Čtenářský deníček

Francis Fukuyama: Velký rozvrat
Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu

Academia 2006, překlad Alena Faltýsková

fukuyama

Asi tak v roce 1965 nabralo vzestupný trend mnoho ukazatelů, které slouží jako záporná měřítka sociálního kapitálu. Všechny patřily do některé ze tří široce pojatých kategorií: týkaly se trestné činnosti, rodiny a důvěry. Začaly se měnit prakticky ve všech vyspělých zemích s výjimkou Japonska a Koreje.

Běžně se uvádějí přinejmenším čtyři příčiny jevů, které spojujeme s velkým rozvratem: za prvé růst chudoby a nebo nerovnosti příjmů; za druhé naopak růst blahobytu; za třetí se setkáváme s názorem, že tyto jevy jsou důsledkem politiky moderního sociálního státu; a za čtvrté jsou přičítány rozsáhlému kulturnímu posunu, který se mimo jiné projevil úpadkem náboženství a povýšením individuálního sebeuspokojení nad povinností vůči občanskému společenství. Každé z těchto vysvětlení má nějakou chybu a žádné nelze považovat jako jediné správné.

Stále není jasné, jak dokážeme v budoucnosti obnovovat sociální kapitál. To, že kultura a veřejná politika umožňují společnosti do určité míry regulovat rozsah a tempo rozvratu, z dlouhodobého hlediska nedává odpověď na otázku, na čem bude spočívat společenský řád na počátku dvacátého prvního století. Japonsku a některým katolickým zemím se podařilo uhájit tradiční rodinné hodnoty déle než skandinávským zemím a anglofonnímu světu, a proto byly ušetřeny některých sociálních důsledků jejich rozvratu, za nějž jiné země draze zaplatily. Sotva však lze doufat, že se jim to bude dařit i nadále, natož že obnoví období nukleární rodinu podobnou té, která byla typická pro průmyslový věk - v níž obživu obstarával otec a matka zůstávala doma, aby vychovávala děti. I kdyby to bylo možné, nebylo by to žádoucí.

Znamená to snad, že současné liberální společnosti jsou odsouzeny k stále hlubšímu mravnímu úpadku a sociální anarchii? Podle autora nikoliv. Jednoduše proto, že lidská přirozenost káže vytvářet si morální pravidla a společenský řád. Jestliže v důsledku technického vývoje začne být těžké udržet při životě staré formy naší pospolitosti, začneme hledat nové a budeme používat rozum k tomu, abychom se dohodli na jiném uspořádání, které vyhoví našim základním zájmům, potřebám a touhám.

V polemikách o kladech a záporech individualismu oproti kolektivismu nebo kapitalismu ve srovnání se socialismem lidé často uvádějí příklady ze světa přírody, které si samozřejmě vybírají podle toho, co jimi chtějí dokázat. Buď že jsou lidé od přírody agresivní, soutěživí a tíhnou k hierarchickým vztahům, nebo jsou naopak mírumilovní, rádi spolupracují a vzájemně si pomáhají. Když se však trochu zamyslíme, uvědomíme si, že z vývojového hlediska tyto zdánlivé dichotomické charakteristiky ve skutečnosti úzce souvisí. Spolupráce a reciproční altruismus vznikly, protože jednotlivcům, kteří jich byli schopni, přinášely prospěch. Schopnost spolupracovat ve skupinách, tedy sociální kapitál byla konkurenční výhodou prvních lidí. A proto se u nich rozvíjely ty vlastnosti, které podporovaly skupinovou spolupráci. Když se vytvoří skupiny, začnou mezi sebou soutěžit a tato soutěž podněcuje vyšší stupeň spolupráce uvnitř skupin.

Největší lidská společenství, která přesahují hranice států, jsou svou povahou náboženská. Ačkoliv hierarchická moc organizovaného náboženství není nutná pro vznik běžných morálních pravidel, v dějinách lidstva byla naprosto nezbytná pro vznik civilizací. Náboženskou podstatu mají i velké civilizace - islámská, židovská, křesťanská, hinduistická a konfuciánská - jejichž hranicemi jsou podle Samuela Huntingtona dosud vytyčeny zlomové linie světa politiky.

Přirozený řád i řád živelný v konečném důsledku posilují sobectví malých skupin a zmenšují sféru důvěry. Jsou zdrojem každodenních ctností poctivosti a reciprocity a nastolují hierarchii a řád, avšak pouze v poměrně malých společenstvích lidí, kteří tyto ctnosti vyznávají. Je zdánlivě podivné přičítat hierarchickému náboženství zásluhy o zboření překážek mezi lidskými společenstvími, protože náboženské vášně spojujeme s násilím. Z dlouhodobějšího hlediska však náboženství vždy hrálo zásadní úlohu při rozšiřování sféry důvěry v lidských společenstvích. Náboženství vděčíme za to, že dnes jsou základní důležitou jednotkou civilizace, nikoli rodiny nebo kmeny. Právě náboženství přišlo jako první s myšlenkou, že největším společenstvím - nejširší sférou důvěry, v níž by měla platit morální pravidla - by mělo být celé lidstvo.

Teprve v novověkých západních zemích byla úloha hierarchií vyššího řádu odňata náboženství a svěřena státu. Konečným produktem této inovace byly postindustriální liberální demokracie. Ty, kteří svou kulturní identitu vymezují náboženským vyznáním, jako například příslušníky různých komunit na Balkáně, považujeme spíše za bizarní připomínku dřívějších historických období.

14.8.2007