Čtenářský deníček

James Hillman: Duše a sebevražda
 Sagitarius 1997, překlad Rudolf Starý


J.Hillman říká, že pokud jsme vůbec něčím, pak jsme především psýché. A protože každá myšlenka, která se zrodí ve vědomí, je relativní, a to v důsledku opačného, avšak komplementárního a neméně pravdivého stanoviska nevědomí, všechny psychologické výroky jsou nejisté. Pravda je nejistá, smrt však jako jediná jistota si svou pravdu podržela.

Každé vážné zamyšlení nad životem nutně zahrnuje i úvahu o smrti, a vyrovnat se se skutečností znamená vyrovnat se se smrtelností. V každé hluboké či složité lidské záležitosti, ať už se týká nás samých nebo našeho vztahu k ostatním, tkví problém smrti. A nejvíce vyhrocen je problém smrti v sebevraždě.

Hillman vysvětluje odlišnost přístupu analýzy k sebevraždě, jedná se o zcela jiné vidění než má zákon, ten považuje mnohdy sebevraždu za zločin, náboženství zase za hřích, a společnost se od sebevraždy odvrací, jako kdyby šlo o prohřešek proti ní. Přistupovat k sebevraždě otevřeně tedy znamená víc než jenom zaujmout osobní stanovisko vůči kolektivním morálním zásadám.

Jiný přístup má i medicína a psychiatrie, která považuje sebevraždu za svou "chybu". Pro analytika platí jiná měřítka neúspěchu. Jeho prvořadým úkolem je vždy zdraví duše, a proto se tato měřítka týkají psychického, a nikoliv fyzického života. Analytik, který se setkává s lidmi se sebevražednými sklony, musí přemýšlet o své vlastní smrti a o svých vlastních nedostatcích, protože lidé, kteří k němu přicházejí na terapie ho tím upozorňují na jeho vlastní problémy.

Hillman také věnuje pozornost obtížnosti sloučení medicínského a analytického pohledu. Dále se zabývá odlišností stanovisek, jak zabránit sebevraždě, a to stanoviska sociologie, která vidí chyby ve společnosti, práva, náboženství a medicíny.

Podle Hillmana psychologie věnuje smrti nedostatečnou pozornost. Zatímco o různých životních banalitách existují pečlivé studie, o tématu smrti se pojednává jen zřídka. Spánek, symbolický protějšek smrti, moderní psychologie rovněž docela pomíjí. Hillman si pokládá otázku, zda poměrný nezájem akademické psychologie o tato témata není jen dalším dokladem, že ztratila duši a pociťuje strach ze smrti. Naopak teologie odedávna ví, že smrt je první starostí duše. Proto je svým způsobem vůči smrti loajální a pamatuje na ni ve svých svátostech, pohřebních obřadech, eschatologických vizích a v obrazech nebe a pekla. Smrt sama je však jen zřídka předmětem vlastního teologického zkoumání.

Ani teologii, ani medicíně se nedaří přiblížit analytikově zkušenosti smrti, daří se to však třetí disciplíně - filosofii. Filosofovat znamená tázat se po smyslu smrti a umírání: to je Platónova myšlenka, kterou vyslovil ve Faidonovi.

Smrt a existence se mohou vzájemně vylučovat v logických soudech, ale nejsou to psychologické protiklady. Smrt lze zakoušet jako stav bytí, jako existencionální podmínku. Velmi staří lidé se někdy svěřují, že se již nacházejí v jiném světě, který je nejen reálnější, ale z něhož mohou pozorovat zdejší svět. Ve snech a psychotických stavech lze prožít úzkost z umírání nebo smrti, člověk to ví a cítí to. Ve vizích se mrtví vracejí zpět na svět, aby sdělili, co se s nimi ve smrti dělo. Každá analýza ukazuje smrt v nejrůznějších podobách. Zkušenost smrti nelze vměstnat do logické definice smrti. Filozofie nám říká, že pracujeme ke smrti den za dnem. Každý z nás si buduje ve svém nitru svou "loďku smrti", jak říká D.H.Lawrence. To znamená, že pracujeme-li na své smrti, denně se zabíjíme a každá smrt je tak sebevraždou.

Volba jednoho ze způsobů smrti je jen více či méně zjevná, ať už jde o dopravní nehodu, srdeční mrtvici nebo to, čemu se běžně říká sebevražda. Jdeme-li vědomě vstříc smrti, s přibývajícím věkem je stále pevnější ona "loďka smrti", takže pak do ní můžeme přestoupit ze svého chřadnoucího těla beze strachu, klidně a bez námahy. Tato smrt, kterou si v sobě budujeme, je onou trvalou strukturou, "jemným tělem", v němž přebývá duše uprostřed vší pomíjivosti. Jít vědomě smrti vstříc je zřejmě tím nejvyšším, čeho je člověk schopen.

Přistupujeme-li k sebevraždě bez děsu, bez předsudků o patologickém chování, ukáže se, že jde o přirozený jev. Je přirozený proto, že je jednou z možností naší přirozenosti, volbou nabízející se každé lidské duši. Analytik se ani tak nezabývá rozhodnutím spáchat sebevraždu, jako spíše otázkou, jak pomoci těm, kdo o ní uvažují, pochopit smysl rozhodnutí člověka, usilujícího o přímý zážitek smrti.

Když se v průběhu analýzy vynoří zážitek smrti, je obvykle spojen s oněmi prvotními obrazy duše, které Jung nazývá Anima a Animus. Když čelíme svádění Animy nebo spiknutí Anima, je to vlastně zápas se smrtí. Tento zápas je v dospělém věku nebezpečnější než hrozba související s negativními obrazy matky a otce. Anima a Animus ohrožují dokonce život organismu, neboť jádro těchto archetypových dominant je psychoidní (termín používaný Jungem k vyjádření všeobecného charakteru archetypu, jehož působnost se neomezuje pouze na psychickou sféru), je totiž spojen s fyzickým životem těla prostřednictvím emocí.

Nemoc, zločin, psychóza a náruživost jsou jenom nejnápadnějšími projevy destruktivních aspektů Animy a Anima. V průběhu analýzy se smrt objevuje prakticky všude a ve všem, zejména pak ve snech. Rozmanitost obrazů, v nichž se odráží zážitek smrti, se zdá nekonečná.

Na základě toho, co o sobě psýché říká, lze dojít k závěru, že intensita zážitku smrti má v kritické chvíli přivodit radikální změnu života. Jestliže v této chvíli ve snaze zabránit sebevraždě vystoupí analytik s požadavkem zachování života, staví se proti této potřebě radikální změny. Zážitek smrti signalizuje absolutní životní krizi: aby se život uchoval, musí se přeměnit, a aby se proměnil, musí zemřít. To vede k závěru, že zážitek smrti je nezbytnou podmínkou psychického života. A protože suicidální krize je jedním ze způsobů, jak zakoušet smrt, je třeba ji považovat za nezbytnou součást života duše.

Zážitek smrti má mnoho forem, například zlobu, sebenenávist nebo trýzeň, ale především to je zoufalství. Čím vědomější jsou sebevražedné touhy, tím větší pocit zoufalství v člověku vyvolávají. A čím lépe je dokáže snášet, tím menší je pravděpodobnost, že sebevraždu skutečně spáchá. V nic nedoufat, nic už od nikoho nečekat, nic po nikom nežádat. Nedělat si žádné plané naděje. To je prázdnota duše a naprostá ochablost vůle. Analýza směřuje k tomuto okamžiku, a tím, že napomáhá ke vzniku tohoto zoufalství, uvolňuje sebevražedné sklony.

Na tomto okamžiku pravdy celý proces závisí, neboť v tomto okamžiku člověk začíná odumírat všemu, co je v jeho životě falešné a co je založeno na falešných nadějích, z nichž se zrodila nespokojenost s dosavadním způsobem života.

Hillman dále rozebírá proces analýzy, kdy se docílí i stupně vzdálení od života, terapie jistým způsobem nepokračuje, smrt je přítomna, vnější životní příběh se zastavil, není v něm nic "nového", zatímco duše prožívá cosi hlubokého a nevýslovného.

Hillman tvrdí, že nejsme odpovědni za život a smrt druhých, každý člověk žije a umírá sám za sebe. Jsme však odpovědni za to, jak se na tom podílíme.

Uvedu ještě jednu Hillmanovu myšlenku: jako paradigma nezávislosti je sebevražda egoistická. Svět se smršťuje na malou částečku Já, moje činy, moje smrt. Jestliže se zříkám světa, může to být projevem přehnané touhy po moci. Sebevrah dává sebevraždou najevo svou egoistickou posedlost vlastní důležitostí. A svět těch ostatních (například zaměstnanci v nemocnici, kam se obvykle dopravují neúspěšní sebevrazi) shlíží pak s despektem na takový projev sebestřednosti. Analytik v něm však může spatřovat nepatrný zárodek osobní nezávislosti. Tento zárodek musí být uzavřen sám v sobě, aby mohl vzejít, musí být výlučně "můj". V negativním egoismu je obsaženo positivní jádro individuality.

Hillman je podle mého velmi srozumitelný, zásluhu na tom bude mít i překlad R.Starého, který je sám odborník na hlubinnou psychologii. Možná ani není zapotřebí při čtení této knížky mít předběžné ponětí o názorech C.G.Junga, Hillman má schopnost vše jasně vysvětlit, každý termín. Taky mi byly sympatické jeho odvolávky na alchymii a i zmínky o šamanismu v souvislosti s iniciačním procesem, smrtí šamana, bez které by neměl své schopnosti léčit, pronikat do jiných světů.

Poslední dobou jsem vlastně nenarazil na žádného jungiána, který by mi nepřinesl něco, co je důležité pro jakoukoliv reflexi, i Hillman se zabývá otázkami, které považuji za téměř životně nezbytné. Jeho přístup k mystériu, tajemství se mi jeví jako velmi citlivý, otevřený a nepředpojatý.


15.2. 2003