Čtenářský deníček

Sigmund Freud: Totem a tabu, Vtip
1991, Nakladatelství Práh
překlad Ludvík Hošek


V oidipovském komplexu se stýkají počátky náboženství, mravnosti, společnosti a umění. Tento komplex je jádrem všech neuróz. Jde tedy o střetávání lásky a nenávisti k témuž objektu. Tatínkovi, kterého máme chuť oddělat, ale přesto ho ctíme. To je tak v kostce základ Freudova učení, jak ho prezentoval v knize Totem a tabu.

Rád bych věděl, co mě na tom tak uvádí do varu. Je sice poměrně jasné, že co člověka štve, na co reaguje podrážděně, tak tam možná má nějaké nevyjasněné potíže sám se sebou, ale stejně mi přijde minimálně podivné, vidět za vším rivalitu s otcem, popřípadě nějak otázku vztahu k matce pojímat sexuelně. A pak na těhle věcech postavit celou historii lidské kultury.

Kristus žárlil na tatínka - boha, a protože byl filuta, tak neoddělal jeho, asi to ani nešlo, ale radši nechal zavraždit sebe, tak jaksi to narafičil, aby pak byl uctíván on sám a nahradil tak svého papá. To mi přijde taky tak dokonale ujeté, že potom i to, co na Freudových teoriích může být zajímavého, nějak beru spíš jako další horu nepodložených hypotéz.

Paul Johnson tvrdí o Freudovi, že byl podobně jako Marx typickým potomkem židovských učenců, ovšem zaměnil Tóru, Boha a další proprienty za své teorie, které pak jen dokládal všemožnými příklady a údaji, aby mu ta jeho původní teorie vyšla. Je to asi přirozené, že svůj názor koukám nějak doložit a ne vyvracet, ale aplikovat jednu myšlenku na cokoliv, mi připadá taky trochu mimo.

Kdyby Freud mluvil o sobě, svém vztahu k otci, budiž, ale že to vztáhnul na vše vůkol a udělal pravděpodobně ze svých potíží bod, kolem kterého se točí vše, to nějak nedokážu spolknout.

Na vymýšlení nějakých protiargumentů jsem příliš líný a mentálně nedostatečně vybaven, jen mě tak trochu zajímá, co mi na těch Freudových náhledech přijde tak úděsně nepatřičného. Asi to časem pokoumám víc.

30.7.2005