Čtenářský deníček

Moše Idel: Kabala, Nové pohledy
 Vyšehrad, Edice Světová náboženství 2004

kabala2

Fenomenologická studie o tradici židovské mystiky a dějinách bádání o ní je zásadním příspěvkem k diskusi o tomto tématu. Na základě důkladné práce s prameny se autorovi otevírá možnost sledovat vývoj kabaly a prolínání jejích proudů od středověku až po 19. století. Dokládá, že řada motivů, které se plně rozvinuly až v rámci kabaly, je přítomno již v rabínské literatuře a představuje svéráznou reakci židovských protorabínských kruhů na gnózi. V dalších kapitolách si všímá i obratu, který znamenalo vypovězení Židů ze Španělska, a role kabaly při formování chasidismu. Moše Idel představuje pro bádání o židovské mystice nepřehlédnutelnou postavu, z dalších děl zmiňme například jeho monografii věnovanou Abrahamu Abulafiovi. Je žákem Gerschoma Scholema a vyučuje dějiny židovského myšlení na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Podle tradice obdržel Mojžíš na Sinaji Tóru a společně s ní i ústní zákon, jehož součásti byl i systém výkladů, nazývaný - Pardes (slovo je zkomolenina z řeckého "paradaisos" a stejně jako ve svém původním vzoru i zde označuje "zahradu", respektive "rajskou zahradu"). Pardes slouží jako akrostich pro čtyři druhy výkladu Tóry - doslovný (pšat), alegorický (remez), homiletický (draš) a mystický (sod). Právě mystickému výkladu se někteří lidé věnovali již ve starověku. V určitém slova smyslu byli prvními mystiky v židovství bibličtí proroci, rovněž i různí "boží muži", se kterými se v Bibli setkáváme (např. v knize Soudců). S mystiky jako takovými se ovšem setkáváme až v době pozdější, kdy výklady Tóry dostoupily na takovou úroveň, aby mohly být studovány i z mystického pohledu.

Mezi farizejskými rabínskými kruhy se měli pověsti mystika těšit mj. rabi Jochanan ben Zakaj, rabi Akiva a také jeho žák, rabi Šim'on bar Jochaj (dle náboženské tradice autor knihy Zohar).Z tohoto příběhu je vidět, že mystické učení mělo již v té době pověst něčeho, co je přístupnou pouze skutečně zbožným lidem, a pro lidi, kteří nesplňují odpovídající "požadavky" se může jednat i o velmi nebezpečnou praktiku. Podle tradice měli již tanaité praktikovat mystické praktiky, nazývané Ma'ase berešit a Ma'ase merkava.

Ma'ase merkava je mystikou jiného řádu - doslová znamená "dílo vozu" (ovšem tak to nemůže být chápáno) a v tomto případě se jedná o vůz (merkava) a nebeský trůn z proroctví proroka Ezekiela. Mystik se pokoušel pomocí meditačních praktik, mezi které patřilo usilovné a soustředěné modlení, permutování Božch jmen apod. do vozu "sestoupit" - takoví mystici se nazývají "jordej merkava" - dosl. "ti, kdo sestupují do vozu". Jejich prožitky byly zaznamenány ve spisech, které jsou dnes souhrnně označovány jako literatura Hechalot. Hechalot znamená doslova "chrámy", kterými v tomto případě duše mystika prochází až ke svému cíli, tj. k Bohu.

Mystická tradice měla být podle tradiční náboženské interpretace dále předávána z generace na generaci a později začaly kabalisté své myšlenky zapisovat. Jejich díla byla a jsou stále jejich žáky studenty považována za svého druhu posvátná. Některá díla tradice dokonce přisuzuje dávným postavám, např. Sefer Jecira (kniha stvoření) je přisuzována Abrahámovi, Bahir je přisuzován Nechunjovi ben Ha-Kanovi (žákovi Jochanana ben Zakaje), Zohar rabimu Šim'onu bar Jochajovi.

Po dlouhou dobu zůstávala kabala stranou seriózního vědeckého výzkumu. Pomineme-li "výzkum" okultistů v 19. století, který nelze brát vážně, první židovští vědci - zakladatelé Wissenschafft des Judentums (vědy o židovství), Heinrich Graetz nebo Leopold Zunz, se ke kabale stavěli odmítavě, považovali ji za něco iracionálního, co zcela odporuje judaismu v představách pojetí haskaly - "osvícenského" judaismu. Prvním vědcem, který se kabalou začal zabývat skutečně na seriózní vědecké úrovni bez předsudků, byl Gershom Scholem.

Gershom Scholem (1897 - 1982) byl profesor kabaly na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a je považován za zakladatele kabaly jako vědního oboru. Byl prvním člověkem který se o kabalu začal zajímat na seriózní úrovni a dokázal, že kabala není judaismu cizí, ale naopak je jeho integrální a živoucí součástí. Jeho práce spočívala především v důkladném studiu tisíců kabalistických spisů, z nichž se velká část dochovala pouze v manuskriptech. Gershom Scholem se domníval, že počátky a kořeny kabaly je třeba hledat v gnostickém hnutí v pozdním starověku na blízkém východě. Již tehdy se měla mystika dostat do určitého názorového napětí s oficiálním judaismem, které se ovšem v židovství podařilo překlenout (na rozdíl od křesťanství, kde gnostické sekty jako kataři nebo bogomilové byly vyvražděny). Určité gnostické prvky (znaky dualismu) je možné vysledovat ve středověkých kabalistických dílech jako Bahir nebo Zohar. Scholem byl ve své době jeden z mála lidí zabývajících se kabalou, který zpochybnil tradiční tezi o autorství těchto textů. Právě v této době (11. - 13. století) se měla židovská mystika začít nazývat kabalou - tradicí.

Kabala získala své základní rysy již během starověku díky mystice Ma'ase berešit a Ma'ase merkava. Velký pokrok ve vývoji mystiky znamenalo v 7. století zveřejnění Sefer Jecira - Knihy stvoření. O stáří tohoto velmi krátkého spisku, který byl přeložen do řady jazyků, se vedou spory. Existují názory, které ji datují až do 3. - 4. století. Význam Sefer Jecira dále spočívá v tom, že se poprvé objevují sefíry. Sefíry jsou deseti cestami z celkových třiceti dvou, skrze které byl stvořen svět. Deset sefír je možné brát i jako základ desítkové číselné soustavy, deset aspektů Boha nebo desatero Božích přikázání, dvacet dva zbývajících cest jsou pak písmena hebrejské abecedy. Sefer Jecira tak v sobě kombinuje jak starověkou mystiku číselnou a písmennou (takže se např. G. Scholem domnívá, že Sefer Jecira vznikla jako spojení dvou nezávislých děl), zároveň začíná pracovat s pojmem sefír, které emanují (vyvěrají) z Boha a dodávají tak stvoření dynamiku, na které bude později kabala stavět.

Tím, že se mystika Chasidej aškenaz vytvářela v prostředí, kde židovství bojovalo o holé přežití, nenabylo formu ucelených škol a myšlenkových směrů jako později ve Španělsku nebo v Safedu, ale mělo charakter velmi neuceleného vzepětí individualit, navíc leckdy byly jejich ideje kombinovány s prvky lidové (folklórní) zbožnosti, jako bylo vytváření amuletů, zaříkávání, nebo jiné, magii připomínající praktiky.

Hlavními postavami hnutí jsou Jehuda He-Chasid (Jehuda Zbožný), autor spisu Sefer Chasidim (Kniha zbožných), který shrnuje mystické i etické zásady a pojetí chasida ve středověké Evropě, jeho otec Šmu'el Chasid a El'azar ben Jehuda z Wormsu, autor spisu Rokeach. Myšlenky středověkých chasidů rovněž nezapřou vliv novoplatonismu i předchozích náboženských autorit, jakými byl např Saadja Gaon.

Během 12. a 13. století, kdy se centrum židovské filosofie a kultury nachází ve Španělsku a jižní Francii (oblast Provence) se tato oblast stává i centrem mystickým. Právě v této době se má mystické učení judaismu začít nazývat tradicí, čili kabalou, a mystici mekabelim, tedy ti, kdo tuto tradici přijímají - kabalisté. Jedním z prvních význačných mystiků z Provence byl Jicchak Sagi Nahor, zvaný též Jicchak (Izák) Slepý. Jicchak byl synem učence rabiho Avrahama ben Davida, zvaného podle akrostichu Ra'avad. Jeho spisy a jejich sloh jsou velmi temné a jen těžko srozumitelné. Jicchak se v nich soustředí především na kavanu - záměr, soustředění, v tomto případě se jedná o náboženské soustředění, koncentraci, především při modlitbě. Kromě pojmu kavana se v jeho díle objevuje i pojem devekut - dosl. přilnutí, v tomto případě k Bohu. Devekut se v té či oné podobě bude v kabale vyskytovat i nadále, nejvíce pak v pozdějším východoevropském chasidismu.

Kniha Bahir je útlý spisek, psaný hebrejsky a aramejsky, a je nejvýznamnějším dílem pocházejícím z jihofrancouzské mystické školy. Gershom Scholem, který se spisem důkladně zabýval, zmiňuje ve svém díle Kabala a její symbolika, že Bahir je velmi špatně, chaoticky a nesouvisle poskládaný soubor citátu z Bible, Talmudu, midrašů a jiných zdrojů, jejíž kořeny je možné hledat již v Orientu a v gnostickém učení, které ovlivnilo i židovskou východní kulturu. Význam Bahiru spočívá v tom, že učení o Sefírách zde nabývá konkrétnějších podob - z deseti cest, jimž Bůh tvořil svět, se stávají deseti midot, dosl. mírami, tedy atributy nebo vlastnostmi Boha. V Bahiru jsou také sefíry zobrazovány v podobě stromu, který představuje jak uspořádání sefír, tak i světů, a tento strom představuje schéma, jak Boží síla sestupuje na svět - ovšem pouze tehdy, pokud je strom (a tedy i svět) v dokonalé rovnováze.

Jeden ze svých vrcholů zažívá kabala ve Španělsku 13. století. Zde působila řada vynikajících učenců, z nichž řada se stavěla ke kabale rezervovaně, ale například Nachmanides je za kabalistu všeobecně považován. Jeho komentář k Tóře je plný mystických obratů a termínů. Ve Španělsku působil i extatický mystik a představitel tzv. prorocké kabaly (tj. kabaly orientované eschatologicky a mesianisticky) Avraham Abulafia, jehož dílo dosud nebylo zcela prozkoumáno , Josef Gikatilia (někdy psáno Gikatilla), autor slavného, hebrejsky psaného spisu Ša'arej Ora (Brány světla, latinsky vydáno jako Portae Lucis) nebo Moše z Leonu (Moše de León), autor celé řady spisů, kterému je roněž připisováno autorství nejznámějšího a podle některých i nejdůležitějšího díla kabaly, Sefer ha-Zohar.

V Zoharu krystalizuje látka, která již byla načata v předchozích spisech. Zohar je rozsáhlým mystickým komentářem k Tóře, obsahující řadu dodatků, které pocházejí z pozdější doby, a je psán umělou aramejštinou, která je spojením aramejštiny babylónského Talmudu a aramejských překladů Bible - targumů. Zohar již naplno rozpracovává ideu sefír, na kterou později naváže Moše Cordovero a Jicchak Luria

Sefira je slovo, odvozené nejspíše od safar - počítat. Sefíry jsou dle Knihy stvoření deseti cestami, které tvoří základ všeho existujícího. Zároveň jsou sefíry jakýmisi idejemi, aspekty Boha, které s ním ovšem nejsou totožné. Sefíry emanují z Boha a jsou s ním spojeny "jako je spojen plamen s řeřavým uhlíkem". V Bahiru již získávají jména především podle biblických veršů a jsou ztotožňovány s Božími atributy, později získávají další vlastnosti (barvu, živly, prvky, Boží jména) atd.

Sefíry jsou tyto:

Světy jsou čyři a nazývají se Acilut (emanace), Beri'a (stvořené), Jecira (zformované) a Asija (učiněné). Jjeich název pochází z verše Iz 43,7: "koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil (zformoval) a učinil". Acilut je nejvyšším, zcela duchovním stupněm světů. Tak jako je svět Acilut odrazem Boha (není s ním zcela totožný), tak i další nižší světy jsou odrazem Acilut - podle Šabtaje Šeftla ben Akivy Horovice je Acilut pdoben pečetnímu prstenu, zatímco ostatní světy jsou podobny jeho otisku. V aplikaci na sefirotický strom jsou většinou sefíry Keter, Chochma a Bina považovány za svět Acilut, sefíry Chesed, Gevura a Tif'eret jako Beri'a, což je svět Božího trůnu, sefíry Necach, Hod a Jesod tvoří svět Jecira, což je svět andělů v čele s Metatronem, Asija je svět nejnižší, materiální - je duchovním pravzorem našeho hmotného světa, podobně jako sefira Malchut.


27.7. 2007