Čtenářský deníček


Andreas Lommel: Pravěk a umění přírodních národů
Richard Leakey: Původ lidstva

Andreas Lommel: Pravěk a umění přírodních národů (Edice: Umění světa)
Paul Hamlyn Limited 1966, Artia 1972, překlad Bořek Vančura

Tuhle obrázkovou knížku jsem měl jenom půjčenou. Jak název napovídá, jde o encyklopedii výtvarného umění prehistorických a vlastně i současných primitivních kultur. Andreas Lommel se v ní pokusil o shrnutí vývoje výtvarného projevu sběračských a loveckých kultur, jehož jednotlivé typické prvky se během různě dlouhých údobí přenášely z kontinentu na kontinent. Taky je zde zachyceno, kterak jednotlivé výtvarné styly lovců a kočujících nomádů ovlivnily i pokročilejší již zemědělské civilizace.

Hlavní význam jeskynních a jiných pravěkých kreseb a sošek spočíval podle Lommela ve snaze ovlivnit výsledek lovu, při kterém si pradávní lidé pomáhali nanejvýš tak magií. Lov v pravěku byla pěkná dřina, a tak zabíral většinu času a úvah pravěkých lovců, pročež ovlivnil i jejich celkový názor na svět. Obřady a magie je tedy vynálezem lovce. Lovcovo myšlení je ovládáno zvířaty, které viděl buď jako rovnocenné partnery nebo dokonce jako nadřazené bytosti. Podle Lommela je myšlenka duše nezávislé na těle a její nesmrtelnost výtvorem primitivních lovců, kteří tímhle nápadem v sobě potlačovali hloupý pocit ze zabíjení. Tím, že si zvíře namaloval, získal prý osvícený primitiv kontrolu nad základní podstatou, nad duchovním obsahem zobrazeného zvířete.

Lommel se také krátce dotýká šamanismu, protože pravděpodobnými autory pravěkých výtvarných děl byli právě šamani. Slovo šaman je tunguzského původu a neznamená totéž co medicinman, čaroděj nebo kouzelník. Medicinman je lékařem a důležitou postavou v hierarchii skupiny, usiluje se většinou o moc. Šaman je sice také něco jako kněz a lékař, na rozdíl od medicinmana však vždy jedná ve stavu transu, do něhož se sám přivádí. Když vyvolává duchy nebo léčí, vždy tak činí v extázi. Šaman se také zpravidla ujímá své role nedobrovolně.

Nadějný adept na šamana je podle Lommela ve skutečnosti nemocný člověk, trpící psychopatickými nebo epileptickými poruchami. Přes všechnu svou snahu není schopen čelit požadavkům, kladeným na něj duchy, kteří postupně zhoršují jeho stav. Budoucí šaman tedy nemá moc na výběr, buďto ho duchové utrápí až k smrti, a nebo přijme svou roli šamana. Šaman cítí, že ho duchové několikrát zabili a znovuzrodili. Přitom jeho tělo rozebrali až na jednotlivé kosti a složili ho potom zase do původního stavu. Lovecké kultury neznaly dualistické dělení světa na dobro a zlo, tyto prvky pronikly do šamanismu až ze zemědělských a městských civilizací.

Ve svých transech je šaman schopen oddělit svou duši od těla a putovat na onen svět nebo i do minulosti či budoucnosti. Je brán tedy i jako jasnovidec. Pojem duše, která se odděluje od těla, může žít i po smrti, má tedy při vzniku šamanismu zásadní význam.

Lidé i zvířata podléhají stejným zákonům. Magie primitivních lovců je založena na myšlence, že nejen samo zvíře, ale i jeho duši je možné chytit. Vznikl tedy zajímavý úkaz, že k obrazům zvířat byly přimalovány imaginární pasti, čáry ve tvaru mřížky. Díky nim se potom chytaly duše zvířat.

Je to trochu odvážné, co se teď pokusím tvrdit: V rámci jednoho svého mimoreálného stavu jsem na nebi viděl šedivou mřížku. Třeba šlo o nějakou v hloubi duše zasunutou souvislost s tímto prehistorickým obřadem vytváření pastí na duše. No nevím.

Jinak tato publikace se spoustou barevných a černobílých vyobrazení pravěkých dílek je podle mě velmi vydařená. Jediné, co bych si Lommelovi, v době vydání této knihy ředitelovi Etnologického muzea v Mnichově, dovolil vytknout, jsou jeho soudy o stagnaci indiánské kultury a přizpůsobivosti černochů. Mám tak trochu nerad tyhle zevšeobecňující soudy. Když už tedy házet něco a někoho do škatulek, tak je mi bližší názor Clauda Lévi-Strausse, který přírodní národy nazývá "studenými", protože jejich celkové klima se blíží nule historické teploty. Znamená to, že primitivní společnosti lovců a sběračů využívají životní prostředí způsobem, který jim umožňuje skromnou životní úroveň a zachování přírodních zdrojů. Také nemají tendenci expandovat a nesmyslně se rozrůstat na úkor okolí, jak to dělají tzv. "horké" společnosti, které se objevily v neolitu a z nichž vznikly všechny dávné i současné vyspělé civilizace. V doslovu ještě Josef Wolf kritizuje Andrease Lommela za jeho difuzionistický přístup. Že se tedy jednotlivé výtvarné prvky, jako třeba pokrčené nožky u sošek předků, šířily jen z jednoho daného historického centra. Na to jaksi nemám žádný názor, protože kde bych ho vzal.
26.5.2001

Richard Leakey: Původ lidstva (Edice Mistři věd)
Leakey 1994, Archa 1996, překlad Eva Šimečková 1995

Paleontolog a antropolog Richard Leakey se v této knížce pokusil shrnout poznatky současné vědy o vývoji člověka a jeho předchůdců. Sám se také zabývá archeologií a ve východní Africe se mu podařilo objevit několik fosilií předchůdců dnešního člověka.

První náznaky počátku lidské čeledě samotné klade do doby před sedmi milióny let, kdy se vyvinul opičí druh se vzpřímeným nebo dvounohým způsobem pohybu. Druhým stádiem bylo množení dvounohých druhů, proces, který biologové nazývají adaptivní radiací. Každý druh se adaptoval na jiné přírodní podmínky. Mezi nimi byl i jeden, kterému se před třemi až dvěma milióny let vyvinul větší mozek. Další růst mozku znamená třetí stádium a signalizuje začátek rodu homo. Vedlo přes homo erectus až k homo sapiens. Čtvrtým stádiem byl počátek moderních lidských bytostí, evoluce lidí totožných s námi, plně vyzbrojených řečí, vědomím, uměleckou představivostí a technologickými inovacemi.

Jedním z důležitých znaků odlišení předků člověka od dnešních afrických lidoopů vidí antropologové v dvounohosti. Jedna škola zdůrazňuje uvolnění předních končetin k nošení věcí. Druhá zdůrazňuje fakt, že dvounohost je účinnějším způsobem pohybu, šetřící energii. Dvounohost vznikla díky změně přírodních podmínek, protože někdy před sedmi až pěti milióny let se v jižní a východní Africe, kam je kladen pravděpodobný vznik lidských předků, zmenšovaly pralesy a ustupovaly savanám a řídkým lesním porostům. Antropologové se postupem času shodli na tom, že uznali dva hominidní druhy, které žily přibližně před sedmi až dvěma milióny let. Robusnější druh nazvali australopithecus robustus a gracielnější dostal název australopithecus africanus. Podle jejich zubů se vědci domnívají, že oba druhy žily z rostlinné potravy. Na rozdíl od předků lidoopů žili australopithecíni v sušším prostředí, takže jejich strava byla sušší, jako třeba ořechy a tvrdé ovoce. Samci byli mnohem větší než samice a z toho Leakey vyvozuje podobnost jejich společenstev a sociálních vztahů ve skupinkách s dnešními paviány.

Australopithecíni už používali nástroje, byly to malé úštěpy vyrobené tlučením jedním lávovým valounem o druhý. Díky tomu se mohli dostat k jiné potravě než předtím. Stali se z nich tedy všežravci, protože se díky kamenným nástrojům mohli přes kůži dostat k vnitřnímu masu. Panuje prý spor mezi vědci, zda tito tvorové byli už lovci, a nebo jen mrchožrouti. Vznik nástrojů se odhaduje v období, kdy z australopithecínů začali vznikat první zástupci rodu homo. Z prehistorických záznamů prý vyplývá, že před jedním miliónem let už existoval jen druh homo, který tedy jedl maso a vyráběl kamenné nástroje.

Velký rozdíl mezi lidskými a opičími předky vidí vědci také v tom, že se lidská novorozeňata rodí bezmocná, prožívají prodloužené dětství a v adolescentním období rostou alarmujícím tempem, opice se naopak vyvíjí rovnoměrně. Výsledkem toho je, že lidské děti jsou menší, než by byly při normálním opičím tempu. Biolog Barry Bogin má za to, že to souvisí s vysokým objemem vědomostí, potřebných k absorbování pravidel kultury. Rostoucí děti se učí lépe než dospělí, jestliže je rozdíl v tělesné velikosti, protože se dá ustavit vztah student - učitel. Kdyby malé děti měly velikost vyplývající z opičí růstové křivky, spíše než vztah student - učitel by se mohla vyvinout fyzická rivalita. Když uplyne čas učení, tělo vše dohoní adolescentním růstovým zrychlením.

Lidé se tedy stávají lidskými tím, že se intenzivně učí nejen dovednostem, jak přežít, ale i zvykům a společenským mravům, rodinným a sociálním zákonům - to jest kultuře. Vše souvisí i s velikostí mozku, novorozenci homo erectus se rodily s mozky velikosti jedné třetiny dospělých, tak jak se rodí i současní lidé, a jako současní lidé museli přicházet na svět v bezmocném stavu.

Přesvědčení, že lov byl hlavní jev pro naši evoluci vyjádřil například biolog Timothy Perper a antropoložka Camel Schrireová. Glynn Isaac v roce 1978 napsal ve své studii: Pět modelů chování odděluje lidské bytosti od našich opičích příbuzných: 1. dvounohý způsob pohybu, 2. mluvený jazyk, 3. pravidelné systematické rozdělování potravy v sociálním kontextu, 4. život na domovských základnách a 5. lov velkých kořistí. To, že naši dávní předci byli lovci vyvracel Lewis Binford. Nadhodil, že systematický lov nějakého druhu se začal objevovat, teprve když se vyvinuli moderní lidé, to jest podle něho před 45.000 až 35.000 lety.

Existují dvě hypotézy vzniku homo sapiens. První z nich, multiregionálně-evoluční, vidí původ moderních lidí jako fenomén, který zahrnuje celý Starý svět, s tím, že homo sapiens se objevuje všude tam, kde se etablovaly populace homo erectus. Z tohoto pohledu jsou neandrtálci, kteří žili před 135.000 až 34.000 let částí tohoto trendu, rozšířeného na třech kontinentech.

Alternativní model nevidí lidi jako produkt evolučního trendu po celém Starém světě, nýbrž má za to, že vznikli v jediné geografické lokalitě, expandovali do zbytku Starého světa a tak nahradili existující premoderní populace. Nedávno dostala tato hypotéza jméno "Mimo Afriku", neboť subsaharská Afrika byla identifikována jako nejpravděpodobnější místo, kde se vyvinula moderní lidská bytost.

Před 35.000 lety začali lidé v Evropě vyrábět nástroje té nejjemnější formy, poprvé bylo použito také kosti a parohu jako suroviny k výrobě nástrojů. Nástroje se také poprvé staly uměleckými díly, například vrhače oštěpů z parohů byly ozdobeny sugestivními řezbami zvířat. Ale především malby na stěnách hlubokých jeskyň hovoří o mentálním světě, který už můžeme poznávat jako svůj vlastní. Základem kultury se staly inovace a změny se zrychlovaly. Do této doby je datována tzv. pozdně paleolitická revoluce, která je důkazem právě moderní lidské mysli. Nálezy jsou nejbohatší v západní Evropě, je to dáno i tím, že tady probíhal intenzivnější průzkum než v Africe. Západní Evropa tedy byla považována jako za něco ve smyslu kolébky lidské civilizace, nyní se západní Evropa pokládá za něco jako stojatou vodu a dá se rozlišovat transformace, která se přehnala přes Evropu od východu k západu. Začalo to asi před 50.000 lety ve východní Evropě, kdy stávající neandrtálské populace zmizely a byly nahrazeny lidmi. Poslední náhrada se odehrála daleko na západě asi před 33.000 lety. Na základě fosilních nálezů je dnes umístěn původ moderních lidí do Afriky nebo na Střední východ.

V další části knihy se Leakey zabývá prehistorickým uměním, vznikem jazyka a původem lidské mysli. Z této části jen uvedu teorii, že velká část umění, která vznikala v paleolitu a dnes se ještě její zbytky objevují například u Sanů v jižní Africe, je šamanského původu.

Obrazy byly spojením se šamanským duchovním světem a zobrazením toho, co šaman viděl ve své halucinaci. Šamani si mohli navodit trans různými technikami, včetně drog a hyperventilace (hlubokého dýchání). Ať už toho dosáhli jakkoliv, stav transu byl vždy doprovázen rytmickým zpěvem, tancem a tleskáním skupiny žen. Podle psychologické literatury, kterou shromáždil David Lewis Williams, jsou tři stádia halucinace, každé následující je vždy hlubší a komplexnější.

V prvním stádiu vidí subjekt geometrické formy jako mřížky, klikaté čáry, tečky, spirály a křivky. Tyto obrazy, celkem šest forem, žhnou, chvějí se, jsou rtuťovité a mocné. Nazývají se entropické ("vnitřní vidění"), protože jsou vytvořeny neurální architekturou mozku. V druhém stádiu začínají lidé vidět tyto obrazy jako skutečné předměty. Křivky mohou být konstruovány jako kopec v krajině, jako zbraně atd. Povaha toho, co jedinec vidí, závisí na jeho kulturní zkušenosti a zájmech. Přechod z druhého do třetího stádia halucinace je často provázena pocitem traverzování vírem nebo rotujícím tunelem a člověk může vidět rozvinuté obrazy. Jedním důležitým typem tohoto obrazu je chiméra lidské bytosti/zvířete, anebo theriantropa, boha napůl lidského a napůl zvířecího.

Entropické obrazy prvního stádia halucinace lze také vidět v umění starší doby kamenné spolu se záhadným poločlověkem-polozvířetem, což je silný důkaz toho, že aspoň část umění starší doby kamenné je skutečně šamanskou.
8.6.2001