Čtenářský deníček


Carol Gilliganová: Jiným hlasem
O rozdílné psychologii žen a mužů

Portál, edice Spektrum 2001, překlad Eva Klimentová

gillig

Vztah vyžaduje spojení. Závisí nejenom na schopnosti empatie, na schopnosti naslouchat druhým a naučit se jejich jazyk či vžít se do jejich stanoviska, nýbrž také na tom, že máme hlas a jazyk. Autorka se ve svém popisu odlišností mezi muži a ženami soustřeďuje především na to, jakých chyb se ve vztazích dopouštějí ženy a jakých muži; muži si myslí, že pokud - v souladu se Sokratovými slovy - poznají sami sebe, pak také poznají ženy, a ženy si myslí, že pouze tehdy, když poznají ostatní, poznají i samy sebe. A tak muži a ženy mlčky dodržují nepsaný zákon nevyslovovat ženskou zkušenost a budují své vztahy kolem ticha, které dodržují, protože muži si neuvědomují svou oddělenost od žen a ženy nevědí o vlastní rozštěpenosti. V literatuře a diskusích o vztazích a lásce jsou tyto pravdy často pečlivě utajovány.

Nová psychologická teorie, v níž jsou ženy a dívky vidět a slyšet, je nevyhnutelnou výzvou patriarchálnímu řádu, který může být zachován pouze tehdy, pokud bude přetrvávat "zatmění" ženské životní zkušenosti. Vynést zkušenosti a prožitky žen a dívek na světlo je v určitém ohledu zcela samozřejmé, ale může se jevit jako radikální čin.

K utváření ženské identity dochází v kontextu nepřerušovaného vztahu, protože matky své dcery často vnímají jako sobě podobné a mají u nich větší pocit kontinuity než u chlapců. A když se dívky identifikují jako ženy, vnímají se jako podobné svým matkám, a spojují tak prožitek přimknutí s procesem formování identity. Naproti tomu matky vnímají své syny jako mužské protějšky, a když se chlapci mají vymezit jako muži, oddělí své matky od sebe, čímž odříznou svou primární lásku a pocit empatického pouta. V důsledku toho mužský vývoj vyžaduje důraznější individuaci a defenzivnější upevňování nabytých hranic ega. Pro chlapce, nikoliv však pro dívky, jsou otázky diferenciace propojeny s otázkou sexuality. Psycholožka Chodorowová vyslovuje tuto charakteristiku: Dívky mají vyvinutější schopnost prožívat potřeby či pocity druhých jako vlastní, nebo si myslet, že člověk tak prožívá potřeby či pocity druhých jako vlastní. V důsledku toho muži i ženy prožívají vztahy odlišně, především pokud jde o otázku závislosti. Muži mívají spíše problémy se vztahy, kdežto ženy mívají problémy s individuací. Skutečnost, že ženy se nedokážou separovat, se tak a priori stává vývojovým selháním.

Leverová soudí, že z her, které chlapci hrají, se naučí nezávislosti a organizačním dovednostem nezbytným pro koordinování činností velkých a různorodých skupin lidí, mužský model je tedy lepší, protože odpovídá kritériím moderního společenského úspěchu. Naproti tomu vlastnosti jako citlivost a starost o pocity druhých, které rozvíjejí dívky ve svých hrách, mají malou tržní hodnotu a dokonce i mohou bránit profesnímu úspěchu. Leverová dochází k závěru, že vzhledem k realitě života dospělých se dívka, která nechce zůstat závislá na mužích, bude muset naučit hrát jako chlapec.

Erikson říká, že zatímco u mužů v optimálním cyklu lidské separace a přimknutí identita předchází intimitě a generativitě, u žen jsou naopak tyto úkoly vzájemně propojeny. Intimita jde v ruku v ruce s identitou, protože žena se poznává tak, jak ji poznávají druzí, skrze vztahy s ostatními.

Hornerová dochází k závěru, že existuje u žen strach z úspěchu, protože ve většině žen anticipace úspěchu v činnostech zaměřených na soutěživý výkon, zvláště proti mužům, vyvolává anticipaci určitých negativních důsledků, jako například hrozbu společenského odmítnutí a ztrátu feminity.

V současné době se muži a ženy nejspíš jen částečně shodují na tom, jaká je dospělost, kterou prožívají. Bez vzájemného porozumění pokračují vztahy mezi pohlavími na různém stupni omezení a nátlaku, čímž se projevuje paradox egocentrismu. Jakýsi záhadný respekt vůči pravidlům, a přitom všichni více méně hrají, jak se jim zlíbí, a nevšímají si okolí. Aby chápání životního cyklu skutečně vypovídalo o vývoji vztahů v dospělosti, charakterizovaných součinností, velkorysostí a péčí, musí zahrnovat životy žen, stejně jako mužů.

Neschopnost vidět odlišnou realitu ženských životů a slyšet rozdíly v jejich hlasech částečně pramení z předpokladu, že existuje jen jediný modus sociální zkušenosti a interpretace. Jestliže místo toho stanovíme dva odlišné způsoby, dospějeme ke komplexnějšímu vyjádření lidské zkušenosti, které vidí pravdu separace a přimknutí v životech žen a mužů a zaznamenává, jak se tyto pravdy projevují v odlišných způsobech jazyka a myšlení.

Též : http://profil.muni.cz/recenze/brazda_gilligan.html

16.3.2008