Čtenářský deníček

C.G.Jung: Archetypy a nevědomí
C.G.Jung: Snové symboly individuačního procesu - Psychologie a alchymie I.
C.G.Jung: Osobnost a přenos
C.G.Jung: Duše moderního člověka
Předmluva C.G.Junga ke Knize proměn
C.G.Jung, Richard Wilhelm: Tajemství zlatého květu (Čínská kniha života)
C.G.Jung: sto dopisů
Aniela Jaffé: C.G.Jung / Vzpomínky, sny, myšlenky

C.G.Jung: Archetypy a nevědomí (Výbor z díla, II. svazek)
 Nakladatelství Tomáše Janečka 1997, překlad Eva Bosáková, Kristina Černá, Jan Černý

Pojmy jako nevědomí, kolektivní nevědomí, archetypy, stín, anima a další, které C.G.Jung ve svých teoriích o lidské psýché používá nebo některé sám v psychologii zavádí, mně přijdou neobyčejně důležité nejen proto, že jich mohu použít pro vysvětlení svých tří psychóz, které vlastně byly nečekaným a totálním vítězstvím těchto skrytých prvků v mojí psýché nad vědomím, racionalitou a sebekontrolou, ale dají se i použít i pro ostatní relativně normální jedince, kteří žádné divoké kontakty s numinóznem, vytěsněnými komplexy nebo podobnými hračkami nezažili.

Každý může v nějaké podobě o svůj stín, nějakou hříčku nevědomí nebo vrozený vzorec myšlení či archetyp, jak ho vysvětluje C.G.Jung, zakopnout. Aspoň si myslím.

Následující poznámky jsou povětšinou úryvky z této knížky, které jsem bez větších zábran obšlehnul, protože nějaké moc vlastní formulace by spíš byly matoucí než vysvětlující.

O nevědomí jako takovém se podle Junga začalo uvažovat teprve tehdy, když byl tak zvaný duch Boží vylučován z lidských úvah a musel ho tak nahradit nějaký nevědomý náhradní útvar.

Nevědomí neobsahuje jen vytěsněné, nýbrž taky ještě nikoliv vědomé obsahy, jako jsou například démoni nebo bohové primitivů nebo fanaticky vyznávané ismy v průběhu minulého století a i nyní. Nevědomí popisuje velmi nestálou skutečnost: všechno, co vím, na co však momentálně nemyslím; všechno, čeho jsem si byl vědom, ale zapomněl to; všechno, co je vnímáno mými smysly, ale vědomím nepovšimnuto; všechno, co bezděčně nevědomě cítím, na co myslím, vzpomínám, co chci a co činím; také všechno budoucí, co se teprve později dostane do vědomí.

Pro znázornění nevědomí lze použít analogii s barevným spektrem, kdy se klesání k nevědomým obsahům může srovnat s posouváním k červenému konci spektra nebo na druhé straně k fialovému. Nevědomí je z jedné strany ovlivněno či tvořeno pudy, z druhé strany archetypy či duchem. Pud se od archetypu, čili jakéhosi svého obrazu, liší tím, že leží v infračerveném, obraz pudu v ultrafialové části spektra. Archetyp, čili duch, má vlastnosti fialové, tzv. "mystické" barvy, která se skládá z modré a červené, ačkoliv ve spektru je barvou sama o sobě. Archetyp není jen obrazem o sobě, ale též jeho dynamikou, která se projevuje v numinóznosti, fascinující síle archetypického obrazu. Pud a duch tedy tvoří dvojici protikladů, která představuje jeden z nejvydatnějších zdrojů psychické energie.

Teď zase k vědomí. Vědomí je značně relativní, protože současně obsahuje vědomé i nevědomé, vědomí tedy není žádné zde a nevědomí tam. Psýché spíš představuje vědomě-nevědomou celost.

Nevědomí neobsahuje jen osobní prvky, už Freud zjistil archaické zbytky a primitivní způsoby funkcí v nevědomí. Vzhledem ke struktuře těla by bylo divné, kdyby byla psýché jediným biologickým fenoménem, který by nevykazoval stopy svých dějin vývoje. C.G.Jung ze svých zkušeností s pacienty vydedukoval, že jsou jisté kolektivně existující nevědomé podmínky, které regulují a podněcují činnost fantazie a vyvolávají odpovídající výtvory tím, že existující vědomý materiál podrobují svým cílům. Na existenci těchto nevědomých regulátorů založil svou teorii neosobního, kolektivního nevědomí.

Vynoření těchto společných archetypů má numinózní charakter, proto má tento fenomén nesmírný vliv na psychologii náboženství. Může být léčivý nebo ničivý, ale indiferentní není nikdy. Nezřídka se stává, že se archetyp ve snech nebo výtvorech fantazie objeví v podobě nějakého ducha nebo se chová jako zjevení duchů. Jeho numinóznost má často mystickou kvalitu a tomu odpovídající účinek na mysl.

Přes příbuznost s instinktem představuje archetyp vlastní základ ducha; ducha, který není totožný s rozumem člověka, nýbrž je spíše řídící duch. Protiklad instinktů a pudů a archetypů v sobě nemá morální význam, neboť pud není sám o sobě zlý a duch dobrý. Oba mohou být obojím.

Pojem stín charakterizuje Jung jako inferiorní část osobnosti, který však nesmí být překroucen v intelektualistický fenomén, protože znamená prožitek a utrpení týkající se celého člověka. Povahu toho, co musí být pochopeno a asimilováno, vyjádřil poetický jazyk slovem "stín" velmi výstižně, proto výraz inferiorní část osobnosti je vlastně nepřesný a zavádějící. "Muž bez stínu" je nejčastější typ člověka, který se domnívá, že je jen tím, co si o sobě myslí.

Konfrontace s archetypem nebo pudem představuje podle Junga etický problém prvního řádu, který zažívá člověk, který se rozhodl o asimilaci nevědomí a integraci své osobnosti. Mně jaksi nic jiného, abych mohl dále existovat mezi lidmi, nezbývalo, takže se domnívám, že docela tuším, co Jung svými slovy myslel.

Syntéza nevědomých a vědomých obsahů a uvědomění si archetypických efektů na obsahy vědomí představuje velké duševní úsilí a koncentraci psychických sil, pokud je prováděna vědomě. Syntéza může být uvedena do chodu i nevědomě (což je spíš můj případ), kdy pak spontánně pronikne do vědomí a uloží mu obrovský úkol asimilovat vzniklé obsahy tak, aby zůstaly možnosti existence obou systémů, jednak vědomí vázaného na já a jednak vzniklého komplexu.

Archetypy tvoří účinnou ochranu proti přesile sociálního vědomí a s ní korespondující masovou psýché. Archetypy jsou stále zde a působí, nevyžadují víru, nýbrž znalost jejich smyslu a bázeň, která nikdy neztrácí ze zřetele jejich význam. Vědomé já si při kontaktu s archetypy nemůže pomoci, aby neobjevilo, že příliv nevědomých obsahů osobnost povznáší a obohacuje a vytváří postavu, která rozsahem a intenzitou já nějak převyšuje. Vůle se podřizuje tomuto silnějšímu faktoru, to znamená nové celistvé postavě, kterou C.G.Jung označuje jako bytostné Já.

Jung také varuje, že tento individuační proces se může zvrátit v nebezpečnou megalománii či mesianismus. Jako příklad uvádí události v Německu před a během druhé světové války, kdy vznikl jakýsi nadčlověk, jehož já je nafouklé a Já naopak scvrklé.

Závěrem svého pojednání o archetypech shrnuje Jung, že se jedná o typické formy chování, které se, když se stanou vědomými, projevují jako představa, stejně jako všechno, co se stane obsahem vědomí. Známým projevem archetypů je mýtus a pohádka, jsou také základem alchymie.

C.G.Jung se pak zabývá úpadkem křesťanství, které ztratilo díky protestantismu svou sílu a moc ovlivňovat psýché západního člověka, který se tak poslední dobou často obrací na Východ.

Rozebírá také pojem anima, která není dogmatická duše, žádný filozofický pojem, ale přirozený archetyp. Je tím, co žije ze sebe a co způsobuje, že žijeme my. Je to život za vědomím, který nemůže být do vědomí beze zbytku integrován, nýbrž z něj spíše vědomí vychází.

Psychický život je nakonec z větší části nevědomím a obklopuje vědomí ze všech stran. Anima je pouze jedním z archetypů, necharakterizuje proto nevědomí zcela. Je ženské povahy. C.G.Jung také uvádí, že je-li vyrovnání se stínem tovaryšský kus, pak vyrovnání s animou je kus mistrovský. Naprostou ztrátu archetypu lidé neunesou, necítí se potom doma ve své kultuře.

Jung také rozebírá archetyp matky, velké matky nebo babičky, ve vyšším smyslu bohyně, v širším smyslu církve, půdy, města, země, moře, lesa a stojaté vody. Všechny tyto symboly mohou mít pozitivní, příznivý nebo negativní, neblahý smysl. Personalistická psychologie považuje postavu osobní matky za určující a není schopna ji překročit. Traumatické vlivy matky by ale měly být rozděleny do dvou skupin: vlivy, které odpovídají skutečně existujícím charakterovým vlastnostem nebo postojům osobní matky; a za druhé vlivy, které má matka jen zdánlivě, protože se jedná o projekce fantastické a tedy archetypické povahy ze strany dítěte. C.G.Jung se dál věnuje mateřskému komplexu, který se mu zdá čistým a nekomplikovaným případem pouze u dcery. Dalším archetypem, který Jung rozebírá, je archetyp dítěte. K němu patří jak opuštění, pohození, ohrožení, tak i jeho tajemné a zázračné zrození.

V dalších kapitolách se pojednává o sebezobrazení ducha ve snech a pohádkách, potom se Jung věnuje transcendentním funkcím jako je třeba jasnovidnost a synchronicita. Jung se také dotýká toho, jak jsou jednotliví lidé schopni vyjadřovat obsahy nevědomí. Někdo akusticky-jazykově, další třeba malováním, pomocí svých rukou, třeba modelováním, nebo i pohybem, případně tancem. Princip estetického ztvárnění vede k vyjadřování více nebo méně stereotypních symbolů, které podněcují tvůrčí fantazii. Někde převažuje princip pochopení, kdy se člověk vypořádává hlavně se smyslem nevědomého produktu.
7.6.2001



C.G.Jung: Snové symboly individuačního procesu - Psychologie a alchymie I. (Výbor z díla, V. svazek)
 Nakladatelství Tomáše Janečka 1999, překlad Petr Patočka

C.G.Jung v této práci spojuje otázku individuačního procesu se svými poznatky z oblasti alchymie. Pracuje také s pojmem archetyp. V úvodu uvádí, že archetyp přiblížený vědomí průzkumem nevědomí konfrontuje člověka s propastnou protikladností lidské přirozenosti, čímž mu umožňuje zcela bezprostřední zkušenost světla a tmy, Krista a ďábla. Zkušenosti tohoto druhu nelze s nutností našimi lidskými prostředky přivodit.

O alchymii Jung říká, že její význam v rámci duchovních dějin je natolik neznámý, že se jeví skoro nemožné vypovědět, v čem vlastně spočívá. Alchymie vůči křesťanství ovládajícímu povrch představuje něco jako spodní proudění. Chová se k němu jako sen k vědomí. Snaží se vyplnit mezery, které napětí mezi protiklady v křesťanství nechalo otevřené. Mezi lichá čísla křesťanské dogmatiky se vpravují čísla sudá, která znamenají ženský prvek, zemi, podsvětí, ba i samo zlo. Nevědomí upřednostňuje ve svém vztahu k vědomí, jak ukazuje alchymie, typ Kybelé - Attis v podobě "prvotní látky" a "syna makrokosmu", a tím se projevuje nikoli jako komplementární, nýbrž jako kompenzující. To ukazuje, že nevědomí se k vědomí nechová pouze protikladně, ale že je jeho spoluhráčem nebo protihráčem. Tak se horní, duchovní, sklání k dolnímu, pozemskému, ženskému. A obdobně Matka, která předchází otcovskému světu, plodí, vycházejíc vstříc mužskému principu nástrojem lidského ducha ("filozofie"), syna, nikoli Bohočlověka, nýbrž bájnou bytost, která je konformní s bytostí Pramatky. A jako je úkolem horního syna spása člověka ("mikrokosmu"), význam dolního syna spočívá v tom, že je "spasitelem makrokosmu".
"Syn filozofů" v žádném případě není jen odrazem Syna Božího v nevhodné látce, neboť syn Tiámat vykazuje rysy mateřské prapodstaty. Je sice vysloveným hermafroditem, má však mužské jméno a prozrazuje tím sklon ke kompromisu, jejž projevuje chthonické podsvětí zavržené duchem a identifikované přímo se zlem; zřejmě představuje ústupek duchovnímu a mužskému prvku, ačkoli nese tíhu země a bájnost zvířecí prabytosti.

V alchymii jde především o zárodek jednoty, který leží skrytý v chaosu Tiámat a představuje obdobu k jednotě Božství. Stejně jako ona má tento zárodek u křesťansky ovlivněné alchymie trinitární kvalitu. Podle jiných svědectví odpovídá tento zárodek jednotě čtyř živlů. Podle Junga není trojčet přirozeným výrazem celosti, neboť minimum určení pro definici celosti představuje čtyřka. Čtyřka má význam ženského, mateřského, fyzického, trojka otcovského, mužského, duchovního. Nejistota mezi třemi a čtyřmi tedy znamená asi tolik jako kolísání mezi duchovním a fyzickým.

Dále Jung pracuje s termínem mandala, symbolem jednoty, který se objevuje buď ve snech, nebo v podobě vizuálních vjemů během bdělého stavu, většinou jako kompenzace protikladnosti a konfliktnosti vědomé situace. Tato "trhlina" ale není podle Junga způsobena křesťanským řádem světa, poněvadž lze snadno dokázat, jak právě křesťanská symbolika tuto ránu hojí nebo se ji snaží léčit.

Cesta individuace, stejně jako alchymické Dílo, není přímá, nýbrž se zdá být cyklická. Přesnější znalost ji představuje jako spirálu. Snové motivy se po určitých časových úsecích stále vracejí k určitým formám, které svým způsobem označují střed. Toto centrum označuje Jung jako "bytostné Já". Sny jako manifestace nevědomých procesů rotují nebo obíhají kolem tohoto středu. Kvůli mnohotvárnosti symbolického materiálu jde jen ztěží rozpoznat nějaký řád. Z bližšího pohledu se však tento vývoj jeví jako cyklický, případně spirálovitý. Takové spirálovité průběhy lze přirovnat k procesům růstu rostlin. Ostatně rostlinné motivy (strom, květina apod.) se v takových snech a fantaziích často vracejí. V alchymii je strom symbolem hermetické filozofie.

Jung se zabývá sérií snů, která obsahuje četné symboly středu, respektive cíle. Má to v nejvlastnějším smyslu spásný význam. Ve snech dochází ke střetnutí s vlastním stínem, onou temnou polovinou duše, které se člověk zbavuje projekcí; buď tím, že zatíží své sousedy v užším nebo širším smyslu vším nedobrým, co člověk zjevně sám má, nebo své hříchy přenechá pomocí "dokonalé lítosti" Božímu Prostředníkovi. Konfrontace s temnou polovinou osobnosti je stejně důležitá jako otázka hříchu pro církev.

Stínem vyvolaná problematika protikladů hraje v alchymii velkou a rozhodující úlohu - vždy nakonec v průběhu Díla vede ke sjednocení protikladů v archetypické formě posvátné svatby. V ní svrchované protiklady v podobě mužského a ženského principu splývají v jednotu, která již neobsahuje protiklady, a tím pádem je nenarušitelná. Předpokladem ovšem je, že se "mistr" neidentifikuje s postavami "Díla", nýbrž je nechává setrvávat v jejich objektivní, neosobní formě. Dokud se alchymie namáhala v laboratoriu s Dílem, nacházela se v duševně výhodném stavu. Dokud tomu tak bylo, neměl alchymista vůbec žádnou příležitost identifikovat se s vynořujícími archetypy, neboť ty byly projikovány do chemické látky. Nevýhodou této situace bylo ovšem to, že alchymista musel úsilím znázorňovat neporušitelnou substanci jako chemické těleso, což byla opovážlivost, na které laboratorní alchymie ztroskotala a byla vystřídána chemií. Duševní část Díla však nezmizela, ale vynutila si nové interprety, příkladem je Goethův Faust. Její odkaz je patrný i na významném vztahu moderní psychologie nevědomí k alchymické symbolice.

Na závěr jeden úryvek: "Štěstí" například je tak pozoruhodnou skutečností, že není nikoho, kdo by po něm netoužil, a přece neexistuje jediné objektivní kritérium, které by nepochybně dovozovalo nutnou existenci tohoto stavu. Často se musíme v nejdůležitějších věcech opírat o subjektivní úsudek.


12.10. 2002



C.G.Jung: Duše moderního člověka
 Atlantis 1994, překlad K.Plocek

S duší Západu je to podle C.G.Junga na pováženou. Svůj názor dokládá tímto příběhem:
- Mám přítele, náčelníka Indiánů Pueblo. Jednou jsme důvěrně rozmlouvali o běloších a on řekl: "Nechápeme bělochy. Pořád něco chtějí, jsou stále neklidní, ustavičně cosi hledají. Co hledají? Nevíme. Nejsme sto jim porozumět. Mají tak ostré nosy, tak tenké, kruté rty, takové rysy ve tvářích. Myslím, že všichni jsou pomatení." Můj přítel patrně poznal árijského dravce, aniž byl schopen ho pojmenovat.Poznal jeho touhu po kořisti, která ho vede všemi zeměmi, po kterých mu nic není, poznal navíc náš slavomam, který si například představuje, že křesťanství je jediná pravda a bílý Kristus jediný spasitel.

A něco o nevědomí:
- Zatímco vědomí je sice intenzivní a koncentrované, je jen efemérní a zaměřeno na bezprostřední přítomnost a nejbližší budoucnost a minulost a disponuje jen individuálním zkušenostním materiálem, který zahrnuje pouze několik málo desetiletí. Další pamět je umělá a spočívá v podstatě na potištěném papíru. Zcela jinak nevědomí. Není sice koncentrované a intenzivní a tím nejparadoxnějším způsobem vedle sebe může řadit nejrůznorodější prvky. Vedle nezjistitelného množství podprahových vjemů ovšem disponuje nesmírným pokladem usazenin všech životů předků, kteří pouhou svou existencí přispěli k diferenciaci druhu. Kdybychom mohli nevědomí personifikovat, pak by to byl kolektivní člověk mimo pohlavní zvláštnosti, mimo mládí a stáří, mimo zrození a smrt a disponoval by nesmrtelnou lidskou zkušeností přibližně jednoho až dvou milionů let.

O vnímání věcí fyzických a duchovních:
- Když mě pálí oheň, nepochybuji o reálnosti ohně. Ale když mám strach, že by se mi mohl zjevit duch, hledám ochranu v myšlence, že je to pouhá iluze. Avšak jako je oheň psychickým obrazem věcné události, jejíž fyzika je koneckonců ještě neznámá, je můj strach ze strašidla psychickým obrazem duchovního původu stejně reálným jako oheň, protože mi působí reálnou úzkost přesně tak, jako mi oheň působí reálnou bolest.

O životě po smrti a významu mýtu:
- Stupeň vědomí, jehož už někde lidé dosáhli, tvoří - jak se mi zdá - horní hranici toho, čeho mohou v poznání dosáhnout také mrtví. Proto asi má pozemský život tak velký význam a proto je tak důležité, co si umírající člověk při umírání "přináší na druhou stranu". Jenom zde, v pozemském životě, kde se srážejí protiklady, se může zvýšit všeobecné vědomí. Zdá se to být metafyzickým úkolem lidstva, který však může být bez "mytologizování" splněn jen zčásti. Mýtus je nevyhnutelný a nezbytný mezistupeň mezi nevědomím a vědomým poznáním. Je jisté, že nevědomí ví více než vědomí, ale je to vědění zvláštního druhu, vědění na věčnosti, ponejvíce bez vztahu k onomu "zde" a "nyní", bez zřetele k řeči našeho rozumu. Jen poskytneme-li jeho výpovědi příležitost, aby se amplifikovala, ocitá se v dosahu našeho rozumu a nový aspekt se proto stává vnímatelný.
11.8.2001