Čtenářský deníček

Edward F. Edinger: Já a archetyp
Individuace a náboženská funkce psýché

Nakladatelství Tomáše Janečka 2006, překlad Michal Kalina

Edward F. Edinger (1922 - 1998) byl analytický psycholog, interpret a komentátor díla C. G. Junga, získal doktorát v roce 1946 na univerzitě v Yale, pracoval jako vedoucí psychiatr v Rocklandské státní nemocnici v Orangeburgu v New Yorku, jako praktikující psychoterapeut přednášel analytickou psychologii na New School for Social Research a na Union Theological Seminary, byl členem Mezinárodní asociace pro analytickou psychologii a předsedal Institutu C. G. Junga v New Yorku.

Jungovým základním a nejdalekosáhlejším objevem je kolektivní nevědomí, archetypická psýché. Z jeho výzkumů víme, že individuální duše není pouhým produktem osobní zkušenosti, nýbrž má také předosobní a transpersonální dimenzi, která se projevuje univerzálně, ve vzorcích a obrazech, jež můžeme nalézt ve všech světových náboženstvích a mytologiích. Jung dále zjistil, že archetypická psýché se vyznačuje strukturujícím, řídícím principem, který sjednocuje různé archetypické obsahy. Ústřední archetyp neboli archetyp celosti pojmenoval Jung bytostné Já.

Děti sdílejí s primitivním člověkem identifikaci já s archetypickou psýché i s vnějším světem. U přírodních národů není vnitřní a vnější vůbec rozděleno. Když člověk zkoumá svůj psychologický původ, nachází dvojí konotace: za prvé na něj nahlíží jako na rajský stav celosti, v jednotě s přírodou a božstvy, ale za druhé jde o stav inflace, nezodpovědnosti, nepřetržitého chtíče, domýšlivosti a hrubých žádostí. Základním problémem tedy je, jak dosáhnout spojení s přírodou a božstvy, které si dítě přináší do života, a přitom se vyhnout inflaci pramenící se ztotožněním já s bytostným Já.

Běžný příklad stavu inflace při ztotožnění já s bytostným Já je ten, který H.G.Baynes nazývá "prozatímním životem". Název prozatímní život znamená postoj prostý zodpovědnosti za původní fakta skutečnosti, jako by ta fakta byla někým poskytována, rodiči, státem nebo konečně Prozřetelností. Marie-Louise von Franz popisuje stejný stav jako ztotožnění s obrazem věčného chlapce. Takový člověk nedělá sice dosud přesně to, co by měl, ale stále podléhá představě, že někdy v budoucnu už to bude ono.

Stejně jde nahlížet i na výchovu. Problém tkví v zachování integrity osy já - bytostné Já při současném oslabování ztotožňování já s bytostným Já. Od této otázky se odvíjejí všechny dohady o liberální a autoritativní výchově dětí. Liberální pojetí zdůrazňuje přijetí a povzbuzování dětské spontaneity a pečuje o kontakt dítěte se zdrojem životní energie, kterou dostalo při narození. Ale současně povzbuzuje jeho inflaci, která neodpovídá požadavkům vnějšího života. Disciplína na druhé straně zdůrazňuje přísné meze chování, povzbuzuje vymaňování já ze stavu identity s bytostným Já a s inflací se vypořádává poměrně úspěšně, zároveň však má sklon narušit životně důležité propojení já s jeho kořeny v nevědomí. Mezi těmito dvěma variantami není výběru - představují dvojici protikladů a musejí působit současně.

Dále autor rozvádí myšlenku psychického životního cyklu, který se znovu a znovu opakuje a každý cyklus znamená přírůstek vědomí, které se pak postupně rozvíjí. Může mít však i chybný průběh, zejména pokud v raném období života byl nějak poškozen. V dětství je spojení dítěte s bytostným Já totiž z velké části identické se vztahem k rodičům. Pokud je tento vztah narušen, bude narušen i kontakt dítěte s centrem jeho bytí. Může dojít i úplnému přerušení cyklu. Blok může nastat v případě, když dítě po potrestání není znovu plně přijato, jeho růstový cyklus se zkrátí, vypadnou z něho některé důležité fáze. Namísto dokončení cyklu může dítě uvíznout v sterilní oscilaci mezi inflací a odcizením, ze kterého pramení další frustrace a zoufalství. Další blok se může vytvořit tehdy, když rodiče nikdy neřeknou "ne". Dochází potom taky k deformaci cyklu. Celá zkušenost odcizení, jež s sebou přináší růst vědomí, je vynechána a dítěti se dostává přijetí i za jeho inflační chování. To vede k psychologii rozmazleného dítěte a přispívá k provizornímu životu, kde chybí jakákoliv zkušenost omezování a odmítání.

Během psychického životního cyklu se střídají inflace a odcizení, které se objevuje v raných fázích vývoje. Když já dosáhlo určitého stupně vývoje, nemusí již pokračovat v tomto opakujícím se kruhu, alespoň ne stejným způsobem. Cyklus je pak nahrazen více či méně vědomým dialogem mezi já a bytostným Já. Ve stavu odcizení není já pouze zbaveno pocitu totožnosti s bytostným Já, což je žádoucí, ale je od něho i odděleno, což je velmi nežádoucí. Toto spojení mezi já a bytostným Já poskytuje pevný základ, strukturuje je a chrání, zásobuje je energií, naplňuje je zájmem, pocitem smysluplnosti a dává mu cíl. Když je spojení narušeno, výsledkem bývá prázdnota, zoufalství, pocit marnosti a v krajních případech psychóza nebo sebevražda.

I pro "normálního" člověka je odcizení nezbytnou zkušeností, má-li dojít k pokroku v psychickém vývoji, protože ztotožnění já s bytostným Já je stejně univerzální jako prvotní hřích. Ve skutečnosti jde o totéž. Carlyle to vystihl trefně. Tvrdí, že štěstí je nepřímo úměrné množství našich očekávání, to znamená tomu, kolik si podle svého mínění zasloužíme, děleno tím, co očekáváme:

Určitým odhadem a zprůměrováním našich snah dojdeme k nějakému druhu pozemského údělu; a ten, jak si domýšlíme, nám od přírody nezpochybnitelně náleží. Je to prostá výplata mzdy, odměna, kterou si zasloužíme; a nevyžaduje ani poděkování, ani stížnost; pouze to, co by přebývalo nad tuto míru, nazýváme Štěstím; a každý nedoplatek zas nazýváme Bídou. A teď posuďte, že své zásluhy oceňujeme sami a jakou má každý z nás zásobu Domýšlivosti - divíte se, že váhy se často nakloní na nesprávnou stranu... Říkám ti, Zabedněnče, všechno pochází z tvé Marnivosti; z toho, že si domýšlíš, že všechny ty odměny si zasloužíš... ...hodnota Zlomku Života se nezvýší ani tak zvětšením čitatele, jako spíše zmenšením jmenovatele, takže pokud mě Algebra neklame, Jednička dělená Nulou dává Nekonečno. Učiň ze svých požadavků na mzdu nulu a svět se ti složí k nohám. Dobře učinil Nejmoudřejší našeho času, když napsal: "Teprve když se zřekneme nároků, můžeme prohlásit, že Život začíná."

Náboženství je nejlepší kolektivní ochrana proti inflaci a odcizení. Je možno pochybovat, zda by život lidstva přestál dlouhé období bez společného, sdíleného pocitu vědomí transpersonálních kategorií. Ale ačkoliv kolektivní metody chrání člověka před nebezpečím psychických hlubin, současně ho připravují o možnost individuální zkušenosti těchto hlubin a vývoje, který z takové zkušenosti pramení. Dokud živé náboženství dokáže obsáhnout bytostné Já a zprostředkovat jeho dynamismus svým členům, bude jedinec pociťovat pramalou potřebu osobního setkání s bytostným Já. Nebude potřebovat nalézt svůj osobní vztah k transpersonální dimenzi. Tento úkol za něj převezme církev.

Faktem je, že dnes velké množství lidí postrádá živoucí, fungující nadosobní dimenze, které by jim pomohly porozumět životní zkušenosti, ať prostřednictvím církve nebo něčeho jiného. Veškerá psychická energie a hodnoty, jež odsud vázala církev, nyní proudí zpět k individuu, aktivují jeho psýché a způsobují vážné potíže. A co se stane?

Existuje několik možností. První možností je, že jedinec ztratí spolu se svou projekcí Boha na církev i vnitřní spojení s bytostným Já, propadá pocitu osamění a odcizení se všemi příznaky prázdného života beze smyslu. Druhou variantu představuje převedení veškeré energie, původně vázané na Boha, na své já a osobní možnosti. Taková osoba potom podléhá inflaci, přeceňuje lidské rozumové a manipulativní schopnosti a popírá posvátné mystérium života a přírody. Třetí možností je projekce nadosobní hodnoty, jež byla vytržena z náboženského obsahu, do nějakého světského nebo politického hnutí. Ale světské záměry nikdy nejsou vhodným nositelem náboženského významu. Obzvláště komunismus byl čistě sekulárním náboženstvím, jež se aktivně snažilo směrovat religiózní energie na světské a sociální cíle. Čtvrtý možný způsob, jak se vyrovnat se ztrátou náboženské projekce, nastává v případě, když jedinec vržený ztrátou náboženské hodnoty zpět k sobě, je schopen postavit se tváří v tvář základním životním otázkám, které před ním vyvstávají, může se pokusit využít tuto možnost k rozhodujícímu vývoji vědomí. Pokud je schopen vědomě a zodpovědně pracovat s aktivací nevědomí, může nalézt ztracený poklad, obraz Boží, ve své psýché. Spojení mezi já a bytostným Já se v tomto případě uskutečňuje vědomě. V tomto případě ztráta náboženské projekce posloužila ozdravnému účelu; byl to podnět, který vede k rozvoji individuované osobnosti.

22.6.2007