Čtenářský deníček

Stanislav Grof: Kosmická hra
 Perla, 1998, překlad Pavel Stránský


V Indrově nebi je prý síť perel a ta je uspořádána tak, že při pohledu na jedinou perlu v ní spatříte odraz všech ostatních. Stejně tak není žádný předmět na světě jen sám o sobě, neboť obsahuje všechny ostatní předměty a je ve skutečnosti vším ostatním.
(Avatamsaka-sútra)

Viděl jsem Pána okem svého srdce. Řekl jsem: kdo jsi? On odpověděl: Ty.
(Mansúr al-Halládž)

V transpersonálních stavech máme schopnost vidět sebe sama jako jakousi část stvoření a také jako samotný tvůrčí princip.

Jelikož neexistují absolutní hranice mezi individuální psýché, kteroukoliv částí stvoření a samotným kosmickým tvůrčím principem, je koneckonců každý z nás totožný s božským zdrojem stvoření. Jsme tak jako celek i každý zvlášť spoluautory, tak i herci v Kosmickém dramatu. Vzhledem k tomu, že naše pravá a skutečná podstata je totožná s kosmickým tvůrčím principem, nemůžeme uspokojit své touhy jen činnostmi v materiálním světě, ať je jejich povaha či rozsah jakýkoli. Nic, kromě prožitku mystické jednoty s božským zdrojem, naši nejhlubší touhu neuspokojí.

Problém dvojznačnosti naší totožnosti a role v Kosmické hře si žádá jedno varování. V holotropních stavech vědomí se zdá být možné, nebo je možné, dostat se do úrovně vědomí, kdy se jeví přijatelnou představa, že jsme sami vše způsobili, vybrali si rodiče, okolnosti svého narození, za všechno můžeme sami. Můžeme také zažít i takový stav vědomí, při němž se zdá, že jsme v podstatě duchovní bytosti, které se svobodně rozhodli o svém zapojení do Kosmické hry. Můžeme mít i mocný zážitek ztotožnění s tvůrčím principem, Bohem. Všechny tyto zážitky mohou vypadat velmi přesvědčivě.

Byl by však velký omyl, kdybychom z těchto vhledů vyvozovali jakékoliv závěry pro naši běžnou totožnost nebo pro naše tělesné ego. Žádné ze zmíněných rozhodnutí jsme neudělali v žádném případě ve stavu běžné totožnosti. Prohlášení jako „Jsi bůh a stvořil jsi svůj vesmír“ by vyvolalo jen zmatek a bylo by dost neblaze zavádějící.

V Kosmickém dramatu je dobré uvědomit si rozdíl mezi Tvůrcem a hercem. Plné a realistické zvládnutí naší role v Kosmickém dramatu vyžaduje, abychom svou skutečnou totožnost potlačili. Musíme zapomenout autorství a hrát předepsanou roli.

Holotropní stavy, které nám otevírají brány do tajů Kosmické hry, nemusí proběhnout jenom řízeně, jak tomu bylo či stále je třeba u šamanů nebo během holotropního dýchání za asistence odborníků, popřípadě během tripů vyvolaných halucinogenními látkami. Tyto zážitky se někdy vynoří zcela samovolně.

Platí „ti kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevědí…“, takže jsem se onehdy, na jaře 2001, pokusil ten zážitek vtěsnat do slov:

První setkání s čímsi neznámým, s něčím skrytým uvnitř mojí hlavy, co jsem si sám ani nevymyslel, nevsugeroval, nesnil o tom za bděla, prostě ani trochu to nemohl ovlivnit, proběhlo v půlce června 1995 cestou od Ivy z Petřin do Libně. Vyšlapoval jsem si po ulici s pocitem, že podrážkami téměř zarážím dlažební kostky hlouběji do země. Připadal jsem si sebevědomě jako carský oficír, byl jsem plný potlačované agresivity a síly. Dopochodoval jsem až na Letnou a tam mě zničehožnic všechna ta siláckost přešla. Sesypal jsem se pod jedním ze stromů, kde jsem se s Tím setkal. Ten moment byl něco jako prozření nebo splynutí s celým světem. Byl neskutečně dlouhý, ale spíš mimo jakýkoliv čas a prostor, hluboký a slovy dost těžko popsatelný. Četl jsem něco o zážitcích různých mystiků, ale nikdy si nedovedl pořádně představit, co prožívali, teď najednou jsem začal jejich slova chápat. Měl jsem dojem, že vše, čemu jsem v sobě a kolem sebe nerozuměl, dostává jakýsi hlubší smysl, každá maličkost zapadala do složitého, ale přitom úplně jasného celku. Potom, když to trochu odeznělo, mě přepadl pocit, že všechno nezadržitelně končí. Možná přijde něco neznámého a nového. Říkal jsem si přitom, že bych měl skoncovat se všemi, bohužel četnými, vlastními hříchy a hříšky, útěky, cynismem, ubližováním druhým a jinými chybami a rozhodně si uklidit ve svém svědomí, třeba se někomu vyzpovídat nebo tak. Bez toho bych nové údobí určitě neměl začínat. Vyhodil jsem cigarety a zbytek peněz, co jsem měl po kapsách, jako podvědomé gesto rozchodu s tím vším špatným, co jsem sám udělal nebo mě potkalo v mém životě. Poprvé se mi stalo, že jsem jakékoliv přemýšlení nemohl ovlivnit, cosi přemýšlelo za mě ve mně.

29.6.2003