Čtenářský deníček

Émile Durkheim: Elementární formy náboženského života
Systém totemismu v Austrálii

 Oikoymenh, Edice Oikúmené, 2002, překlad Pavla Sadílková

Život australských společenství probíhá ve dvou alternativních fázích. Někdy jsou lidé roztroušeni, věnují se lovu, rybaří, sbírají potravu, snaží se prostě zajistit si své živobytí. Jindy se naopak populace shlukuje na určitých místech. K tomuto soustředění dochází, když je svolán klan. Obě tyto fáze se od sebe diametrálně liší.

Tak zvané „corroborí“, obřady klanu, jsou podle Durkheima jasné projevy náboženského na rozdíl od ekonomických profánních činností. Obřady se odehrávají několik dnů, týdnů, v noci, uprostřed temnoty, uvolňují se při nich vášně, všichni jsou na hony vzdáleni běžnému rytmu života, ze shromáždění jednotlivců vystupuje jakási elektřina, která je velmi rychle uvede do stavu neobyčejné exaltace. Napětí násobí tlučení bumerangů, točení bzučáků. V tomto vzrušení se člověk už nepoznává. Cítí se ovládán jakousi vnější silou, která ho nutí chovat se a myslet jinak než obvykle. Přirozeně má dojem, že už není sám sebou. Zdá se mu, že se stal novou bytostí. Ozdoby, jimiž se zdobí, masky, jimiž si zakrývá obličej, jsou vnějšími projevy této vnitřní proměny. A protože se takto promění i ostatní, kteří tento pocit dávají najevo výkřiky, gesty, postoji, vše se odehrává tak, jako by se člověk skutečně nacházel v nějakém zvláštním světě, který se úplně liší od toho, v němž běžně žije, jako by se nacházel v kraji zabydleném výjimečně mocnými silami, které ho zcela ovládají a proměňují. Jak by ho pak takovéto zážitky – zejména když se opakují každý den po dobu několika týdnů – neměly přesvědčit o tom, že ve skutečnosti existují dva heterogenní, navzájem neslučitelné světy? Prvním je ten, v němž vede svůj každodenní únavný život; do druhého nemůže proniknout, aniž by navázal vztah s nadpřirozenými silami, které ho vzrušují až k šílenství. Prvním je profánní svět, druhý je světem posvátných věcí.

Durkheim se domnívá, že náboženská myšlenka se zrodila z tohoto vzrušeného společenského prostředí a z tohoto vzrušení samotného.

Příslušné zvíře nebo rostlina, které daly klanu jméno a slouží jako jeho symbol, jsou něco jako vlajka klanu. Je docela přirozené, že dojmy, jež klan probouzí v každém jednotlivém vědomí – dojem závislosti a nabyté vitality, se daleko úžeji přimykají k ideji totemu než k ideji klanu: klan je totiž příliš komplexní realitou, než aby si jej „primitivní“ rozum mohl jasně představit v celé jeho konkrétní realitě. „Primitivní“ člověk si navíc ani neuvědomuje, že tyto dojmy pramení z pocitu sounáležitosti. Neví, že sblížení určitého počtu lidí spojených stejným způsobem života, vede k uvolnění nových energií, jež promění každého jednotlivce. Vše, co pociťuje, je povznesení nad sebe sama a skutečnost, že žije jiný život než obvykle. Přesto je zapotřebí, aby tyto pocity převedl na nějaký vnější objekt, který by se dal považovat za jeho příčinu. Ze všech stran se mu nabízejí nejrůznější zobrazení totemu: waninga, nurtunža, které jsou zároveň symboly posvátné bytosti. Na bzučáky i na čuringy jsou obvykle vyryty shluky čar, jež mají totožný význam; i zdobení pokrývající jeho kůži je zároveň totemovým znakem. Jak by tento obraz, který se v různých podobách opakuje všude, neměl v duších lidí získat výjimečné postavení? Je postaven do středu dění a stává se jeho reprezentantem. K němu se jako ke svému zdroji upínají všechny zakoušené pocity, protože je jediným konkrétním předmětem, k němuž se mohou upnout. Prožité emoce jsou jeho prostřednictvím na věčné časy zachyceny a oživovány. Zdá se, že z něho vycházejí všechny mystické síly, k nimž lidé mají nějaký vztah, a proto se Durkheim domnívá, že si „domorodci“ tyto síly začali představovat v podobě té bytosti, živé nebo neživé, jejíž jméno klan nese.

Náboženská síla není ničím jiným než kolektivní a anonymní silou klanu a není představitelná jinak než v podobě totemu. Totemový symbol je něčím jako viditelným tělem boha.

Nicméně klan, stejně jako každá jiná společnost, dokáže žít jedině ve vědomí jednotlivců a prostřednictvím těchto jednotlivých vědomí, z nichž se skládá. Jestliže se tedy náboženská síla, chápaná jako součást totemu, jeví lidem vnější a ve vztahu k nim samým transcendentní, pak se stejně jako klan, jehož je symbolem, nemůže realizovat mimo ně a jinak než jejich prostřednictvím. V tomto smyslu je jim imanentní a jako takovou si ji také představují. Cítí její přítomnost i její působení, neboť právě ona je pozvedá k vyššímu stupni života. Proto se člověk začal domnívat, že v něm sídlí princip srovnatelný s tím, který sídlí v totemu, a že mu proto přísluší i posvátný charakter, i když méně výrazný než u symbolu.

Ale přestože totemistický princip sídlí především v určitém rostlinném či živočišném druhu, nezůstává v něm uzavřen. Posvátný charakter je velmi nakažlivý a přechází z totemové bytosti na všechny blízké i vzdálené věci. Náboženské cítění vyvolané daným zvířetem se přenáší na látky, jež mu slouží jako potrava, a na látky, z nichž se utváří a regeneruje jeho tělo a krev; na věci, s nimiž je neustále v nějakém vztahu. Takto se k totemu postupně připojují podtotemy a vznikají kosmologické systémy, které odrážejí „primitivní“ způsob klasifikace věcí. Nakonec je mezi totemické principy jednoho a téhož kmene rozdělen celý svět.

Podle Durkheima je tak vysvětleno, čím je způsobena nejednoznačnost náboženských sil, jež se objevovaly v dějinách, proč jsou zároveň fyzikální i lidské, a zároveň morální i materiální. Morálními silami jsou proto, že se zakládají na pocitech, jež morální bytost, která je vlastní celému společenství, vzbuzuje u jiných morálních bytostí. Neodpovídají způsobu, jímž fyzické věci působí na naše smysly, ale způsobu, jímž kolektivní vědomí ovlivňuje vědomí jednotlivců. Jejich autorita je pouze jednou z podob morálního vlivu, který společnost vyvíjí na své členy. Na druhou stranu jsou chápány jakožto materiální, ale proto ještě nemohou být považovány za ekvivalenty hmotných věcí. Vládnou tedy nad dvěma světy. Sídlí v lidech, ale zároveň jsou životním principem všech věcí. Oživují a ukázňují každé jednotlivé vědomí, ale zároveň jsou příčinou toho, proč rostliny rostou a zvířata se rozmnožují. Právě tato dvojí podstata náboženství umožnila, že náboženství posloužilo jako matrice všech zárodečných principů lidské civilizace. Protože zahrnovalo celou skutečnost jako takovou – fyzické i morální universum, síly, jež hýbají lidským tělem, i ty, jež hýbají lidským duchem, získaly náboženskou podobu. Proto jsou z náboženství přímo či nepřímo odvozeny i nejrůznější techniky a praktiky zajišťující fungování morálního života (právo, morálka, umění) i ty, jež slouží materiálnímu životu (přírodní, technické i praktické vědy).

Pár Durkheimových slov ze závěrečné kapitoly:
V tichu vnitřní meditace lze vypracovávat filosofii, nikoli však náboženskou víru. Víra je totiž především teplo, život, nadšení, probuzení veškeré duševní aktivity, pozvednutí individua nad sebe sama. Jak jinak by člověk dokázal rozmnožit energii, kterou již má, než vystoupením ze sebe sama? Jak jinak by překročil své vlastní síly? Jediným bezpečným zázemím, kde se můžeme morálně povzbudit, je společnost našich bližních; jediné morální síly, jimiž můžeme podpořit a posílit své vlastní, jsou ty, jež nám dodávají druzí. Připusťme si, že skutečně existují bytosti analogické bytostem zobrazeným v mytologiích. Aby dokázaly dostát svému úkolu, jímž je působit na duše, je třeba, aby v ně lidé věřili. Víra je totiž aktivní pouze tehdy, je-li sdílená… …kdyby přesvědčení (člověka) zůstávalo osamocené, velmi rychle by ochablo.

21.6.2003