Čtenářský deníček

Vladimír Solovjov: Duchovní základy života
Nikolaj A.Berďajev: O otroctví a svobodě člověka
Rudolf Bultmann: Dějiny a eschatologie

Vladimír Solovjov: Duchovní základy života
 Refugium 1996, překlad Ivan Ondavan


Ruský mystik a křesťanský dogmatik Vladimír Solovjov (1853 - 1900) v této knížce vysvětluje své pojetí co možná nejsprávnějšího křesťanského života. Velkou pozornost věnuje modlitbě, oběti, almužně a půstu. Nejvíc mě zaujaly dvě pasáže, jedna o podmínkách a příčinách vzniku křesťanství a druhá o boholidství Krista:

- ... Duše osvobozená od materiálního obsahu života, a přitom uvědomujíc si, že sama v sobě je nic, se buď musí zříci existence, anebo hledat nový nemateriální obsah. U prvního řešení se zastavilo v zásadě indické a východní vědomí vůbec. V řecko-římském světě se lidská duše jeví osvobozená od vnějších kosmických sil, nýbrž i od sebe samé, od svého čistě subjektivního sebenazírání, do něhož se hroužila u Hindů. Nyní znovu přijímá do sebe působení božského Logu, avšak už ne jako vnější kosmickou nebo demiurgickou sílu, nýbrž jako sílu čistě ideální, vnitřní. Zde se lidská duše snaží najít svůj opravdový obsah, tj. to jediné a všeobecné, nikoli v prázdné beztvárnosti svého potencionálního bytí, nýbrž v objektivních výtvorech, realizujících krásu a rozum...

- ... Vtělení je nemožné, když se díváme na Boha jen jako na oddělenou bytost, která přebývá kdesi mimo svět a člověka. Při takovém názoru (deismu) by bylo vtělení Božství přímým narušením logického zákona totožnosti, tj. dílem dokonale nemyslitelným. Právě tak nemožné by vtělení bylo i z hlediska panteismu, podle kterého je Bůh jen všeobecná podstata světových jevů, universální "všechno", a člověk jen jedním z takových jevů. Při tomto chápání vtělení by protiřečilo zásadě, že se celek (všechno) nemůže rovnat jedné ze svých částí... Sám pojem Boha jako neporušeného nebo dokonalého (absolutního) odstraňuje obě jednostranné definice a otvírá cestu jinému názoru, podle kterého svět jako souhrn omezení, přebývající vně Boha (v těchto svých hranicích) jako hmotný, je zároveň podstatně spojen s Bohem svým vnitřním životem čili duší... ... Tím se již určuje i kosmický proces v hmotné přírodě, který se končí zrozením přírodního člověka, i za ním následující historický proces, který připravuje zrození duchovního člověka. Takovým způsobem zrození duchovního člověka, tj. vtělení Božství, není něco zázračného v hrubém slova smyslu, tj. něco cizího všeobecnému řádu bytí, ba naopak, je podstatně spojené s celými dějinami světa a lidstva, je něco připravovaného a logicky vyplývajícího z těchto dějin. V Ježíšovi se vtěluje nikoli transcendentní stránka Božství, nikoliv absolutní sama v sobě sevřená plnost bytí (což by bylo nemožné), nýbrž vtěluje se Bůh-Slovo, tj. Slovo, které se projevuje navenek, princip působící na obvodu bytí, a jeho osobní vtělení v individuálním člověku je jen posledním článkem dlouhé řady jiných realizací fyzických i historických... ... Z tohoto hlediska objevení se duchovního člověka, zrození druhého Adama, není nepochopitelnější než objevení se přírodního člověka na zemi, zrození prvního Adama.



Nikolaj A.Berďajev: O otroctví a svobodě člověka
 Oikoymenh 1997, překlad: Jan Kranát, Irina Mesnjankina


N.A.Berďajev v této knize vysvětluje pojem osobnosti, svobody a dalších z pohledu křesťanského personalismu.

O osobnosti: - "Člověk chce vyjít z uzavřené subjektivity a k tomu vždy dochází ve dvou různých směrech. Vystoupit ze subjektivity lze cestou objektivace. To je cesta, jíž vstupujeme do společnosti s jejími všeobecně závaznými formami. Na ní dochází k odcizení lidské přirozenosti, k jejímu vyvržení do předmětného světa; osobnost nenachází sebe sama. Druhou cestou může být vystoupení ze subjektivity skrze transcendenci. Transcendence znamená přechod k transsubjektivitě, nikoli k objektivitě. Tato cesta vede hlubinou existence, na ní dochází k existenciálnímu setkávání s Bohem, s druhým člověkem, s niterným bytím světa, není to cesta objektivního sdělování, nýbrž existencionálního sdílení. Osobnost se plně realizuje pouze na této cestě... "

O úzkosti: - "Strach souvisí se starostí, s bázní z utrpení a ran osudu. Strach nemá ponětí o světě nahoře, obrací se dolů, je připoután k empirii. Úzkost však je stavem hraničícím s transcendencí, úzkost zakoušíme ve vztahu k věčnosti, s osudem..."

O zlu: - "Osobnost je formována soubojem se zlem v sobě i kolem sebe. Jeden z jejích paradoxů spočívá v tom, že jasné vědomí osobnosti předpokládá vědomí hříchu a viny. Úplná necitelnost vůči hříchu, vině, zlu je obyčejně také necitelností k osobnosti, rozpuštění osobnosti v obecném, kosmickém, společenském... ...Žádný člověk nemůže být vtělením a personifikací zla. Zlo je v něm vždy částečné. Proto nemůže být o nikom vynášen konečný soud..."

O Bohu a svobodě: - "Bůh vůbec není strůjcem řádu světa a administrátorem světového celku. Bůh je smyslem lidské existence. Řád světa potlačující části, proměňující osobnost na pouhý prostředek, je produktem objektivace, tj. odcizení a zvnějšnění lidské existence, nikoli však výtvorem Božím. Celek, řád světa nemůže nic ospravedlňovat, naopak podléhá soudu a žádá si ospravedlnění. Řád světa, harmonie celku atd. nemají žádný existenciální smysl, je to říše determinace, jejímž protikladem je vždy svoboda. Bůh je vždy ve svobodě, nikdy ne v nutnosti, vždy v osobnosti, nikdy ne v celku světa. Bůh působí nikoli v řádu světa, jenž jakoby ospravedlňuje utrpení osobnosti, ale v boji osobnosti, v boji svobody proti řádu světa."



Rudolf Bultmann: Dějiny a eschatologie
 Oikoymenh 1994, překlad: Břetislav Horyna

Bultmann uvažuje o změnách, které probíhaly v náhledu různých civilizací na dějiny. Například Řekové viděli dějiny jako střídání různých období. Podle Hésioda po sobě následují zlatý, stříbrný, měděný a železný věk. Charakterizace věků podle kovů se zakládala na babylónské tradici, podle níž spadal každý věk pod správu astrálního božstva, které souvisí s nějakým kovem. V židovské apokalyptice se kosmologie historizovala tím, že na místo osudu světa vstoupil osud lidstva. Konec starého věku světa se odehrává v soudu, který koná Bůh. V Novém zákoně se starozákonní pojetí dějin úplně neztrácí, ale převahu získává apokalyptická eschatologie. Obecně se uznává, že Ježíšovo zvěstování království Božího bylo eschatologickým poselstvím, a spor trvá ohledně toho, zda Boží království má teprve přijít, či proniká do přítomnosti.

Bultmann zmiňuje Augustina jako protiklad k řeckému pochopení člověka a dějin. Jestliže pro antické myšlení byl člověk součástí kosmu, pak u Augustina je člověk od světa zásadně odlišen. Jako bytost odlišná od světa je člověk bytostí, která je zaměřena do budoucnosti a touží po definitivním. Je individualitou, svobodnou osobností. Teprve tím vstupuje téma svobody vůle, které antika neznala, do filozofické diskuse.

Bultmann dále také uvádí, že je takřka dějinnou funkcí zániku, že uvolňuje hlubší náboženské nahlédnutí, že vede ke zralému náboženství; Člověk se totiž učí utrpením. I když úkolem takového náboženství není "sloužit cyklickému procesu obnovování civilizací", může si v takovém procesu zachovávat smysl.

Rozdíl mezi biblickým a řeckým pohledem na člověka vidí Bultmann v tom, že transcendence Boha není v bibli myšlena jako zásvětskost Ducha vůči sféře materiálního, smyslového, jako nezávislost na čase vznikání a zanikání, nýbrž jako svrchovaná autorita, jako to, s čím nelze nakládat, a jako Bůh, který je trvale budoucí. Bůh je sice zároveň věčný Bůh, ale je jednajícím Bohem, který působí v dějinách. Je to všemohoucí Tvůrce světa, a nikoli zákon Ducha, který vytváří kosmos do harmonické podoby a který může být poznán lidským rozumem. Křesťanský Bůh je Bohem dějin, v nichž se zjevuje stále nově jako ten, který přichází a je zároveň Bohem, jenž vede dějiny k jejich konci, k eschatologickému cíli.

Podle Bultmanna nelze pochybovat o tom, že radikální pochopení dějin se rozevřelo v křesťanské víře - připravené Starým zákonem -, což je dokumentováno tím, že teprve v křesťanství vznikaly autobiografie. Tím začalo na Západě působit pojetí lidského bytí jako dějinného a zůstalo živé i poté, kdy bylo sekularizováno, kdy se odpoutalo od původní vazby na křesťanskou víru, jak je tomu například ve filozofii existence, nejextrémněji u Sartra.