Čtenářský deníček

Erich Fromm: Anatomie lidské destruktivity
Erich Fromm: Umění naslouchat

Erich Fromm: Anatomie lidské destruktivity
 Nakladatelství Lidové noviny 1997, překlad Bedřich Placák


V úvodních kapitolách knihy E.Fromm polemizuje s teoriemi K.Lorenze, vyjádřenými v knize Takzvané zlo, a dalšími neoinstinktivisty, nesouhlasí s názorem, že agresivita je vrozeným vnitřním stavem vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění a projeví se bez ohledu na to, zda vnější podnět je či není přiměřený. Lorenzův a i Freudův model libida byly podle Fromma právem nazvány hydraulickými – podle tlaku nahromaděné vody nebo páry v uzavřené nádobě. Lorenz dále tvrdí, že instinkt, který u zvířat slouží k zachování druhu, je u člověka „groteskně přehnaný“ a „zdivočelý“. Agrese se přeměnila v hrozbu, nepůsobí už v zájmu přežití. Freud i Lorenz jsou zajedno v tom, že je nezdravé, nemůže-li se agrese vybít v akci. Oba dospívají různými cestami k obrazu člověka, u kterého trvale vzniká agresivně-destruktivní energie, kterou lze ovládat jen velmi těžko, a dlouhodobě už vůbec ne.

Dále E.Fromm seznamuje čtenáře s názory zastánců teorie prostředí, behavioristy a neobehavioristy, kteří mají ve srovnání s instinktivisty diametrálně odlišný postoj. Podle nich je lidské chování určováno výhradně prostředím, to znamená faktory sociálními a kulturními v protikladu k faktorům vrozeným. To platí i o agresi, jedné z hlavních překážek pokroku lidstva. Popularitu čelného představitele B.F.Skinnera lze podle Fromma vysvětlit tím, že se mu podařilo sloučit prvky tradičního optimistického liberálního myšlení se sociální a duchovní skutečností kybernetické společnosti. Skinnerismus je podle něho psychologií oportunismu, navlečenou do hávu moderního vědeckého humanismu. Behavioristické chápání agresivity jadrně definoval A.H.Buss jako „reakci, která vysílá škodlivé podněty k jiným organismům.“ Behaviorističtí psychologové jako A.H.Buss a L.Berkowitz se daleko víc vciťují do lidských pocitů než Skinner, ale i oni se hlásí k zásadě, že objektem vědeckého zkoumání má být čin a ne jeho původce. Existuje mnoho behavioristicky orientovaných studií agresivity, ale žádná z nich nerozvíjí všeobecnou teorii o pramenech agrese a ničivosti, s výjimkou teorie frustrace-agrese od J.Dollarda, která tvrdí, že výskyt agresivního chování předpokládá vždy existenci frustrace a obráceně existence frustrace vede vždy k nějaké formě agrese. Podle Fromma tato teorie trpí silně mnohoznačností toho, co rozumíme frustrací.

E.Fromm shrnuje své výhrady k instinktivistům a behavioristům v další kapitole. Tvrdí, že podle teorií instinktivistů prožívá člověk minulost druhu, zatímco podle behavioristů prožívá přítomnost svého sociálního systému. Člověk je tedy podle první psychologické školy „strojem“, který může produkovat jen vzory zděděné z minulosti, kdežto v druhém případě může tento „stroj“ pouze vzory dané sociální přítomností. Instinktivismus a behaviorismus mají společnou základní premisu, že člověk nemá duši s vlastní strukturou s vlastními zákony.

Na psychoanalytickém přístupu S.Freuda a jeho objevech bylo podle E.Fromma epochální to, že nalezl klíč k porozumění silám, vytvářejícím charakter člověka, k protikladům vlastním lidské psychice. Objev nevědomých procesů, pojatých v dynamicky pojatém charakteru, byl velice radikální, protože se týkal samotných kořenů lidského chování. Byl také zneklidňující, protože teď už se nikdo nemohl schovat za své dobré úmysly. A konečně byl nebezpečný, protože kdyby lidi skutečně věděli všechno, co by mohli vědět o sobě i ostatních, pak by to otřáslo samotnými základy lidské společnosti.

Dále se E.Fromm zabývá vztahy mezi psychologií a neurofyziologií při výzkumu instinktů a agrese. Zajímavá otázka v této kapitole zní: Je-li zhuštěná populace zvířat důležitou podmínkou jejich agrese, platí to i pro člověka? Fromm na to odpovídá: Člověk potřebuje sociální systém, v němž má své místo a v němž jsou vztahy k jiným podporovány relativně stabilními a obecně uznávanými hodnotami a idejemi. Na mnoha příkladech lze dokázat, že příčinou lidské agresivity není velká hustota obyvatel sama o sobě, ale chybějící sociální struktura, opravdové osobní vazby a životní zájmy.

V další části knihy se Fromm zabývá antropologií a dokazuje, že naši předci byli pravděpodobněji méně agresivní než současný člověk. Tvrdí, že vztahy loveckých a sběračských společenstev se vyznačují tím, že v nich naprosto chybí vztah, kterému u zvířat říkáme „dominance“.

E.Fromm provádí dělení agrese na různé kategorie. K projevům benigní (nezhoubné) agrese řadí pseudoagresi, hravou agresi, agresi jako sebeprosazení, obrannou agresi a agresi, která je vyvolána ohrožením svobody člověka. Ke zdrojům obranné agrese řadí Fromm zraněný narcismus. Pojem narcismus formuloval S.Freud v rámci teorie libida. Dalším důležitým zdrojem obranné agrese je agrese jako reakce na pokusy vynést do vědomí potlačené snahy a fantazie. Jiným biologicky adaptivním typem agrese je instrumentální agrese, jejíž cílem je opatřit si nutné nebo žádoucí věci. Cílem není ničení jako takové, to slouží pouze jako prostředek k dosažení skutečného cíle.

Nejdůležitějším případem instrumentální agrese je válka. Stalo se módou považovat válku za projev lidského destruktivního pudu. Toto pojetí zastávají instinktivisté a psychoanalytici. Teze, že příčinou války je vrozená lidské destruktivita, se podle Fromma musí zdát prostě absurdní každému, kdo má sebenepatrnější dějepisné znalosti.

Vedle benigní agrese, biologicky adaptivní agrese, která v podstatě slouží životu, existuje i agrese maligní, zhoubná. Jedinečné u člověka je to, že může mít sklony k vraždění a týrání pro radost. Člověk je jediný živočich, který může zabíjet a poškozovat jedince vlastního druhu, aniž by z toho měl nějaký biologický nebo ekonomický užitek. Tato agrese je typicky lidská a nevznikla z žádného živočišného instinktu. Fromm zde rozvádí svou hypotézu, jak bychom mohli definovat podstatu nebo přirozenost člověka. Nevěří, že to lze provést pomocí jediné vlastnosti, například lásky, nenávisti, rozumu, dobra či zla. Můžeme to udělat jedině pomocí základních protikladů, které charakterizují lidskou existenci a pramení z biologické dichotomie mezi chybějícími instinkty a sebeuvědoměním. Lidský existencionální konflikt vytváří určité psychické potřeby, které jsou všem lidem společné. Člověk je nucen překonávat hrůzu ze své izolovanosti, bezmoci a osamocenosti a nacházet nové způsoby, jak vytvářet svůj vztah ke světu, tak aby se v něm zase mohl cítit opět doma. Tyto různé typy uspokojování existencionálních potřeb se projevují prostřednictvím vášní jako je láska, něžnost, touha po spravedlnosti, nezávislost, potřeba pravdy, ale také nenávist, sadismus, masocismus, destruktivita a narcismus. Fromm je označuje jako vášně zakořeněné v charakteru, jsou součástí charakteru člověka. Charakter je relativně stálý systém všech neinstinktivních pohnutek, kterými se člověk vztahuje k lidskému a přírodnímu světu. Charakter můžeme chápat jako náhradu za chybějící zvířecí instinkt, je druhou přirozeností člověka.

Fromm dále přechází k objasnění pojmu destruktivita. Vyskytuje se podle něho ve dvou různých formách: spontánní a vázané na charakterovou strukturu. První formou je myšleno vypuknutí dřímajících (ne nutně potlačených) destruktivních podnětů, které se aktivují mimořádnými okolnostmi. To je protikladem destruktivních charakterových rysů, které existují trvale, i když se neprojevují vždy. Destruktivita jde dělit na pomstychtivou a extatickou ničivost, která může přejít i ve vzývání ničivosti.

Součástí destruktivního charakteru je sadismus, který může být sexuální povahy, ale i nesexuální. Jako klinický případ nesexuálního sadismu uvádí Fromm J.Stalina. Pro sadistický charakter musí být všechno živé ovladatelné. Živí tvorové se stávají věcmi. E.Fromm podotýká, že potřeba podrobení je zakořeněna v masochismu. Sadismus a masochismus jsou vzájemně spjaté pojmy, jsou to dva aspekty jedné a téže základní situace: zážitku životní neschopnosti. Jako případ análně-hromadícího sadismu uvádí E.Fromm H.Himmlera. U Himmlera se jednalo o krajní formu análně-hromadícího, byrokratického, autoritativního lidského charakteru. Byl slabý, určitý pocit jistoty si zajišťoval svou pořádkumilovností, puntičkářstvím a tím, že se podroboval silným otcovským vzorům. Nakonec se u něj vyvinula vášeň pro neomezené ovládání druhých, která pro něj představovala jedinou možnost, jak překonat pocit neschopnosti skutečně žít, nesmělosti a vnitřního neklidu. Ohromně záviděl těm, kterým dal život větší sílu a více sebeúcty.

Další část knihy patří otázce nekrofilie, nejvýraznější formě zhoubné agrese. Řěč nekrofilního člověka se vyznačuje velkým výskytem slov, která mají vztah k destrukci. Jako klinický případ nekrofilie uvádí E.Fromm A.Hitlera. Nabízí jeho podrobnou psychologickou studii.

Závěr knihy je věnován Freudově teorii agresivity a destruktivity, vývoji jeho termínu pud smrti.


23.3. 2003



Erich Fromm: Umění naslouchat
 Nakladatelství Aurora 2000, překlad Jan Lusk

Žádný z textů uveřejněných v tomto svazku neexistuje jako rukopis, jsou to anglické přepisy přednášek, rozhovorů a jednoho semináře.

Já bych se chtěl zastavit jen u předposlední, desáté kapitoly – Speciální metody pro léčbu moderních charakterových neuróz.

Moderní charakterové neurózy definuje Fromm jako neurózy, které se vyznačují tím, že lidé trpí sami sebou. Je zde nutné nejen analyzovat sebe a uvědomit si sebe, ale změnit vlastní jednání. Jestliže si někdo už uvědomuje sebe a zároveň neprovádí kroky, které vyplývají z tohoto nového vědomí, pak je všechno sebeuvědomování bez účinku. Tyto změny mohou být malé, ale jsou to změny. Jaké změny udělat v sobě, to je obtížná otázka. Člověk nemůže učinit příliš, ale nesmí být také příliš opatrný. Je třeba vždy dbát na prožívání a na odpor, který člověk vykazuje, když dělá další krok a jedná jinak. Důležitý krok je také zastavení přílišného zájmu o sebe sama. I zde představuje psychoanalýza velké nebezpečí. Ten, kdo se zajímá jen o své problémy, se nemůže uzdravit a stát se skutečnou lidskou bytostí. Soustředění se na vlastní problémy během analýzy by mělo jít ruku v ruce s narůstajícím rozšířením vlastních zájmů o život.

Zajímavá mi zde přijde pasáž o čtení: „Většina lidí nemá zkušenost obrovského vzrušení, které doprovází objev, spatření nebo dosažení něčeho nového. Pokud člověk nedospěje k pojetí života, jeho dimenzí, k hodnotám, názorům, které do něho nevložili jiní, nýbrž které jsou výsledkem jeho vlastní zkušenosti a také výsledkem aktivního, produktivního a kritického čtení děl vůdců lidského ducha, pak podle mě nikdy nedosáhne bodu, kde se bude cítit bezpečný, jistý sebou samým a kde nalezne sebe.“

Fromm také zmiňuje důležitost kritického myšlení při provádění analýzy. Myslet manipulativně – to znamená, jak něco dostat, co udělat, abych dostal to a to – dokážou i šimpanzi, a to tak, že velmi dobře.

Analýza je založená na sebepoznání, což stručně řečeno znamená poznat to, co si uvědomujeme, a to, co si neuvědomujeme, to znamená přivést na světlo největší oblast našeho psychického života, oblast, která pracuje odděleně od našeho normálního vědomého myšlení, oblast, která nastupuje na jeviště v noci, když sníme, nebo v psychóze, když halucinujeme. Tady naráží Fromm i na buddhismus, když říká, že probuzený člověk je člověk, který si je skutečně vědom sebe, který proniká povrchem věcí ke kořenům existence. Nejdříve je nutné uvědomit si stav polobdění tam, kde člověk věří, že bdí. Paradoxní je, že jsme vůči sobě bdělejší ve spánku než za bdění. K uvědomění si svého nevědomí není potřeba psychoanalýzy, je třeba jen určitého zájmu a odvahy k prožívání. Citlivost nezbytnou pro uvědomění si vlastního nevědomí zná každý. Stačí se nad tím zamyslet, Fromm uvádí příklad řidiče, který vždy ví o tom, zda je motor v pořádku či nic.

Další metodou léčby moderních charakterových neuróz je uvědomování si vlastního těla. Fromm tím myslí tělesné vědomí, které většina lidí nemá, protože své tělo cítí jen tehdy, když je bolí. K dalším metodám patří cvičení v soustředění a meditace, které se provádějí pravidelně a s velkou disciplínou.

Důležitým bodem při analýze, snad klíčovým, je odkrytí vlastního narcismu. Podle Frommova pojetí je narcistická ta osoba, pro kterou je skutečností jen to, co se děje subjektivně. Její vlastní myšlenky, její vlastní pocity atd. jsou skutečné, reprezentují skutečnost. A většina z nás je více nebo méně narcistická. To znamená, že každý má sklon považovat za skutečné jen to, co je v něm, a ne to, co odkazuje k jinému člověku. Narcistický člověk je velmi nejistý, protože ani jeho city, ani nic dalšího nemá základ ve skutečnosti. Něco tvrdí, ale jeho výrok není výsledkem přemýšlení, jeho pozornosti, práce a kontaktu s tím, oč běží – jenom cosi tvrdí. Porozumění narcismu je jedním z klíčů pro porozumění iracionálního jednání lidí a porozumění sobě. Narcismus je hlavním problémem lidského vývoje. V učeních – v buddhismu, křesťanství, u židovských proroků nebo humanismu, ve všech vždy jde o překonání narcismu. To je začátek vší lásky, protože v narcismu jsou si lidé odcizení, navzájem nepřátelští a neschopni porozumět jeden druhému. Narcismus není to samé co sebeláska. Člověk musí mít přitakávající, živoucí postoj. Egocentrický, narcistický člověk se ve skutečnosti nemiluje, a proto je nenasytný. Obecně je nenasytný ten člověk, který je neuspokojený. Nenasytnost je vždy výsledkem hluboké frustrace. Uspokojená osoba není nenasytná, ať v moci, nebo v čemkoli jiném. Nenasytnost je vždy výsledkem vnitřní prázdnoty.

Analýza je podle Fromma úspěšně ukončena, když člověk začne analyzovat sebe každý den po zbytek celého života. Sebeanalýza musí být jednoduchá, je dobré se jí věnovat tak půl hodiny denně. Člověk by si neměl klást obecné otázky typu: „Co se přihodilo v mém dětství?“ Něco člověka spíše napadne, jestliže začne jednoduchými otázkami, kterými se pokusí nalézt to, co ve skutečnosti cítí. Například se sám sebe zeptat po setkání s nějakým známým či kým: „Co skutečně k tomu onomu člověku cítím?“ Vědomě člověk řekne, že toho onoho má rád, ale v hloubce své duše může mít trochu pochybnosti a sebeanalýza znamená, že si nalezne čas, aby se uvolnil a začal cítit. Není to otázka přemýšlení, ale experimentování s cítěním. Psaní deníku je sebeanalýzou trochu neživotnou, ovšem když si člověk zapisuje každý den, pak může pomoci, dobré je si zapisovat sny a spatřit tak, čím ve skutečnosti jsou.

Jestliže zkusíte praktikovat sebeanalýzu, uvidíte, že nastanou určité věci a vy se stanete více nezávislými a svobodnějšími, protože nebudete muset všechno vyklopit někomu jinému. Člověk má určitou schopnost věci podržet v sobě, místo aby je soustavně prozrazoval.

27.3.2003