Čtenářský deníček


John Gray: Kacířství, Eseje proti pokroku a jiným iluzím
Nakladatelství Dokořán a Argo, Praha 2006, překlad Milena Turnerová

gray

Teorie memů Richarda Dawkinse je neodarwinistické vysvětlení toho, jak se šíří myšlenky. Dawkins v knize Sobecký gen píše, že memy obsahují melodie, fráze, způsoby, jak vyrábět hrnce nebo stavět klenutí, politické ideje a vědecké teorie. Dawkinsova teorie předpokládá, že tak, jak se geny šíří stěhováním z těla do těla za pomoci spermatozoidů nebo vajec, tak se šíří i memy stěhováním z mozku do mozku. Ve skutečnosti není zcela jasné, zda je to opravdu teorie, nebo spíš poněkud nešikovná analogie, neboť i když mluví o šíření memů a imitací, Dawkins nikdy nepopíše definitivní mechanismus přenášení myšlenek. Ani to příliš nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že takový mechanismus neexistuje.

Už dávno víme, že se ideje šíří jako určitý druh nákazy, ale v historii idejí není nic, co by se podobalo přirozenému výběru genetických mutací v biologii. Pronásledování, válka, moc bohatství a schopnost vlád ovlivňovat zprávy jsou jen částečným vysvětlením toho, proč se některé ideje šíří a jiné ne. Imitace může hrát roli, ale ztěží tento složitý děj vysvětluje.

Memy představují pokus aplikovat evoluční teorii na kulturu, ale kulturní evoluce, existuje-li taková věc, je slepá. Nevysvětluje, proč se nejhorší ideje šíří nejvíc, jako třeba antisemitismus, jeden z nejjedovatějších memů v historii. Kulturní přenos genů stejně jako proces přirozeného výběru nemají směr.

Důvod, proč teorie kulturní evoluce, i když je to možná hloupost, je přitažlivá, není těžké najít. Ztotožňuje evoluci s pokrokem. Je formulována jazykem vědy, ale potřeba, kterou uspokojuje, není potřeba pravdy. Je to touha najít smysl a účel v lidských dějinách. Historický křesťanský mýtus o spasení se s příchodem sekulárního myšlení nevypařil. Právě naopak, utvářel sekulární myšlení, a tak dal vzniknout myšlence pokroku, která inspirovala mnohá politická hnutí minulého století.

Teď, když je víra v politiku skoro mrtvá, upnuly sekulární kultury své naděje na vědu. O vědeckém pokroku pochybovat nejde, ale to neznamená, že ho lze aplikovat na celou společnost. Věda nemůže ukončit historické konflikty. Je to jen prostředek k dosažení cílů, ať vítězství ve válce, uzdravení nemocných, zmírnění bídy, nebo páchání genocidy. Představovat si, že to může být jinak, znamená předpokládat změnu v lidských pohnutkách tak podivuhodnou, jakou jsou zázraky. Víra, že věda může nastolit nový svět, je sekulárním mýtem a je vzdálenější realitě lidského života víc než kterýkoliv z mýtů minulosti.

-------------------------------------------------------------

Kde je hranice vědy a víry? Jsou principy náboženských struktur a ateismu opravdu tak vzdáleny? Proč mezi sebou stále válčíme - žijeme přeci v civilizovaném světě? A to ještě nejsme ani u politiky…

Lidské znalosti rostou, ale zvíře-člověk zůstává stejné - prohlásil esejistickou formou John Gray pro Londýnský deník New Statesman. Tímto prostým konstatováním jako by otevřel dveře k pochopení své knihy, nesoucí název Kacířství a přiléhavý podtitulek Eseje proti pokroku a jiným iluzím. Intelektuálně laděné statě vznikaly v průběhu několika prvních let našeho století a jsou odrazem nespokojenosti s celkovou situací lidstva a hlavně pak některými jeho představiteli. Duch konzervatizmu se nese celou publikací a čtenář je pomalu vyváděn ze školáckého omylu o dobrém a krásně se vyvíjejícím lidském pokolení. John Gray neváhá polemizovat s osobnostmi živými i mrtvými, jako Fukuyama, Wilson a samozřejmě třeba i Bush. Dostaneme se i k Darwinově teorii a posvítíme si na špatné uchopení celé evoluční myšlenky lidstvem.

Kniha je rozdělena dle tématiky na tři části
Iluze pokroku. John Gray zde začíná pracovat se svým oblíbeným termínem Homo rapiens - člověk násilný. Tento název se dobře uchytí i v části druhé, o násilí přímo pojednávající. Hlavní iluzí pokroku se pak stává zřejmě víra, že s vyšším lidským vědomím se život stává lepším. Ovšem pomyslné rovnítko mezi pokrok a zlepšení situace celého lidstva zatím nelze kreslit, stejně tak, jako mezi termíny evoluce a pokrok.
Válka, terorismus a Irák. Přestože je John Gray filozofem a politologem anglickým, často se ve svých kritikách obrací k vládě cizí - americké. Klade si otázku, proč všechny nejbohatší státy světa (USA obzvláště) žijí v přesvědčení, že všichni ostatní touží po tomtéž co oni. Místo tolerance se pak tvoří spory…
Politika bez iluzí. Komunismus i neoliberalismus označuje John Gray za mesiášská hnutí, která sice pracují na základech jazyka a rozumu, ale ve skutečnosti je řídí víra. Stranou zde samozřejmě nezůstanou ani problémy současné politiky a trend globalizace.

Veškerou svou esejistickou tvorbu podává Gray ve srozumitelném jazyce, bez servítků a trefně, s novými pohledy na věc. Přestože přesvědčení liberálové se s některými názory neztotožní, učiní alespoň pohled do zákulisí iluzivního pokroku. Statě, přestože každá je svou samostatnou myšlenkou, navazují v základních okruzích jedna na druhou a čtivou formou zaujmou intelektuálně laděného čtenáře.

John Gray se narodil roku 1948, vystudoval Jesus College v Oxfordu, kde již zůstal a po 21 let přednášel filozofii. Roku 1998 se stal pro profesorem moderního evropského myšlení.

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=4985

Gray je autorem velmi dobré studie svého přítele, filozofa Isaiaha Berlina, jehož pluralistickou filozofii dál rozvíjí svými texty. Berlinova filozofie podle Graye žije "jedinou myšlenkou obrovské podvratné síly", hodnotovým pluralismem, že sice konečné lidské hodnoty jsou objektivní, ale neredukovatelně rozmanité, že jsou spolu navzájem v konfliktu a že jsou často neslučitelné a racionálně neporovnatelné.

A to je Grayův postoj ke svářejícím se ideologiím dnešní doby. Ostře například Gray odmítá neokonzervativce Bushovy vlády - "nové Jakobíny z Washingtonu", kteří se domnívají, že je možné ze světa odstranit zlo. "Nebezpečím americké zahraniční politiky," píše, "není, že je posedlá zlem, ale že je založena na přesvědčení, že zlo je možno zrušit." Taková pošetilost je podle Graye nesmírně daleko od moudrosti amerických Otců zakladatelů, pro něž bylo "účelem vlády nikoliv přivést nás do Země zaslíbené, ale vytvořit obranu proti navracejícímu se zlu, vůči němuž lidský život přirozeně inklinuje".

Gray je posthumanista. Podle Graye jsou takzvané světské systémy, které nám nyní na Západě vládnou, produktem pozůstatků náboženství, stejně jako bylo osvícenské přesvědčení, že pokrok je možný, "že se lidský život s růstem znalostí zlepšuje".

Gray dědici filozofie z osmnáctého století pohrdá: šířili údajně nové pohanství, ve skutečnosti to však byli novokřesťané, "misionáři nového evengelia, fantastičtějšího než cokoliv ve víře, o níž si mysleli, že ji opustili". Osvícenství jen podporovalo náboženství jinými prostředky a jeho víra v pokrok byla křesťanská, jenže z ní byly odstraněny "transcendence a tajemství". Mnoho lidí, kteří dosud mají náboženskou víru, je schopno podle Graye myslet daleko hlouběji a tito lidé jsou daleko vzdělanější než většina jejich liberálně-humanistických oponentů.

Pokrok podle Graye existuje pouze ve vědě, kdežto v "etice a v politice je něco takového jen pověra". Gray systematicky útočí na představu, která poprvé vznikla v renesanci a byla posílena v době osvícenství, že se historie nevyhnutelně vyvíjí v přímé linii a že se lidská přirozenost nevyhnutelně zlepšuje, jak naše znalosti rostou. Přiznává, že v některých oblastech se věci skutečně zlepšily: zrušili jsme mučení u soudu a velký prospěch přináší moderní zubařství. Je ale velkou chybou si myslet, že více zubních protéz a méně palečnic z nás udělá lepší lidské bytosti. "Lidské znalosti rostou, avšak lidské zvíře zůstává stejné."

Gray je stoik a tvrdí, že jediné, čeho můžeme dosáhnout, je snažit se zkrotit drsnější instinkty člověka-divocha a drobnou prací omezovat síly, které hrozí, že nás zničí. Takzvanou válku proti terorismu, v níž se "[monstrum] dr. Strangelove spojil s [mediálním kazatelem] dr. Billy Grahamem" považuje za velmi nebezpečnou akci druhu homo sapiens. Ano, al Kajda je hrozbou samotné existenci našich liberálních hodnot na Západě, ale je vrcholem pošetilosti domnívat se, že lze ji porazit silou zbraní. Namísto invaze do Iráku a hrozbám vůči Sýrii a Íránu by bylo rozumnou politikou zabývat se regionálními konflikty, jako je izraelsko-palestinská krvavá pře a oddělit je od činnosti al Kajdy, čímž by se vrátil terorismus "na historicky normálnější úroveň".

http://www.blisty.cz/2004/9/10/art19695.html

12.3.2008