Čtenářský deníček


Ernest Gellner: Pluh, meč a kniha
Struktura lidských dějin

Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001, překlad Eva Musilová

pluh

ARNOŠT (také ERNEST) GELLNER se narodil r. 1925 v Paříži v německy mluvící židovské rodině (oba rodiče pocházeli z Čech), spřízněné s básníkem Františkem Gellnerem. Dětství prožil v Praze, kde chodil do české obecné školy a do anglického gymnázia. V roce 1939 celá rodina emigrovala do Anglie. V Anglii nejen dostudoval střední školu, ale vstoupil také do československé armády, s níž se v roce 1945 vrátil do Prahy. Zde začal navštěvovat přednášky Jana Patočky a dalších filozofů na Univerzitě Karlově. V roce 1946 však republiku opouštěl podruhé - tentokrát utíkal před únorem 1948. Odešel tedy znovu do Anglie, kde studoval filozofii v Oxfordu a na London School of Economics navštěvoval přednášky sociální antropologie. Mezi jeho učitele patřili Karl Popper a A. R. Radcliffe-Brown. Především Karl Popper, jeden z největších rakouských myslitelů, mu byl svým kritickým racionalismem a antropologickým funkcionalismem velmi blízký a jeho přístup se stal Gellnerovi východiskem vlastního díla. Také titul poslední Gellnerovy knihy "Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové" (Conditions of Liberty: Civil Society and Its Rivals) se ne náhodou podobá titulu Popperovy slavné knihy "Otevřená společnost a její nepřátelé"(1945). Gellner navíc rozšiřuje politicko-filozofické myšlenky svého učitele do oblasti reálných společenských a historických problémů současného světa.

Gellner se stal profesorem filozofie se zvláštním zaměřením na sociologii na London School of Economics, profesorem sociální antropologie na University of Cambridge.

Čechy a Češi jej však nepřestali zajímat, a proto se sem od šedesátých let začal vracet stále častěji. Navázal kontakt s disidenty a zásoboval je knihami ze Západu, až mu policie v sedmdesátých letech zakázala vstup. V roce 1990 se jako jeden z mála vrátil do Čech a připojil se k zakladatelům pražské koleje Středoevropské univerzity, kde se také později stal ředitelem Ústavu pro nacionalismus a etnické konflikty.

A. Gellner zemřel v listopadu 1995 v Praze po návratu z jednání senátu SEU v Budapešti, kde byl zvolen prorektorem univerzity.

Gellner debutoval jako filozof knihou Slova a věci (Words and Things, 1959), která ho hned učinila známou a kontroverzní postavou. Podrobil v ní kritice lingvistickou filozofii novopozitivistů, pozdního Wittgensteina a jeho následovníků, kterou důvěrně znal ze svých studií v oxfordském Baliolu. V knize je předmluva velkého britského filozofa Bertranda Russela, jenž vysoce oceňuje autorovo odmítnutí "lingvistické filozofie, jíž jde o jazyk, nikoli o svět". Co může být lepšího, než aby se otázce nacionalismu věnoval někdo, komu jde o jazyk i o svět - tím někým se stal Gellner i řadou dalších děl: Myšlenka a změna (Though and Change, 1964), Příčina a význam ve společenských vědách (Cause and Meaning in the Social Sciences, 1973), Oprávněnost víry (Legitimation of Belief, 1974), z těch pozdějších pak Pluh, meč a kniha (Plough, Sword and Book, 1988) a Postmodernismus, rozum a víra (Postmodernism, Reason and Religion, 1991). Kromě těchto filozofických prací se zabýval také společensko-antropologickým bádáním: empirickými terénními výzkumy berberských kmenů v Maroku. Výsledkem této několikaleté práce byly knihy Svatí Atlasu (Saints of the Atlas, 1965) a Muslimská společnost (Muslim Society, 1981). Výzkum berberských kmenů mu otevřel cestu ke srovnávacímu pohledu na společnosti. Umožnil mu v podstatě lépe rozumět západním společnostem a vzniku jejich moderní podoby. Právě tato otázka se stala předmětem jeho teoretického pojednání Národy a nacionalismus (Nations and Nationalism, 1983).

Gellnerovo dílo je svědectvím o hledání stále přesnějších a úplnějších odpovědí na otázky o tom, co je a jak vznikl moderní svět, ve kterém žijeme. Ernest Gellner je nepochybně jedním z největších světových autorů přemýšlejících a píšících o modernitě. Ale není to autor módní, někdo, kdo je nesen vlnou kritiky modernity. Ba právě naopak. Lze říci, že v podstatě stojí za hodnotami, které vytvořily to, co se označuje pojmem "moderní svět". Iracionalismus postmodernistů považoval za velké nebezpečí dnešní doby. Je však zároveň kritický k tradičnímu racionalismu.

-------------------------------------------------

V knize Pluh, meč a kniha vyjádřil Ernest Gellner nejsoustavněji své názory na to, co označuje pojmem struktura lidských dějin. Klade zde důraz na sekvenci tří základních fází dosavadního vývoje směřujícího od společností lovecko-sběračských, přes společnosti agrární ke společnostem průmyslovým. V těchto fázích se proměňuje rovněž vztah mezi třemi základními systémy lidských společností: výrobou, mocí a věděním. Tyto tři druhy společnosti se podle něj od sebe liší tak radikálně, že tvoří zásadně odlišné typy, které je třeba blíže charakterizovat a prozkoumat. Rovněž je třeba ukázat, že neexistuje žádný povinný vývojový model a že společnosti mohou uváznou - a také se tomu často děje - v kterémkoli z těchto stadií. Kniha je velmi zdařilou syntézou Gellnerova celoživotního přemýšlení o struktuře a vývoji lidské společnosti.

Lidstvo prošlo třemi hlavními stupni: lov a sběračství; zemědělská společnost a průmyslová společnost. Žádný zákon nestanoví, že by každá společnost musela projít každým z těchto stupňů.

Lovci-sběrači se definují skutečností, že mají malé nebo nemají žádné prostředky k výrobě, shromaž´dování a ukládání majetku. Jsou závislí na tom, co najdou nebo zabijí. Jejich společnosti jsou malé a charakterizuje je nízká dělba práce. Lze pokládat za možné, že prvotní lovci neměli mnoho důvodů a snad ani sklonů k tomu, aby spolu bojovali. Hospodářství lovců a sběračů, které neuskutečňuje žádný přebytek, nenabízí mnoho racionálních podnětů k agresi a útlaku.

Agrární společnosti vyrábějí potraviny, skladují je a získávají i jiné formy uskladnitelného majetku. Nejdůležitější formy takového majetku jsou, kromě uložené potravy, prostředky k další výrobě potravy a jiného zboží, prostředků donucování - zbraní a různých předmětů, které zkvalitňují život. Tyto společnosti jsou schopné narůstat do velkého počtu. Agrární společnosti směřují k rozvíjení složité sociální diferenciace. Hlavní dvě specializace jsou vládnoucí třída a kněžstvo. Inovace se v agrárních společnostech vyskytuje, ne však jako součást nějakého trvalého kumulativního a exponenciálního procesu. tyto společnosti si více cení stability. Předkové se vyzdvihují jako mravní norma, jako normativní ideál.

Průmyslová společnost je ta, v níž se produkce potravin stává menšinovou činností a výroba je obvykla založena na výkonné a neustále se rozvíjející technologii. Industriální společnost zahrnuje i to, čemu se říká postindustriální společnost.

Industrie není založena na jediném objevu, je charakterizována existencí velice rozsáhlých výrobních organizací. Potřeba inovací znamená, že se Industrie vyznačuje nejen komplexní dělbou práce, ale i neustále se měnící strukturou povolání.

Struktura lidských společností není dána lidským genetickým potenciálem, rozsah možností je tak velice široký pro populace stejného nebo podobného genetického složení. Proto tedy struktura, která již není uložena přírodou, musí být stanovena jiným mechanismem. Lze předpokládat, že jedním jeho prvkem je donucování, druhým pak přesvědčování a legitimita. Ti, kdo legitimují a ti, kdo donucují, se navzájem doplňují.

Často byla pozorována - a ne bez závisti - tendence společností, zejména společností malých a jednoduchých, k tomu, aby měly celkem koherentní vize světa, aby obývaly takový svůj "kosmos". Vymizení této koherentní vize v složitých a nestálých společnostech a její nahrazení neosobní, zákony se řídící a lhostejnou přírodou, jsou zdrojem mnohé soudobé a naléhavě vyjadřované romantické lítosti. Souvislost světa, kterou jsme ztratili, byla spíše tématická nebo stylistická než přísně logická. Uspokojivě souvislý obraz byl získán triky, které se logice buď vyhýbaly nebo jí vzdorovaly.

Místo toho, co se dalo očekávat, nevedla zvýšená dělba práce k dalšímu rozšíření diferenciace lidí, nýbrž naopak vedla k jejímu zmenšení. Lidé dělají věci ještě rozličnější, ale dělají je stejným stylem. To, co dělají, se řídí stejnými zásadami a je to vytvářeno ve stejném idiomu. Mají svobodu přejít od jedné činnosti k druhé, ale idiom, v němž je aktivita specifikována, zůstává stejný.

Obecně rozšířená tendence k jakémusi druhu generického protestantismu, rovnostářství, demokracii a nacionalismu je jen výrazem pokroku směrem k homogennějšímu lidstvu. Takovým je učinilo společné podřízení se étosu instrumentální racionality spojené s výrobní základnou této společnosti. Rovnostářství vyvěrá z inherentní mobility zavedené racionalitou "prostředky-cíle", svobodnou volbou prostředků a jejím častým nahrazováním ve struktuře zaměstnání. Nacionalismus odráží skutečnost, že k této mobilitě dochází pouze uvnitř homogenní, gramotné kultury, předávané vzděláváním, která nutně musí být homogenní v každé jednotlivé oblasti a politicky chráněná centrem oddaným této kultuře. Zvládnutí této kultury je jediným skutečným klíčem k opravdovému občanství, a tudíž tvoří jádro lidské mravní identity definováním mezí zóny, v níž člověk může účinně spolupůsobit a být přijatelný. Demokracie a protestantismus reflektují odstranění základních politických nebo kognitivních výsad.

V tomto druhu společenství se tedy mnohotvárná, útulná, lidsky bohatá "iracionalita" vyskytuje jen v ojedinělých oblastech - vysoko nahoře nebo v ústranní soukromého života. Nikde však není psáno, že nemůže opět ožít emotivní, ritualistický a antiracionální styl politiky.

16.3.2008