Čtenářský deníček

Émile Durkheim: Společenská dělba práce
 Prostor 1998, překlad Milan Tvrdík
Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, překlad Pavla Doležalová

durkheim

"Mohu být svoboden pouze v míře, v jaké je druhému zabráněno využít fyzické, ekonomické či jiné převahy, aby zotročil moji svobodu. A jedině sociální pravidlo se může postavit proti tomuto zneužívání moci. Nyní víme, jak složitá reglementace je nutná k zajištění ekonomické nezávislosti jednotlivců, bez níž by jejich svoboda byla svobodou jen podle jména."

Víme, čím byla obec v dějinách našich společností: postupem času se stala jejich úhelným kamenem. A vzhledem k tomu, že byla svazkem cechů a formovala se v závislosti na typu korporace, byla to právě korporace, která po zvážení všech věcí posloužila jako základ celého politického systému, který z tohoto pohybu vzešel. Korporace na této cestě prodělala úžasný vzestup co do svého významu i důstojnosti. Zatímco ve starověkém Římě byla zpočátku téměř mimo běžný rámec, našim současným společnostem naopak posloužila jako rámec elementární. Jestliže získala v minulosti její role s postupným rozvojem obchodu a řemesel důležitost, je naprosto nepravděpodobné, že by důsledkem nového hospodářského rozvoje mohla být ztráta jejího významu.

Průmysl se hned od počátku ocitl zcela přirozeně mimo cechovní režim. Ani průmysl však nepostrádal reglementaci: v prvních údobích to byl stát, který pro něj právě hrál tu roli, která je analogická úloze, již plnily cechy pro drobný obchod a řemesla ve městech.

Nejpozoruhodnějším výsledkem dělby práce není to, že zvyšuje výkonnost rozdělených funkcí, nýbrž že jsou díky ní solidární. Není její úlohou pouze zlepšovat nebo zkrášlovat existující společnosti, ale umožnit vznik společností, které by bez ní vůbec nemohly existovat.

Obecný život společnosti se nemůže šířit do určitého bodu, aniž by se toto rozšiřování nepřeneslo současně i do práva. Můžeme si tedy být jisti, že v právu najdeme odraz všech základních variant společenské solidarity. Jestliže tedy mohou existovat typy společenské solidarity, které se projevují pouze v mravech, určitě jsou pouze sekundární; naopak právo reprodukuje všechny základní typy.

Trest je určen především k působení na poctivé lidi, slouží totiž k uzdravení všech zranění, jež utrpělo kolektivní cítění. Existuje tedy společenská solidarita, která vychází z toho, že některé stavy vědomí jsou společné všem členům společnosti. Právě společnost zobrazuje materiálně trestní právo, přinejmenším v tom, co je podstatné.

Durkheim dělí morální pravidla na dva druhy: na pravidla s represivními sankcemi, a to buď organizovanými nebo neorganizovanými, a pravidla se sankcemi restitutivními. První jsou založena na podobnosti a dává jim název mechanická, a ta druhá odpovídají podmínkám negativní solidarity a organické solidarity. Můžeme tedy obecně říci, že charakteristickým znakem morálních pravidel je, že vymezují základní podmínky společenské solidarity. Právo a morálka představují souhrn všech pout, jimiž jsme vázáni ke společnosti i mezi sebou navzájem a která dělají z masy jedinců jeden soudržný celek. Dá se říci, že morální je vše, co je zdrojem solidarity, vše, co nutí člověka počítat s bližním, řídit své konání něčím jiným než podněty svého egoismu, a že morální roste s množstvím a pevností těchto pout.

Společnost tedy není, jak se mnohdy myslelo, něčím mimo morálku, nebo ji jen druhotně ovlivňujícím; je naopak pro ni nutnou podmínkou. Člověk je morální bytostí jen proto, že žije ve společnosti. Morální hodnota dělby práce spočívá v tom, že jejím prostřednictvím si jedinec uvědomí svou závislost na společnosti. Jelikož se dělba práce stává hlavní zdrojem společenské solidarity, stává se i základem morálního řádu.

S velkou pravděpodobností se společné vědomí postupně oslabuje a znejasňuje, kolektivní typ ztrácí své obrysy, jeho formy jsou stále abstraktnější a neurčitější. Tento trend pokračuje bez přerušení již od nejstarších dob. Individualismus a svobodná myšlenka nemají svůj původ v naší době, ani v roce 1789, popřípadě v reformaci, ve scholastice, v pádu řecko - latinského polyteismu nebo snad v orientálních teokraciích. Je to fenomén, který nemá začátek nikde, ale vyvíjí se bez přestání v průběhu celých lidských dějin. Nové společnosti, které navazují na mizející typy společnosti, nikdy nezačínají svou dráhu v bodě, kde ji předešlé ukončily. Neznamená to hrozbu, že společenské vědomí naprosto vymizí. Jde spíš o to, že sestává ze způsobů myšlení a cítění, které se stále znejasňují a zobecňují; ponechávají volné pole pro rostoucí množství individuálních odchylek. Existuje však místo, kde se společné vědomí upevnilo a upřesnilo, a sice to, jímž společné vědomí pohlíží na jednotlivce. Máme kult důstojnosti lidské osoby, který již má své pověry, jako každý silný kult. Je to nyní dělba práce, která postupně stále více plní úlohu, kterou dříve zastávalo společné vědomí; především ona je silou, která udržuje uskupení vyšších společenských typů pohromadě. Jde tedy o jinou funkci dělby práce, než kterou jí připisují ekonomové.

--------------------------------------------------------

Émile Durkheim se narodil roku 1858 židovským rodičům (jeho otec byl rabínem) v městečku Epinal v Lotrinsku. Ze střední školy v Epinalu díky svému prospěchu přestoupil na elitní lyceum Ludvíka Velikého v Paříži. V roce 1879 pak zahájil studium na École Normale Supérieure, kde se věnoval filosofii. Mezi jeho spolužáky tehdy byl například Henri Bergson nebo Jean Jaures, k přednášejícím patřili mj. Fustel de Coulanges, Gabriel Monod, Emile Boutroux nebo Charles Renouvier.

Od roku 1882, kdy ukončil své studium na École Normale Supérieure, vyučoval filosofii na lyceích v různých oblastech Francie a intenzivně se tehdy věnoval četbě Saint-Simona, Comta, Espinase a Spencera. V roce 1885 obdržel stipendium na studium v Německu, kde jej velice ovlivnily přednášky Wilhelma Wundta. V roce 1887 obhájil doktorskou práci na téma dělby společenské práce. Po návratu do Francie mu byla roku 1887 udělena mimořádná profesura pedagogiky a společenských věd na univerzitě v Bordeaux, kde posléze poprvé ve Francii zahájil výuku sociologie. V říjnu 1887 se oženil s Lisou Dreyfusovou, dcerou průmyslníka, čímž dosáhl měšťanské movitosti. Roku 1896 byl v Bordeaux jmenován prvním profesorem sociologie v Bordeaux a v témže roce zde založil první katedru sociologie ve Francii. V roce 1898 založil časopis L'Année sociologique. Roku 1902 odešel na Pařížskou Sorbonnu, kde se o čtyři roky později stal řádným profesorem pedagogiky.

Ačkoli byl Durkheim brilantním pedagogem a jeho výrazné monografie jasně vytyčily cíl a metodu sociologické vědy, trvalo téměř patnáct let, než zaujal univerzitní post. Někteří to považují za důsledek antisemitismu ve francouzské intelektuální elitě, jiní naopak poukazují na to, že Durkheimovo prosazování sociologie jako společenské vědy nejvyšší důležitosti mu přineslo mnoho nepřátel.

Samotný Durkheim se sice nijak výrazně politicky neprofiloval, ale od studentských let se přátelil s lídrem socialistické strany Jeanem Jauresem a mnoho členů redakce časopisu L'Année Sociologique, který založil, se hlásilo k socialistické či radikálně socialistické straně.

Poslední velká kniha Elementární formy náboženského života vychází Durkheimovi roku 1912. O tři roky později jeho syn André zahynul na srbské frontě, což byla rána, z níž se Durkheim už nikdy nevzpamatoval. Jeho poslední texty před smrtí jsou ostře namířeny proti pangermanismu a německému nacionalismu. Emocionálně zdevastovaný a přepracovaný Durkheim zemřel v Paříži 15. listopadu 1917 na mrtvici.

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%89mile_Durkheim


14.4. 2008