Čtenářský deníček

Carlos Castaneda: Síla ticha
Volvox Globator 1998, překlad Lily Sekytová-Císařovská


Co mimo jiné řekl nagual don Juan:

„Lidé se vždycky unaví a odpočívají na místech s pozitivní hladinou energie. Když však procházejí oblastí, která má škodlivý tok energie, jsou většinou nervózní a spěchají. Ale když se jich na to zeptáš, řeknou ti, že tím místem spěchali, protože měli pocit, že mají hodně energie. Ale je to přesně naopak: jediné místo, které je nabíjí energií, je to, kde se cítí unaveni.“

„Míra, v níž je každý z nás připoután ke svému sebeobrazu, se různí a toto připoutání pociťujeme jako potřebu. Než jsem se například já sám vydal na stezku poznání, celý můj život byl nekonečnou řadou potřeb. A ještě několik let poté, co mě vzal nagual Julian pod svá křídla, jsem byl pořád stejně potřebný, ne-li ještě víc.“

„Čarodějové jsou stopaři, a proto dokonale rozumějí lidskému jednání. Tak například pochopili, že lidské bytosti jsou stvoření, která mají inventář. Jestliže člověk zná vstupy a výstupy některého konkrétního inventáře, stává se třeba učencem nebo odborníkem ve svém oboru. Čarodějové vědí, že když průměrnému člověku selže inventář, buď si svůj inventář světa ještě víc rozšíří nebo se svět jeho sebereflexe zhroutí. Průměrný člověk je ochoten začlenit do svého inventáře nové položky, pokud neodporují zakládajícímu řádu jeho inventáře. Jestliže však jsou s tímto řádem v rozporu, zhroutí se člověkovi mysl. Mysl, to je ten inventář. S tím také čarodějové počítají, když se pokoušejí rozbít zrcadlo sebereflexe.“

„Stopaři říkají, že nejsme tak složití, jak si myslíme, a že všichni patříme do jedné ze tří kategorií. Lidé v první skupině jsou dokonalí tajemníci, sekretářky, asistenti a společníci. Mají velmi pohyblivou osobnost, ale jejich pohyblivost je nikterak neposiluje. Nicméně jsou užiteční, starostliví, naprosto domáčtí a v rámci svých omezených možností mají i dost síly. Jsou veselí, dobře vychovaní, vlídní a jemní. Ale mají jednu obrovskou vadu: sami o sobě nic nesvedou. Pořád potřebují někoho, kdo by je řídil. Lidé ve druhé skupině nejsou vůbec příjemní. Jsou malicherní, mstiví, závistiví, žárliví a sebestřední. Mluví výhradně jen o sobě a zpravidla vyžadují, aby se ostatní přizpůsobovali jejich normám. Vždycky vedou, i když jim to nevyhovuje. V každé situaci jsou naprosto nesví a nikdy se neuvolní. Jsou nejistí a nikdy se jim nezavděčíš. A čím jsou nejistější, tím jsou protivnější. Jejich osudovou vadou je, že by klidně dovedli zabít, jen aby mohli být vůdcem. A ve třetí kategorii jsou lidé, kteří nejsou ani příjemní, ani protivní. Nikomu neslouží a nikomu nic nediktují. Jsou spíše lhostejní. Mají o sobě přehnané představy, které odvozují výhradně z denního snění a toužebných přání. Pokud jsou v něčem opravdu vynikající, pak je to v čekání, až se něco stane. Čekají, až je někdo objeví a dobude. Mají úžasnou schopnost vytvářet iluzi, že na ně čekají obrovské věci, stále je slibují, ale nikdy je neuskuteční, protože ve skutečnosti k nim nemají ani prostředky ani nadání.“

„Rituál umí zachytit naši pozornost líp než všechno, nač si jen pomyslíš, ale zase vyžaduje vysokou cenu. Tou cenou je morbidnost, a morbidnost může naše vědomí zatížit nesmírným zadržováním a dluhy. Lidské vědomí je jako obrovský dům, v němž straší. Vědomí každodenního života je zapečetěno v jedné místnosti toho obrovského domu k životu. Do domu vstupujeme při magickém otevření, a tím je narození. A odcházíme odtamtud jiným magickým otvorem, smrtí. Čarodějové jsou schopni nacházet ještě další otvory a dovedou z toho zapečetěného pokoje odcházet ještě za živa. To je skvělý výkon. Ale jejich obrovským úspěchem bylo, že když z toho zapečetěného pokoje utekli, zvolili si svobodu. Že se rozhodli nadobro opustit ten nesmírný dům, kde straší, a přestali se ztrácet v jeho ostatních částech. Morbidita je protipólem přívalu energie, který potřebuje vědomí, aby dospělo ke svobodě. Morbidita vede čaroděje k bloudění a chytá ho do spletitých, temných oklik neznáma.“

Ze stránek Volvox Globator o knize: Don Juan vypráví příběhy o čarodějích minulosti, aby Castanedovi objasnil abstraktní jádro svého učení. Tyto příběhy nemají nic racionálně vysvětlovat. Jejich cílem je otevřít Castanedovu mysl vůči tomu, čemu toltécká tradice říká duch. Vyprávějí o tom, jak se duch projevuje, jak se ozývá, jaké jsou jeho úskoky a co znamená, když na čaroděje sestoupí. Příběhy jsou podobenstvím o tom, jak se čarodějové bezchybně vztahují k onomu základnímu principu, o němž se dá především mlčet.

22.6.2007