Čtenářský deníček

W. Paul Cockshott, Allin Cottrell: Kybersocialismus
L.Marek, Brno, 2006

překlad: Rudolf Převrátil

kybersocialismus

Odmítnutí vykořisťování a snaha o jeho odstranění je morálním jádrem každé socialistické politické ekonomie.

Nezaměstnanost je regulátorem vykořisťování a vládní politika ji udržuje za tímto účelem. Hospodářská opatření, která vedou k plné zaměstnanosti jsou dobře známa. V Británii se prováděla po druhé světové válce zhruba dvě desetiletí, přičemž nezaměstnanost byla stlačena na 1/30 nebo 1/40 celkové pracovní síly. Takovou politiku lze aplikovat i dnes. Plná zaměstnanost přinesla bezprecedentní období stálého růstu reálných mezd. Avšak za tutéž dobu podíl celkového objemu produkce podniků připadajícího na zisky klesl na polovinu. Jinými slovy, zaměstnanci využili nedostatek pracovních sil, aby omezili své vykořisťování. Pokusy podniků udržet podíl zisku zvyšováním cen vedly k inflaci.

Počínaje polovinou 70. let 20. století přijali politikové názor, že politika plné zaměstnanosti je neschůdná a že pokud by se v ní pokračovalo, vyvolala by inflaci. Hospodářství založené na systematickém vykořisťování zaměstnanců vyžadovalo vytvoření převisu nabídky na pracovním trhu, a to vyžadovalo nezaměstnanost.

Neexistuje logický důvod, proč by měla mít nezaměstnanost za důsledek chudobu a deprivaci. Pokud není k dispozici práce, civilizovaná společnost by měla těm, kdo dočasně nepracují, ale pracovat chtějí, zajistit slušný příjem.

------------------------------------------------------------

http://www.blisty.cz/art/29075.html

Milan Valach:

České myšlení se v současnosti pohybuje ve značně zjednodušeném paradigmatu, v němž se kapitalismus jeví jako jediné a snad již věčné uspořádání lidské společnosti. Spory se vedou jen o to, jestli to má být kapitalismus bez přívlastků, v němž to, co je dobré pro horních deset tisíc, je dobré i pro všechny ostatní, nebo jestli je nutné brát ohled i na ty dole.

Autoři výše zmíněné knihy uvažují o zcela odlišné možnosti. Nediskutují o tom, jestli má mít kapitalismus takovou či jinou podobu, ale nabízejí ekonomický a do jisté míry i politický model jiného společenského systému. Zde se však musí mít český čtenář na pozoru, aby se nenechal zmást slovy, které sice v různých prostředích znějí stejně, ale znamenají ve skutečnosti něco naprosto jiného. Takto zavádějícím slovem je především pojem socialismus, obsažený již v názvu knihy.

Abychom blíže pochopili, co tím autoři myslí, nezbývá, než si všimnout poněkud blíže obsahu knihy. Profesor A. Cottrell je ekonom a filosof, P. Cockshott pak ekonom a informatik. Toto jejich odborné zázemí dává i základní zaměření této publikace, v němž se snaží spojit pracovní teorii hodnoty s koordinací ekonomických aktivit zprostředkovanou počítačovou sítí a s jejich řízením metodami přímé demokracie.

Kniha má poměrně rozsáhlou předmluvu pro českého čtenáře (celkem 58 stran). V ní autoři přibližují českému čtenáři teoretické diskuse, jichž se zúčastnili, a objasňují některé aspekty jejich postojů, a to zvláště se zřetelem na zkušenost s tzv. reálným socialismem. Přičemž vycházejí z původního cíle socialismu, jímž byla a stále je proměna "abstrakce lidské rovnosti v sociální skutečnost" (s. 52). Jak sami říkají na s. 69, jde o to odstranit hrubé nerovnosti v příjmech, právech a příležitostech, které jsou spojeny s kapitalismem.

Proti tomu bychom mohli vznést námitku, že lidé si mohou být buď rovni a nebo být svobodní. Jenže pokud se nespokojíme s touto frází a zamyslíme se nad jejím obsahem, lehce zjistíme, že je nesmyslný. Být nesvobodný znamená být podřízený jinému člověku. Nesvoboda tedy vzniká tam, kde si lidé nejsou rovni. A skutečná svoboda je možná jen tehdy, když mezi lidmi existuje skutečná rovnost.

Nastolení rovnosti a tím i svobody v lidské společnosti je základní podmínkou pro naplnění odvěké touhy lidí žít s ostatními v míru, ve společenství založeném na vzájemné sounáležitosti a pomoci.

Rovnost samozřejmě neznamená stejnost, ale přesně to, co bylo řečeno výše, rovnost v právech a příležitostech. Poměrně šokující je požadavek autorů na rovnost v příjmech a budeme se mu proto věnovat zvlášť na jiném místě textu. Jak však souvisí politická nerovnost, tj. výše zmíněná vláda člověka nad člověkem, s nerovností ekonomickou? Již od počátků radikálně demokratického myšlení v pracích J. J. Rousseaua je známo, že politická nerovnost vyrůstá z nerovnosti ekonomické, že je jen její jevovou stránkou. Tuto myšlenku později rozpracovává K. Marx. Její podstata je velmi prostá a ověřená každodenní praktickou zkušeností milionů lidí za velmi dlouhé období existence třídní společnosti. Pokud lidé chtějí žít, musí si opatřovat základní zdroje své obživy - jídlo, šaty, bydlení apod. Pokud bychom mohli toto vše získat bezprostředně z přírody, nevznikal by z hlediska lidské nerovnosti žádný zvláštní problém. Naprosto jiná situace ale nastává, když je vše kolem nás předmětem soukromého vlastnictví malé skupiny vlastníků. Ve svém praktickém životě se tedy rozhodující většina lidí musí podrobovat vůli této třídy vlastníků, a to z důvodů své fyzické sebezáchovy.

Chcete-li se najíst, vydělat si na byt a dovolenou atd., musíte se podrobit jejich moci a respektovat jimi daná pravidla hry. Jinak nebudete zaměstnáni. Teoreticky máte právo přejít k jinému zaměstnavateli, ale tam najdete naprosto stejnou hierarchii moci, stejnou nerovnost a nesvobodu jako v jakémkoliv jiném kapitalistickém podniku. Politická práva, jakým je např. všeobecné volební právo, vybojované v boji proti těmto privilegovaným třídám, jsou proto jen dílčím úspěchem neřešícím podstatu problému.

Ve volbách totiž není důležitá otázka, jestli se do funkcí dostane ten či onen člověk, třebas i skromného původu, ale kdo drží moc (s. 225). Zvolení lidé "…nejsou nikdy a nikde představiteli těch, kdo je zvolili... jsou vždy představiteli dominantních tříd…" (s. 36). V třídní společnosti jsou dominantní vždy velcí vlastnící výrobních prostředků, proto jsou všechny kapitalistické státy plutokratickými oligarchiemi. A proto je také nejvyšším cílem státu sloužit podnikání (s. 225).

Celkem logicky proto autoři vycházejí z požadavku na zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským. Pokud ihned namítneme, že to je něco, co známe, pak se velice mýlíme. V tzv. reálném socialismu vlastnil podniky stát. Stát pak ovládala úzká mocenská elita (s. 228). Samotný podnik vystupoval vůči svým zaměstnancům jako jim nadřazená moc, tedy jako kapitalistický zaměstnavatel (s. 243).

V žádném případě tedy nešlo o společenské vlastnictví. Nešlo ale ani o klasický kapitalistický systém, ale o systém kombinující nevýhody nedemokratického centrálního plánování s nevýhodami prvků kapitalistického systému částečně zachovanými na úrovni podniků. Výsledkem pak byla jak ekonomická neefektivita systému, tak odcizení zaměstnanců od jejich podniku.

Jádro textu je soustředěno kolem důkazu o možnosti socialismu jako systému založeném na společenském vlastnictví výrobních prostředků. Touto možností se myslí jeho ekonomická životaschopnost. Hlavní a klasickou námitkou je neefektivita alokace zdrojů v centrálně plánovaných systémech a nemožnost skutečně regulovat ekonomické procesy ve velkém ekonomickém systému s mnoha tisíci položek vstupů a výstupů. Vyvrácení těchto námitek autory vypadá velmi přesvědčivě. Zde je však nutné jejich argumenty rozdělit do dvou částí.

V té první uvažují o síti podniků (výrobních, obchodních atd.), které jsou vzájemně propojeny počítačovou sítí a v reálném čase si vyměňují informace o aktuální poptávce a nabídce. Technické řešení tohoto úkolu je známé a již existuje. Propojení sítě počítačů není v době internetu žádná fantazie a náročnost počítačového zpracování informací je na úrovni, kterou zvládají v celku běžné počítače.

Pracující podniků, je obtížné použít zde termín zaměstnanci, neboť vyjadřuje současnou realitu odtržení zaměstnanců od řízení a vlastnění podniků, jsou vypláceni v tzv. pracovních penězích vyjadřujících množství jimi odpracovaného času. Opět bychom mohli použít známého termínu peníze, ale jedna klasická funkce peněž zde chybí. Nemohou se stát kapitálem, nemůžete si tedy za ně koupit výrobní prostředky a pracovní sílu a stát se pánem nad svými zaměstnanci. Další jejich zvláštností je, že mohou být směněny jen za spotřební zboží a po této směně ztrácejí platnost. Směna výrobních prostředků pak probíhá na základě regulační funkce plánovacího centra. Jeho strategické záměry jsou schvalovány všemi občany v referendu. Toto uplatnění přímé demokracie při rozhodování o základních směrech hospodářského vývoje zajišťuje, že společnost směřuje tam, kam si přeje většina občanů. To je ovšem radikální rozdíl oproti tomu, co jsme znali my pod názvem socialismus, v němž rozhodující moc neměli občané, ale mocenské a hospodářské elity.

Autoři rovněž předpokládají, že různé práce budou odměňovány kvalitativně stejně, tj. jen v poměru k odpracované době. Ekonomické kalkulace budou ale rozlišovat různé náklady na získání kvalifikace a na její reprodukci, tedy budou rozlišovat mezi prací jednoduchou a složitou. Od této praktické rovnosti příjmů očekávají odstranění nerovností v příležitostech, která je v současné kapitalistické společnosti značná. Jen náklady na vzdělání dosahují i v systémech, kde se neplatí školné, značné výše a půlroční studium na zahraniční univerzitě nutné např. pro dobré zvládnutí jazyka je již tak nákladné, že si je velká část rodin nemůže dovolit, a to ani s podporou příslušných nadací. Tímto způsobem se ve společnosti vytvářejí nesčetné bariéry, které jsou ve vědomí lidí reflektovány, částo spíše v rovině nevědomí jako určení jejich třídní příslušnosti a s ní spojenými reálnými možnostmi, které mají. Odstranění této formy nerovnosti by mělo posílit vědomí jednoty u všech členů společnosti a pro všechny otevřít stejné příležitosti, a to včetně příležitostí a zájmů o vzdělání. A, jak píší sami autoři, v tomto procesu se uvolní obrovský ekonomický potenciál. Jeho zdrojem je získání nové sebedůvěry u běžných zaměstnanců a posílení jejich zájmů o vlastní vzdělanostní a kulturní rozvoj, což jsou předpoklady pro rozvoj lidské tvořivosti a vynalézavosti (s. 89).

Některé námitky

Především je nutné autorům vytknout jejich jen povrchní analýzu tzv. reálného socialismu. I když ve vlastním textu přinášejí dost argumentů pro to, abychom minulý systém označili za cokoliv, jen ne za socialismus (viz výše), stále je takto označují, a to proto, že se soustřeďují jen na jeden jeho znak, na centrální plánování.

I když se hlásí k tradici marxistického myšlení, sami jeho základní metodologický princip nedodržují. Kdyby tomu tak bylo, museli by především zkoumat změny dělby práce uvnitř kapitalistického podniku a jejich základnu, kterou je nepřetržitý vývoj používaných technologií. Následně by se museli ptát, jaké zájmy vznikají u různých zaměstnaneckých skupin v důsledku změny jejich postavení a vzájemných vztahů vyvolávaných změnou dělby práce. A především by museli zkoumat, jestli se z tohoto postavení rodí zájmy, které jsou v rozporu s hierarchickým, tj. kapitalistickým řízením firmy, a to v takovém rozporu, že znemožňují ekonomicky efektivní funkci podniku. Ve svém důsledku tudíž vedou k úsilí o převzetí řízení podniku samotnými zaměstnanci. Ovšem otázku podílu pracujících na řízení jejich vlastního podniku autoři vůbec neřeší. To za prvé.

Za druhé by museli zkoumat příčinu existence podniku jako technologicky i účetně samostatné podnikatelské jednotky, pro níž je trh relativně racionálním nástrojem pro dosahování jejího základního cíle, maximalizace zisku (v kapitalismu), či, abstraktněji řečeno, úsilí o minimalizaci vstupů a maximalizaci výstupů (v socialismu budoucnosti). Místo toho předpokládají do značné míry zrušení samostatnosti podniku a narážejí pak na problém motivace jeho pracovníků k dosahování výše uvedeného cíle. Největší slabinou knihy je přístup autorů k analýze zkušeností východních zemí s reálným socialismem, která se projevuje i v této otázce. Z dějin tzv. reálného socialismu je známa jiná cílová funkce, kdy zájmy vedení podniku, které byly v rozporu se zájmy Státní plánovací komise, vedly k efektu tzv. obráceného minimaxu - maximalizaci vstupů a minimalizaci výstupů. Obávám se, že pokud budou technologické důvody pro existenci podniků jako samostatných ekonomických jednotek, nebude možné detailní centrální plánování. Tomu by pak zůstalo jen určování strategických směrů rozvoje, jak bylo uvedeno výše a alokování celospolečenských zdrojů na podporu těchto směrů.

Zanedbání zájmové analýzy, která by jim ukázala, že socialismu bude možný i nutný až na tom stupni rozvoje výrobních sil, který bude neslučitelný s kapitalistickou formou vlastnictví, dostává autory do řady potíží. Především při analýze zahraničního obchodu jakoby předpokládali, že socialismus bude ekonomicky méně výkonný systém než kapitalismus a volají po mocenské regulaci vzájemného obchodu i po omezení práva občanů nakupovat spotřební zboží ze zahraničí. Pokud by tomu bylo tak, nemohl by z důvodů uvedené logiky vývoje lidské společnosti socialismus vůbec vzniknout. A pokud vznikne, bude založen na ekonomice, která bude mnohem výkonnější než ekonomika kapitalistická. Zahraniční obchod, či soukromé nákupy občanů v zemích ještě kapitalistických, budou představovat asi takový problém, jakým je nákup suvenýrů evropskými turisty na jejich dovolené v Africe.

Domnívám se, že další příčinou těchto nedostatků je, kromě jiného, i přehlédnutí rozdílů mezi jednotlivými fázemi vývoje socialistického systému, jak o nich psal Marx. Autoři ztotožňují první fázi, v níž platí "každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh" s až pozdější komunistickou společností kde bude platit "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb".

Souhrn těchto "opomenutí" pak nutí autory, aby si občas vypomáhali moralizátorstvím, v němž žádoucí chování, které je v rozporu se zájmy aktéru, má být dosaženo na základě morálního přesvědčení. Stálo by za to připomenout si základní Marxovu myšlenku, že idea vždy utržila ostudu, když se odlišila od zájmu.

Přes uvedené námitky rozhodně stojí za to knihu číst. Jejím největším přínosem může být rozbití u nás panujícího dogmatu o jediném možném, a to kapitalistickém systému, který zde bude již navěky a podnícení seriozních diskusí o společenském systému budoucnosti. Dříve či později se těmto diskusím budeme muset věnovat, a to s plným nasazením. Čím dříve tak učiníme, tím dříve se nám začnou vynořovat možná řešení narůstajících krizových momentů současného světového systému.

Na závěr dodejme, že se jedná o první knihu z tématické řady věnované alternativnímu levicovému myšlení, kterou nakl. L. Marka vydává.


6.7. 2008