofovi z USA:

V roce 1958 během devátého mezinárodního kongresu o historii náboženství v Japonsku jeden z významných delegátů, newyorský sociální filozof, který neměl skoro žádné zkušenosti s Orientem a náboženstvím vůbec, oslovil poté, co shlédl několik šintoistických kaplí a buddhistických chrámů, během jakési garden party pořádané v malebné japonské zahradě jednoho z přítomných šintoistických knězů:
„Víte, zúčastnil jsem se mnoha různých obřadů a viděl nespočet chrámů, ale stále nerozumím vaší ideologii, vaší teologii.“
Zdvořilý kněz se zamyslel a pak odpověděl:
„Myslím, že nemáme žádnou ideologii. Nemáme ani teologii. My tančíme.“

Rituály šintó jsou obřadem i uměleckým dílem a jako takové promlouvají k srdci posluchače a diváka, říká Campbell, symboly mluví samy za sebe a sdělují významy, jež slova nemohou pojmout. A pokud k nám nepromlouvají, zřejmě ještě nepřišel náš čas. Slova jsou iluzorní, myslíme si, že jsme porozuměli, a přitom se díky jim pravému významu vzdalujeme. Z tance se těšíme a neptáme se, co znamená. Ze života se těšíme a neptáme se, co znamená (nebo aspoň ti mazaní to nedělají). Ovšem život je i soužení, nejde se z něj jen radovat, jak řekl Buddha: „Všechen život je žal.“ Život stravuje život – to je esence bytí, bytí, které navždy je jen vznikáním. „Svět je věčně hořící plamen“, řekl Buddha, a tak tomu jest. Ke všemu je třeba přistupovat s radostí a s tancem. Tancem toho, kdo ví. Tancem toho, kdo překonal bolest. Slavnostním a okázalým tancem mystické blaženosti skryté v jádru každého mytického rituálu.


O schizofrenii a šamanismu

V primitivních kulturách, které připouštějí rozptýlení výjimečné životní krize, (šamanská) abnormální zkušenost obvykle předznamenává mimořádné kognitivní a emotivní schopnosti jedince, který je posléze považován za osobu s rozšířeným vědomím.

Diametrálně je odlišná situace v kultuře ovládané rozumem, jako je to naše, slovy dr. Silvermana: "V kultuře, v níž pro řešení krizových situací tohoto druhu neexistují patřičné směrnice, jedinec (schizofrenik) čelí obvykle utrpení, které je mnohem horší než počáteční pocity úzkosti."

Cesta do nitra duše vykonaná mytologickým hrdinou, šamanem, mystikem a schizofrenikem má v principu obdobný scénář, návrat je prožíván jako "znovuzrození", tedy narození "dvakrát zrozeného" ega.

Na ego se po návratu pohlíží jako na pouhý odraz většího já, které umí přenášet energii archetypálního instinktivního systému do plodné života hry tady a teď.

Člověk se po návratu už neobává přírody ani jejího dítěte - společnosti, která musí být rovněž krutá, protože jinak by sama nepřežila. Nové ego pociťuje klid a mír a život je bohatší, plnější a radostnější.

Jde jen o to proplout vším, a třeba i opakovaně, bez ztroskotání. Tomu, že jedinec zešílí, nezabráníme a ani se o to nesmíme snažit; jde s píš o to, že ho někdo měl již dávno poučit o silách podsvětí a naučit ho, jak tyto síly při střetnutí případném odhalit a ovládnout a jak z nich čerpat energii.

Když Siegried zabil draka Fafnira a ochutnal jeho krev, zjistil ke svému překvapení, že rozumí řeči přírody, řeči sebe sama a všeho kolem. Ale nestal se drakem, jen vládl dračí mocí, o kterou po návratu do běžného života stejně přišel.

26.1.2004


Joseph Campbell: Mýty Západu, Představy o bozích v dějinách civilizace
 Pragma, překlad Jana Novotná

O jménu Jan

Jméno Jan, anglicky John, hebrejsky Johanan, latinsky Johannes, řecky Ioannes je odvozeno od Oannes, jak se v helénské době, kdy se různě mísili bozi ze všech koutů světa, nazýval babylónsko-akkadský bůh prvotních vod Ea.

Ea byl jedním z nejvyšších bohů starého akkadsko-babylónského panteonu. Byl bohem sladkých vod, moudrosti a věšteb. Jeho otcem byl bůh nebe Anu. Byl z generace mladších bohů, kteří obtěžovali Apsua ztělesňujícího praoceán, takže ten je kvůli tomu chtěl zahubit. Ea ho však pomocí magického vzývání ochromil, vykastroval a zabil. A na jeho mrtvém těle, to jest v oceánu, si postavil palác.

S Oannesem, bohem vodního domu, se pojil rituál křtu, polévání vodou. Takže i toto nějakým způsobem souvisí s osobou Jana Křtitele, který se tímto dozajista proslavil.

Posvátným zvířetem Oannese byl kozoroh, zvíře s přední částí z kozy a tělem ryby. Je to taky znamení zvířetníku, do něhož Slunce vstupuje o zimním slunovratu, aby se znovu zrodilo. Jak kozoroh, tak křest vyjadřují přechod prahu.

Nejen Kristus po svém křtu, což je vlastně první historka o něm v Evangeliu podle Marka, zanechává za sebou celý svůj dosavadní život, moudrosti a učení Zákona, a odchází na druhou stranu, začíná svou mesiášskou kariéru, tak i Buddha po vykoupání se v řece Nairandžáně, odešel sám ke svému stromu osvícení.

Je tu možný tedy i tento výklad: Vodní bůh, personifikovaný v biblickém mýtu Janem Křtitelem, ukazuje cestu bohu Slunce, v Bibli Ježíšovi, který od slunečního boha nemá daleko. V tom asi spočívá základní mytologické gró křtu.

A se křtem a přechodem prahu jak vidno úzce souvisí jméno Oannes - Jan, který je takový průvodce při tomto.

18.10.2005