Čtenářský deníček

Stephan A. Hoeller: Carl Gustav Jung a gnóze, 7 promluv k zemřelým
 Eminent 2006, překlad Miloslav Korbelík


C.G.Jung svolil k vydání pouze jednoho jediného zlomku z obrovského množství archetypálního materiálu, který napsal v mystické inspiraci v letech 1912 až 1917. Jedná se o Sedm promluv k zemřelým, které vznikly v období od prosince 1916 do února 1917 a jsou i součástí této knihy.

Od prvních dnů své psychoanalytické dráhy až po samý práh smrti C.G.Jung projevoval živý zájem o gnózi a choval k ní hluboké sympatie. Netrpěl nedostatkem literatury, protože v 19. století se učenci v Německu pilně věnovali zkoumání gnosticismu.

Gnosticismus není souborem doktrín, ale mytologickým projevem vnitřní zkušenosti. S použitím pojmů jungovské psychologie by se dalo říci, že gnostikové vyjadřovali poetickým a mytologickým jazykem své zkušenosti s procesem individuace. Gnostikové, podobně jako Jung, popisovali nejenom vědomé a osobně nevědomé aspekty lidské psýché, ale také empiricky vykládali kolektivní nevědomí a líčili různé archetypální obrazy a síly. Podle Junga byli gnostikové při hledání vhodného symbolického vyjádření bytostného já mnohem úspěšnější než ortodoxní křesťané, přičemž jejich symbolická vyjádření se velice podobala těm, která formuloval Jung.

Aby člověk poznal, musí zakoušet. Toto byla přesně pozice starověkých gnostiků. Okultisté, používající důvtipné diagramy astrálních úrovní vyšperkované sanskrtskými slovy, mohou být gnózi stejně vzdáleni jako psychologové, kteří užívají důmyslná schémata psýché a ohánějí se pojmy jako je stín, anima nebo moudrý stařec, jako by to byly konkrétní reality a nikoli symbolické ukazatele na tajemná mystéria v zákoutích nevědomí.

Eleonor Bertineová v knize Jung’s Contribution to our Time nastiňuje základní závěry o Jungově vztahu k náboženské psýché:
1. Pneumatický (spirituální či více než osobní) prvek je organickou součástí lidské psýché. Podle starověké gnóze není člověk pouze hmotným tělem a individuálním komplexem mysl-emoce (psýché), ale také duchem (pneuma), přičemž poznání (gnósis) závisí na účinné aktivaci tohoto prvku.
2. Spirituální prvek vede aktivní dialog s individuálním prvkem našeho jáství prostřednictvím symbolů.
3. Symboly vycházející ze spirituálního prvku duše odhalují cestu duchovního či psychologického vývoje, po níž se můžeme ubírat nejen zpátky k příčině v minulosti, ale také dopředu k cíli v budoucnosti. Gnostikové tvrdili, že existenciální situace člověka je podmíněna dvěma faktory: sestupem či pádem lidské duše za světelného světa v minulosti a jejím teleologickým určením, jímž je návrat do světelného světa. Hlavní proud v křesťanství tvrdí, že pád člověka a prvotní hřích jsou zodpovědné za jeho dnešní situaci, zatímco freudovská psychologie sleduje neurotické poruchy psýché zpátky až do útlého mládí. V protikladu k tomu Jung prohlašuje, že psýché obsahuje imanentní pocit sounáležitosti s celkem a tento pocit do značné míry určuje její přítomnou situaci.
4. Před dosažením poznání (individuace, jak by řekl Jung) je lidská duše ovládána mnoha slepými silami (projekcemi a nevědomými nutkáními). Staří gnostikové tyto síly myticky vyjádřili a nazvali je mj. démiurgy a archóny. V jungovském systému není, jak se zdá, prvotním demiurgem nic jiného než odcizené lidské ego.
5. Odcizení vědomí provázené pocity beznaděje, hrůzy a stesku po domově musí být nejprve plně zakušeno, aby mohlo být překonáno.
6. Cíl spirituálního růstu je vyjádřen obrazy završení v celku, který gnostikové často nazývali pleróma (plnost) či Prvotní člověk (Anthrópos), zatímco Jung je pojmenoval bytostné já. Toto bytostné já, představitel plnosti bytí v individuálním kontextu, je pro každé individuum jedinečné a vzniká začleněním malého já neboli ega do nevědomí.
7. Celost neboli bytostné já charakterizují vlastnosti jako síla, hodnota či svatost, které náboženské systémy odjakživa připisují Bohu.
8. Cílem duševního růstu je stav sjednocené celosti a nikoliv mravní dokonalosti. Tento závěr jungovského myšlení spojuje Junga s tolik odsuzovaným antinomismem (popírání závaznosti zákonů) gnostiků. Představa, že čistý, božský duch člověka by mohl být potrestán, ba dokonce zatracen, protože se prohřešil proti malicherným zákonům kosmického tyrana, připadala gnostikům směšná. Svoboda vede ještě k větší svobodě, zatímco otročení slepému zákonu slepého démiurga plodí další otroctví. Člověk se neosvobodí, když přijme jho, ale pouze když ho rozlomí. Podobně jako gnostici si Jung uvědomoval, že božství není ani v nejlepším případě náhražkou celistvosti; často říkal, že nakonec nezáleží na božství nebo dodržování mravních zákonů, ale pouze a jedině na plnosti bytí. Gnostická psychologie vždy věděla, že rozdělení plnosti bytí na dvě poloviny, na dobro a zlo, je intrikou tyranských sil, které chtějí udržet lidstvo v okovech. Když démiurgická moc rozdělila život na dvě oddělené poloviny a lidem nařídila, aby se přimkli k jedné z nich a druhou zavrhli, způsobila, že lidstvo páchá násilí na stinné stránce duše a odsoudilo se k neúplnosti a pocitu viny. Abychom obnovili pléróma či zkušenost plnosti bytí, musíme poznat zlo, což není totéž jako konat zlo. Skuteční pachatelé zla bývají téměř nevyhnutelně lidé podléhající ve svém jednání nutkáním nevědomé přírody. Konají asociální a zlé činy, protože nepoznali své bytostné já, a tudíž ani své vlastní zlo. Nevědomý obsah nepřivedený do gnósis vědomí musí přežívat v podobě nutkavých činů vykonávaných egem.

Sedm promluv k zemřelým C.G.Junga autor, Stephan A.Hoeller, biskup gnostické církve a emeritní profesor srovnávacího náboženství na College of Oriental Studies v Los Angeles, dále zevrubně komentuje.

Jung připisuje autorství Promluv velkému gnostickému učenci Basileidovi z Alexandrie. Mohlo by se tedy zdát, že Jung šel ve stopách významné linie inspirovaných písařů, kteří nechtěli připisovat svému pozemskému egu poselství vyzařující z jejich vyššího, bytostného já.

Gnostický význam slov život a smrt, které Jung osobitě používá ve svých Promluvách, se odlišuje, tak jak velice mnoho gnostických symbolů, od jejich běžného významu. Jak říká Plótínos: Když duše poklesla do stvoření, podílí se na zlu a podnikla dlouhou cestu do stavu, který je pravým opakem její prvotní čistoty a jednoty, aby se do něj úplně pohroužila… a smrtí pro ni je, když je pokřtěna či ponořena do těla, aby sestoupila do hmoty a byla jí úplně podrobena.

V První promluvě čtenáře zaujme zmínka o Jeruzalémě: „Zemřelí se vrátili z Jeruzaléma, kde nenalezli, co hledali.“ Jeruzalém spjatý se smrtí křesťanského Syna nebyl a není jen pouhým městem. Podobně jako Alexandrie představuje archetyp, ale jeho psychický náboj je odlišný. Zatímco egyptské velkoměsto symbolizuje svobodu, kreativitu a spirituální pluralismus, palestinské svaté místo poukazuje na ortodoxii, na zákon a děsivý majestát povýšeného a žárlivého patriarchy semitského náboženství.

V Jungových Promluvách figurují archetypy namísto gnostických božských bytostí a souhrn těchto archetypů není nic jiného než psychologická analogie plérómatu. Jung chápal podle Jolandy Jacobiové souhrn archetypů jako souhrn všech latentních možností lidské psýché, v nichž spočívá úchvatné skladiště vědění, které se vůbec netýká osobních psychických otázek, ale nejmocnějších vztahů mezi člověkem, vesmírem a Bohem. Pléróma ve svém psychologickém významu není nic jiného nežli původní plnost neboli totalita psychické reality. Jung říká, že když nerozlišujeme vlastnosti plérómatu, upadáme do nerozlišenosti a propadáme rozkladu v nicotě. Proto je nutná individuace. Individuace je velmi nevšední idea západní tradice, upravená Jungem k psychologickému využití. Jde o tendenci lidské psýché nevzdat se vlastního světla vědomí a upadnout zpátky do vnitřní prázdnoty prvotní nicoty. Západní tradice na rozdíl od východní nikdy nepostulovala trvalé rozpuštění lidské individuality v božství. Jung zde říká, že princip individuace je podstatou každé stvořené bytosti a že nediferencovaný princip a naše neschopnost rozlišování pro nás představují obrovské nebezpečí.

V Promluvách vystupuje tajemná postava Abraxa, který je nazván „Bohem, o němž jste nevěděli, neboť lidé ho zapomněli“. V protikladu k Héliovi, bohovi světla, a Ďáblovi, bohovi temnoty, je Abraxas největší síla bytí, v níž jsou světlo a tma sjednoceny a překročeny. Bývá také definován jako princip nepřekonatelné aktivity a je nejtěsnějším přiblížením aktivní manifestace plérómatu, jaké si lze představit. Mezi dvěma protiklady, Bohem a Ďáblem, nocí a dnem, stojí majestátní kokrháč, bůh kosmické a psychické energie s kohoutí hlavou, který čerpá sílu jak z noci, tak ze dne a se svým vozem taženým bílými oři se chystá letět do světa za Zemí a hvězdami, za časem a myslí. Příklad praktického využití konceptu Abraxa nalezneme v oblasti sociální a historické. Můžeme se ptát: Proč jsou stáří a smrt v dnešní západní civilizaci takovým sociálním břemenem? Proč v jiných historických obdobích mohli žít lidé ve stáří důstojně a těšit se úctě kvůli své moudrosti, zatímco dnes toto moc neplatí? Proč byla kdysi smrt důvěrně známou přítelkyní lidstva, zatímco dnes je obávaným nepřítelem, kterého je radno zdvořile ignorovat? Příčinu těchto politováníhodných sociálních úkazů lze velice snadno objevit v zákoně o vyloučení třetího. Naše logické myšlení dospělo k jednoznačnému, leč zhoubnému závěru, že život je dobrý, a proto stárnutí a smrt musí být špatné. Uvažujeme-li racionálně, musíme důsledně potvrzovat život a popírat smrt. Protože většina hodnot je zaměřena na život, znamená pro nás smrt destrukci veškerých životních hodnot. Toto všechno je důsledek vědomí ovládaného egoistickým myšlením. Poněvadž to, co je vědomé, si nedokáže představit sebe sama jako nevědomé, musí se ztráta vědomí ve smrti jevit jako ztráta existence.

Gnóze prezentovaná Jungem v Promluvách není technikou ani vědou převzatou či upravenou lidskými bytostmi z vnějšího zdroje, ale odevzdáním se zkušenosti životních sil, jak ve vnějším světě přírody, tak ve vnitřním světě psýché. S gnostickým patosem Jung prohlašuje: „Pléróma jest v nás roztrženo.“ Lidská psýché musí zakoušet dvojice protikladů, protože je vtažena do světa rozlišování. Nicméně dvojice protikladů představují pro člověka nebezpečí, protože lidské vědomí se snadno ztotožní s jednou stranou dvojic protikladů na úkor druhé. Usilujeme například o dobro a lásku, ale výsledkem našeho úsilí je, že vyvoláme zlo a ošklivost. Jednostranná orientace vědomí je skutečným prokletím Západu. Bláhově se domníváme, že když děláme věci správně, tak zbavíme protiklady jejich protějšku. A když se nám to nedaří, věříme, že za to mohou naše nepostačující metody a nikoli pevně daná povaha skutečnosti. Jelikož vzájemné ovlivňování protikladů a jejich konečné splynutí ovládá makrokosmos, vládne zřejmě také životu psýché. Vědomí hledá nevědomí, stejně jako světlo hledá tmu a rozum bláhovost.


19.6.2007