Čtenářský deníček

H.G.Adler „Svoboda a bezmoc“, G.Hole „Fanatismus“
 Prostor 1998, překlad Milan Tvrdík
 Portál 1998, překlad Simona Hoskovcová


Tyto dvě práce spolu docela úzce souvisí.

H.G.Adler ve své knize podrobně zkoumá termín „masa“, ze kterého dále vychází ve svých úvahách o tom, jak by člověk neměl podlehnout svodům jednoduchých řešení a nepřijímat nekriticky návody, jak vidět svět, které jsou prezentovány v různých ideologiích. Je jich hodně, ale něco mají všechny společné: Jejich aplikování v podstatě nekončí ničím jiným, než nebezpečím ztuhlosti a strnulosti. Lidé jako masa, člověk jako součást něčeho takového, to jest čehosi amorfního, beztvarého, všeho, co nevytváří skupiny a co nikam nepatří, se stává pouhým ztraceným v tomto světě.

Další pojmenování pro takovéto struktury může být publikum, konzument. Jakmile člověk připustí, že je součástí něčeho takového, je jen otázkou času, kdy se stane pouhým objektem a figurkou na šachovnici různých divotvůrců. H.G.Adler dokazuje, že vlastně nic reálného jako masa neexistuje, je to jen konstrukt, jen nebezpečné zjednodušení, kterého se dopouští ti, kteří se cítí být povolanými rozhodovat o životě a potřebách druhých.

Pakliže se společnost stane pouhou masou, neexistují v ní nezávislé skupiny, prostě nejedná-li se o otevřenou společnost, ale jen o společnost anonymních jedinců, velmi často přicházejí ke slovu různí fanatici, ideologové, fundamentalisté, kterým velmi vyhovuje, jsou-li lidé nezakořeněni a cítí-li se být ztraceni uprostřed nepochopitelného a nepřátelského světa. Pak je jen otázkou času, kdy si jednotliví vylepšovatelé světa najdou své poslušné ovečky, které přímo žadoní o to, aby jim někdo ukázal směr, cestu a cíl.

G.Hole dělí fanatiky na měkké a tvrdé, nebo introvertované z přesvědčení a průbojné, aktivní, kterým jde o vlastní zájem, nebo esenciální a indukované – ti podléhají snadno svodům vidět svět co nejzjednodušeněji a jsou pak mnohdy papežštější papeže, a ještě všelijak jinak. Jedno však mají společné. Fanatismus otázku „pravdy“ chce prosadit, zavazuje a sleduje absolutní cíl často s brutální důsledností. Fundamentalismus naopak otázku „pravdy“ klade, odůvodňuje a požaduje závaznost věci.

Fanatik se může dostat k moci, pakliže dochází nejen k sociální otřesům, politickým krizím, ale také, když společnost není normálně strukturovaná či oslepne vůči nebezpečí. Třeba dnes málokdo chápe, proč byl Hitlerův hysterický a komediantský projev pro tolik Němců, hlavně mladých, svůdný. Hitler a jemu podobní byl ale pouhým produktem doby, kdy celá společnost ztratila sebedůvěru, pocitu méněcennosti propadala její velká část.

Připadá mi, že podobnými otázkami by se měli lidé zabývat i dnes, demokracie není zárukou, že k něčemu podobně šílenému, jako je zmasovění národa, už nikdy nemůže dojít. Když už nic jiného, je dobré vědět, jaká nebezpečí hrozí, zabývat se podobnými otázkami a každý projev intolerance, snahu o zglajchšaltování odhalit a nepřistoupit na hru různých potencionálních vůdců, kteří mluví o lepším zítřku, ale jsou na nich patrné rysy a znaky fanatismu a kteří jsou schopni sugesce a tvorby přesvědčení, přenosu fanatického vzrušení na „velké davy“.

Hezká je definice, že fanatismus je jen hyperkompenzace pochyb a osobní nejistoty. To by si každý měl uvědomit, když mu zalahodí slova nějakého toho muže s velkými „ideály“.


1.12. 2002