Čtenářský deníček

Ake Hultkrantz: Domorodá náboženství Severní Ameriky(Síla vizí a plodnosti)
Timothy Freke a Wa'Na'Nee'Che: Spiritualita severoamerických indiánů
Tom S.Pinkson: Květy Wiricuty
Michel Perrin: Cesty mrtvých Indiánů
 
 

Ake Hultkrantz: Domorodá náboženství Severní Ameriky (Síla vizí a plodnosti)
Harper San Francisco 1993, Prostor 1998, překlad Barbora Puchalská

V Levných knihách, kde rád šmejdím a hledám "výhodné koupě" jsem si tuto knížku pořídil z jasného důvodu. Ve svém Třetím výletu se zmiňuji o svých vizích během pobytu na chatě v roce 1999. Nejsou zdaleka identické s vizemi, o kterých hovoří autoři zabývající se šamanismem a duchovním životem přírodních, hlavně cirkumpolárních (tohle slovo jsem převzal od Hultkrantze, protože se mi ohromně líbí) národů, ale v něčem se jim podobají. Čekal jsem tedy od této knihy další podrobnosti o těchto cestách ducha, které podnikali starodávní lovci, válečníci, kouzelníci a léčitelé. Knížka mé očekávání nezklamala.

Hultkrantz se ve své knize soustředí na dvě různá indiánská náboženství, která nejpřesněji zapadají do jeho teorie o tom, že určujícím pro ten který typ náboženství je způsob života dané komunity. Prvním typem je lovecký a sběračský způsob obživy, kterou zde zastupují Šošoni. Druhým typem je usedlý, zemědělský, pro který si Hultkrantz vybral kulturu pueblových indiánů Zuniů. Svým výběrem Hultkrantz jenom dokazuje bohatost a různorodost náboženského myšlení severoamerických indiánů, kteří ani omylem nevěří jednotně na Manitúa či Wakan Tanku nebo jak se různě jmenuje Velký duch, který bdí nad věčnými lovišti, kam zavítá indián po smrti.

Nechci zacházet do podrobností, to by znamenalo zbytečně převyprávět celou knížku, jen se chci zmínit o pár bodech, které pokládám za zajímavé. Tak trochu i vysvětlují moje podvědomé očarování z lesa a přírody, které jsem prožíval a ještě prožívám hlavně v okolí své dřevěné chaty.

Hlavním rysem náboženského života indiánů z prérií a plání je individuální přístup k numinóznu. Každý si sám svou cestou hledá své ochranné duchy. Obecně platným pravidlem je jít cestou vizí, které si indián přivodí půstem, chladem, samotou a pobytem v tajemných svatých oblastech (různé hory, lesy a tak). Další možností je kolektivní obřad. Šošoni mají svůj tanec slunce. Adepti vizí několik dnů bez jídla a pití křepčí v posvátném prostoru kolem centrálního sloupu, který má znázorňovat strom života, jehož kořeny začínají v podsvětí, kmen vede světem lidí, zvířat a ostatního známého světa a koruna končí v nebi.

Hultkrantz tvrdí, že během posledních asi sta let se mezi indiány rozmohl tzv. peyotlismus, obrozenecké náboženství založené na užívání peyotlu, malého psychotropního kaktusu z oblasti kolem Ria Grande. Po jeho požití mají indiáni vize a prostupuje je družná nálada, která napomáhá indiánovu sebeuvědomění.

Hlavním cílem vizí je nalézt si svého strážného ducha, svou sílu. Šošoni této nadpřirozené moci říkají puha. Každý z nich by měl mít aspoň jednu puhu, která mu pomáhá při různých činnostech, třeba při lovu, dříve také válčení. Kouzelníci a léčitelé mají zpravidla puh více, říká se ji proto puhaganové. Puha vystupuje ve vizi nejčastěji jako symbolické zvíře, orel, bizon, medvěd, vlk či jiné. Může také mít formu nadpřirozené lidské postavy. Svému chráněnci říká čeho se vyvarovat, jaká tabu nepřestupovat, popřípadě jaké talismany pomáhají a tak.

Náboženství Zuniů je mnohem propracovanější. Hlavní rozdíl mezi ním a šošonským spočívá v jeho kolektivní formě a zaměření na zemědělský cyklus. Jednotlivec je součástí celku, každý má svůj specifický úkol a ubývá potřeba individuálních vizí. Dokonce, kdo jde moc svou cestou, může být označen za čaroděje nebo čarodějnici a má pak velké trable. Dál se mi to nechce rozebírat, protože pro mě je zajímavější náboženství Šošonů.

Najít si vlastní víru, sice v rámci celku, ale přesto hlavně soukromou, mi připadá docela podstatnou věcí. Víra to může být nejen teistická, panteistická, ateistická nebo jaká, ale jakýsi vlastní smysl a cestu by měl mít každý. Předejde se tak zmatkům, pocitu velkého nesmyslu a prázdnoty v životě. Všechny tyhle věci ale mohou na druhou stranu člověku pomoci k tomu, aby je zpracoval a bral jako varování a příznaky potřeby dojít k vlastní víře.

Do různých stavů podobných vizím jsem vlétnul tak trochu nevědomky, a proto mi trvalo dlouho, než jsem se dobral významu těchto zážitků. A ani dnes v nich nemám zcela jasno, jen tuším, kudy jít a kudy ne.

Důležitou součástí mého života je střídání městského, někdy zbytečně hektického a stresujícího stylu s pobytem v přírodě. Velmi příjemné je taky střídat samotu s přítomností přátel. Zrovna, když jsem si zapsal tenhle první příspěvek do čtenářského deníčku, jsem byl s Radkou, potom chvilku sám a nakonec s Vítkem a Malvínkou na chatě. Nerozptylovala nás tady televize, rádio a jiné vymoženosti, a tak jsme měli čas na povídání, ohník či bojovou noční hru, kterou Vítek vymyslel pro Malvínku. V rámci ovlivnění řečmi o indiánech vznikl orientační bod na mapě pro bojovku. Stala se jím kadibudka v lese, kterou Vítek přejmenoval na Stan Velkého ducha.
19.5.2001



 
 

Timothy Freke a Wa'Na'Nee'Che: Spiritualita severoamerických indiánů
Aurora 2000, překlad Helena Hartlová

T.Freke a Wa'Na'Nee'Che (indiánský duchovní učitel a zmocněnec pro lidská práva) v této útlé knížce představují hlavní a nejvýznamnější momenty, kterými se vyznačuje spiritualita severoamerických indiánů (hlavně prérijních národů jako třeba siouxského).

Původní obyvatelé Ameriky říkali svému kontinentu Želví ostrov a sebe sami nazývali jednoduše "Lidé" nebo "Dvounozí". Americká vláda uznala existenci 267 různých kmenů, ale ve skutečnosti tu existovalo přes tisíc kmenových seskupení. Všechny tyto národy sdílely společné duchovní vazby se zemí a okolní přírodou, usilovaly se o vznešenost a moudrost. Mnohé ale byly násilnické, etnocentrické, některé vlastnily otroky a mučily nepřátele, takže jak představa barbarského primitiva, tak i ušlechtilého divocha jsou jaksi zbytečně jednostranné a pochybené.

Autoři popisují společenské setkání siouxského národa "pow-wow", které se dálo v létě. Šlo o oslavy, společné hry, výměnu zboží a příležitost k seznámení. Některé ženy na sobě měly kůži z bizoní krávy s abstraktními vzory představujícími ženskou plodivou sílu, někteří muži na sobě měli kůži z bizoního býka, zdobenou například motivy slunečního úsvitu, představující posvátné síly mužství. Muž míval v pravé ruce levé křídlo orla, žena v levé ruce pravé orlí křídlo, jako připomínku, že muž a žena se potřebují, protože pták s jedním křídlem nemůže létat. Kultura původních obyvatel Ameriky také měla velkou úctu ke starým lidem, kteří byli důležitými vychovateli mladých lidí. Když zasedala vážená kmenová rada, pohyboval se tam i obřadní klaun "heyókha", který bránil tomu, aby se lidé brali příliš vážně. Slavnost pow-wow často vrcholila "tancem Slunce", někdy též nazývaným "tanec obnovy světa a života", "tanec pozorování slunce". Byl to tanec odvahy a obětování, silný duchovní rituál, jehož každý prvek obsahoval hluboký symbolický prvek. Mužští účastníci se na něj připravovali v potní chýši, kterou a s ní spojený obřad autoři podrobně popisují, ženy vyčistily posvátný kruh. Uprostřed byl vztyčen strom, který symbolizoval spojení Matky Země a Otcem Nebem. Když přišel čas, prsní tkáň tanečníků byla obřadně propíchnuta hrotem z třešňového dřeva a spojena řemínkem se stromem tance uprostřed kruhu. Poté se tančilo bez přestání čtyři dny a čtyři noci. Upadnout byla velká hanba pro patrona tanečníka a pro celý jeho kmen. Tanečníci věřili, že jim dobrovolné utrpení umožní překonat strach z bolesti a trýzně. Bubny, půst, tanec, posvátnost příležitosti, to vše přispívalo k duchovnímu prožitku a viděním účastníků. Tato vidění mohla tanečníkovi přinést medicínské síly nebo dar proroctví.

Pro obyvatele Želvího ostrova je vše posvátné a oživené duchem, takže veškeré konání je konáním duchovním a musí se k němu přistupovat s porozuměním k neviditelnému světu. Tato pozemská pouť je především posvátnou duchovní cestou. Ta část každého člověka, která říká "já jsem", je částí ducha. Je věčná a neomezená. Mysl funguje jako spojka mezi duchem a tělem. Tělo je schránka. Je součástí Matky Země a vrací se k ní, když zemřeme. Náš duch je částí jediného Velkého ducha, a pokud jsme v okamžiku smrti v rovnováze, může projít branou a vrátit se k celku.

Mnoho původních obyvatel Ameriky užívá na konci modlitby, obřadu nebo vážné debaty jisté rčení. V lakotském nářečí jazyka Siouxů je to mitakuye oyasin, což znamená "všem našim příbuzným" nebo "všichni jsme spřízněni". To nám připomíná, že my dvounozí sdílíme jediného Stvořitele s čtyřnohými, dvoukřídlými a plazícími se "lidmi", s rostlinami a "stojícími lidmi", tedy stromy, a dokonce i s "kamennými lidmi", tedy skalami a nerosty. Pozorováním přirozeného života zvířat se lidé Želvího ostrova učili, jak putovat po "dobré rudé cestě" lidského života. Lidé z lesů dokoce říkají, že před dávnými časy měla zvířata zvláštní podobu, vstupovala s lidmi do manželství a předávala jim své různé vlastnosti.

Dále se autoři rozepisují o důležitosti stromů a bylin pro indiány. Tabák třeba má wakhan čili medicínskou moc. Tabák může převádět negativní energie na pozitivní - je jako telefonní linka do světa duchů. Tabák se spaluje, kouří nebo nabízí jako oběť energiím k získání jejich pozornosti, nebo jako volání o pomoc. Ať hledá medicinman lék na kteroukoliv nemoc, tabák se bude nějakým způsobem na léčbě podílet. Dále jsou v knize popisovány další medicínské pomůcky, jakými je medicínský váček a medicínská dýmka. Zajímavé je to, že ženy mohly mít svou dýmku až po menopauze. Kouření posvátné dýmky bylo středem každého posvátného obřadu. Dýmka se užívá při zasedáních rady a v potní chýši a je to jediná věc, kterou si člověk bere s sebou na "výpravu za viděním". Další důležitou medicínskou pomůckou jsou ptačí pera. Orlí pero pomáhá zanést modlitby k Velkému duchu. Soví pera pomáhají snům a viděním. Havraní pera se užívají na pomoc k dosažení ucelenějšího vztahu se světem přírody, jestřábí pera se užívají při léčitelských obřadech. Orel symbolizoval východ, sova jih, havran západ a jestřáb sever.

Autoři se také věnují různým druhům vidění, které prohlubovaly kolektivní porozumění tomu, co znamená být naživu. Wa'Na'Nee'Che říká, že když na člověka přichází vidění, energie opouští tělo a odchází na spirituální místo, kde dochází k výuce. Mohou to být lekce o minulosti, jak znovunalézt ztracenou moudrost, nebo o současnosti, jak se naučit využít tuto moudrost dnes, anebo o budoucnosti, jak nahlédnout do věcí příštích. Vidění, při kterém je pomocný duch za vámi, se vztahuje k minulosti. Vidění, při němž je před vámi, se vztahuje k budoucnosti. Užívání kaktusu peyotlu je poměrně nedávným obřadem a duchovní učitel Wa'Na'Nee'Che ho příliš nedoporučuje.

Za starých časů věřily kmeny po celém Želvím ostrově, že zážitek vidění má pro plný život člověka zásadní význam. Na vidění probíhaly přípravy, pak následoval odchod na horu, předcházela mu noc strachu, rituál smrti/znovuzrození, pak docházelo k dosažení vidění, kdy přicházelo k indiánovi zvíře, které ho pak vedlo celý život. Vzývající se s ním ztotožnil a celý život nesměl sáhnout na život příslušníkovi tohoto druhu. Výprava za viděním často končí, jak začala, očistným obřadem v potní chýši. V mnoha tradicích musel člověk své vidění sdělit ostatním, pomocí tance, písně nebo kresby.

Knížka je psána velmi jasným, stručným a příjemným jazykem, jednotlivé kapitoly jsou uváděny indiánskými básněmi a slovy písní, zajímavé jsou také cvičení, která si člověk může sám zkusit, i když není indián, třeba cvičení "pavučina života". Knížku vřele doporučuju.
6.10.2001



 
 

Tom S.Pinkson: Květy Wiricuty
Volvox Globator 1998, překlad Ivan Horáček

Uvádím jen základní huičolský mýtus.

Tento příběh začíná na obloze, kde je bezčasový domov huičolských bohů a bohyň.
Slunci se jednou přestal líbit nepořádek a chaos nebeského světa. Nic zde nebylo trvalé a bohové se stále měnili jako obláčky kouře. Slunce začalo snít o velkém vířivém tunelu zářivých barev, vedoucím do nového, mnohem stálejšího světa. Tvary si tu dokázaly podržet svůj vzhled a slunce, které mohlo přenést svou vizi do budoucnosti, vidělo, jak bude krásný. Slunce tedy požádalo Kauyumariho, Jeleního ducha, aby velký vír, který vidělo ve snu, nalezl. Kauyumari byl ochoten pomoci. Hledal ve všech čtyřech směrech, ale vír nalezl až přesně ve středu nebeského světa. Slunce poprosilo Kauyumariho, aby zavedl bohy a bohyně do tohoto tunelu, který by je vyvrhl do nového světa, předpovězeného jeho vizí. Slunce řeklo, že bohové v novém světě zapomenou na ten původní, nebeský, kam se budou vracet jen v noci, ve snu.
Zástup bohů vedl Tatewari, Praotec oheň. Taškář Kauyumari žertoval, jak je jeho zvykem, a tvrdil, že je odpovědný za konec průvodu. Bohové a bohyně se vrhli s modlitbou na rtech do tunelu a vynořili se u pobřežní skály. Slunce jim přikázalo, aby šli dál do středu nového světa, cestou si taky museli odříct jídlo a manželské slasti. Pro bohy, kteří do té doby neznali omezení, to byl docela šok. Měli jít pořád rovně, nekoupat se v pramenech podél cest a nezastavovat se. Když vystoupali do horstva na východě, zjistili ti, kteří tam došli, že někteří bohové a bohyně zde chybí. Oheň, který je vedl, protože v té temnotě byl jediný osvětlením, se zasnil, aby zjistil, co se přihodilo. Ve snu se dozvěděl, že ti, co chybí, porušili po cestě pravidla, vydaná sluncem. Přesně na těch místech, kde porušili zákony, se z nich staly vrcholky hor a kopců, vodopády a další nápadná místa. Duše těchto bohů nezemřely nebo nezmizely, jen se vtělily do těchto tvarů jakožto znaky země. Jejich vědomí je dodnes plně živé a přístupné pro lidi ve snech a vizích.
Zbývající bohové došli do hor, kde dosáhli konečně střed středního světa, Wiricuty. Tatewari jim vysvětlil, že cesta bude ještě nebezpečná, a poruší-li pravidla daná sluncem, tak se jim přihodí to samé jako bohům, kteří nedošli do Wiricuty. Na temeni vrcholu Wiricuty uviděli temný tunel směřující do černé hlubiny. Tatewari dostal příkaz od slunce, aby se bohové rozešli do všech světových stran a poznali tak úplný rozsah světa. Když se vrátili po pěti dnech, bylo jich opět méně. Chybějící zase porušili pravidla a zmizeli. Pak slunce zbývajícím bohům přikázalo, aby provedli obřad. Bohové na něj čekali dalších pět dnů, připravili si bubínky, chřestítka a barevné oděvy, které viděli ve snech. Poslední noc před obřadem Tatewari zpíval o všem, co se jim dosud přihodilo. Když Tatewari ve své písni dospěl k momentu, kdy se bohové rozešli do čtyř světových stran, země se zachvěla. Tatewari vybízel ostatní, aby taky hlasitě zpívali a spatřil vidění tance, tak zas vyzval ostatní, aby tancovali v kruhu kolem tunelu ve středu hory. Z ústí tunelu se potom vynořila velká světelná koule. Bylo to slunce, které se k nim přidružilo. Poprvé mohli vidět krásu světa kolem sebe a rozplakali se z toho štěstím. Upadali do extáze a nemohli pokračovat dál. Slunce mířilo na západ a pak zašlo za obzor. Opět se setmělo. Bohové se ptali Tatewariho, co udělali špatně, že je slunce opustilo. Ve snu slunce Tatewarimu prozradilo, že obřad nebyl úplný, že musí ještě někoho obětovat a hodit do temného tunelu. Nikomu se tam nechtělo. Všechny ale překvapila malá bohyně-holčička, která prohlásila, že půjde do toho temného neznáma. Bohové tedy zahájili obřad znovu a když byl jejich zpěv nejnaléhavější, holčička skočila do tunelu. Země se začala zase otřásat. Bohové čekali, že se slunce objeví zase v tunelu, ale ten byl stále černý. Propadli zoufalství. Tatewari chtěl zastihnout slunce ve snu, a tak upadl do spánku. Náhle byl probuzen světlem, které nevycházelo z tunelu, ale na východě. Každý začal extaticky tančit. Tatewari řekl, že dívka, která skočila do tunelu, musela dostihnout slunce a splynout s ním.
Slunce opět vystoupalo do středu nebe a každý byl nadšený. Ale pak začalo sestupovat, ale tentokrát to bohům vysvětlilo. Řeklo, že sestupuje do západního oceánu, neboť se musí vrátit domů. Tam, v nebeské říši, pořádají také obřady. Také tam ho postrádají. Ale zítra se opět vrátí a každý den, pokud bohové budou pořádat obřady. Jsou tak krásné. Zpěv bohů se mu moc líbí, právě kvůli tomu přichází. A to je ale také důvod, proč se vrací do nebeské říše. Je tam bohů ještě mnoho.
Z pochopení významu ceremonií, které ukazují, že nelze jen brát, ale je potřeba také dávat a role "mucho kupuri", silné energie a entuziasmu, bohové a bohyně stvořili také lidi jako své hlavní spojence. Prvořadým úkolem lidí je udržovat kosmickou rovnováhu. Důležitá věc pro Huičoli je také to, že když se bohové rozešli do čtyř světových stran, tak si povšimli, že stopy Kauyumariho mají podobu chomáčovitých zelených kotoučů ležících na povrchu pouště. Tatewari stopy poženhal a oznámil, že jsou pokrmem. Jsou to rostliny peyotlu. Díky požití těchto rostlin bohové rozumí dokonale písním, které Tatewari zpívá. V extázi porozuměli, že stezka Kauyumariho, který musel v průběhu celého putování jít poslední, měla pomoci těm, kteří přijdou nalézt jejich stopu. Sledování stop Kauyumariho má pomoci těm, kdo přijdou později, rozpomenout se, odkud přišli, pochopit svůj smysl, nalézt vlastní život.
20.6.2002



 
 

Michel Perrin: Cesty mrtvých Indiánů
Argo 2000, přeložil Jindřich Vacek

Indiánský kmen Goahiro vzdáleně odvozuje svůj původ od Arawaků a obývá napůl pustý poloostrov, vybíhající do Karibského moře na severu jihoamerického kontinentu, jenž byl bez vědomí Indiánů rozdělen mezi Kolumbii a Venezuelu. Kontakt s bělochy nebyl pro Goahiry ani mimořádně násilný, ani nečekaný. Počátek koloniálního období byl se vyznačoval postupným osvojováním chovu dobytka. Dnes tu průmyslový svět vyvíjí nebývalý tlak a akulturace Goahirů se povážlivě zrychluje. Goahirská společnost však ještě žije.
Michel Perrin více než tři roky prožil s Indiány kmene Goahiro, zapisoval jejich mýty a posléze je zpracoval v této knize, ve které používá metodu strukturální analýzy Clauda Lévi-Strausse, jeho analýza vycházela pouze z materiálů získaných v této společnosti.
Třebaže se goahirská mytologie na první pohled sestává z fragmentů či pouhých zbytků, tato kniha ukázala, že se vyznačuje nepopiratelnou logickou skloubeností.
Vzorem jejich mytického světa je svět lidí. Nadpřirozeným bytostem přisoudili existenci podobnou existenci lidí, zároveň je však vybavili nadpřirozenými schopnostmi. Na rozdíl od jiných kultur však u Goahirů nadpřirozené bytosti lidi neposlouchají. A lidé se k nim výslovně neobracejí. Goahirské mytické myšlení zajistilo kontinuitu světa lidí a nekontrolovatelného zásvětí, jako kdyby právě šlo o to překonat ono nesnesitelné odloučení. Prostřednictvím mrtvých lidé participují na bytnosti obou svých hlavních mytických postav, reprezentujících určité principy: Juyáa (mužská bájná bytost, většinou lidem prospěšná; pán deště) a Pulówi (bájná ženská bytost, která stahuje lidi pod zem, nebo do moře; nebezpečná místa; zlomyslnost; tabu). Zvláštní je, že tyto dva protiklady vystupují jako manželé, takže jejich vztah dialekticky vysvětluje vazbu mezi věcmi pro lidi nezbytnými a škodlivými. Mrtví se totiž v podobě deště nebo wanili (těžká choroba; nadpřirozená bytost, která může lidem propůjčit nejrůznější vzhled; duchové lidí, kteří zemřeli už dávno) vracejí na zem, aby zajistil trvání života a smrti. Svět Goahirů je uzavřený, cyklický a vyzývavě antropocentrický.
Kniha velmi zajímavě propojuje vyprávění mýtů a příběhů pamětníky s popisem životních podmínek Goahirů, jejich historií a podnebím poloostrova, které je pro jejich život určující. Zajímavé také je, že u Goahirů se šamanismem zabývají převážně ženy.
22.6.2002