Čtenářský deníček

Verena Kast: Dynamika symbolů, Základy jungovské psychoterapie
Verena Kast: Otcové dcery, matky synové

Verena Kastová: Dynamika symbolů, Základy jungovské psychoterapie
 Portál, edice Spektrum, 2000, překlad Jana Vašková

Verena Kast, analytička ve švýcarském St.Gallenu, která přednáší na Institutu C.G.Junga a na univerzitě v Curychu, vychází ve své práci z klíčových témat jungovské psychologie, pracuje s pojmy jako je komplex, jáský komplex, archetyp, přenos, protipřenos a individuace a ukazuje jejich použitelnost v rámci psychoterapie.

Tvrdí, že máme-li s poruchou, komplexy, navázat kontakt, musíme se zabývat fantaziemi, vztahovými vzorci, tedy zcela obecně symboly. Skutečnost, že se komplexy tak říkajíc "vyfantazírují", nabízí možnost, aby se síly, které brzdí, změnily v síly podpůrné. K tomu dochází při vzniku a vývoji symbolů. V tomto smyslu jsou symboly místem, kde se komplexy zpracovávají. A to je také důvod, proč sny, obrazy a celá oblast fantazie hrají v terapii podle C.G.Junga tak důležitou roli. Prakticky to znamená, že se člověk koncentruje na emoce a klade si otázku, jaké fantazie a jaké obrazy jsou s nimi spojeny. Tyto obrazy pak lze malovat nebo zpracovat technikou imaginace. Důležité přitom je, aby byl symbol prožit, ztvárněn a následně interpretován.

Někdy si stěžujeme na své energeticky vysoce nabité komplexy, ale vůbec nám nedochází, že komplexy mohou náš život velice obohatit, že v nich spočívá energetický potenciál. A to je energie, kterou potřebujeme k tomu, aby náš život byl pestřejší. Je jen třeba propojit komplex s naším jáským komplexem. To je také důvod, proč je interpretace na subjektivní rovině tak užitečná. Jde o interpretaci, kdy vše, co se objeví ve formě nějakého obrazu, symbolu nebo snu, pojímáme jako součást naší osobnosti. Chápeme-li to takto, přejímáme určitou odpovědnost. Získáváme však také pocit, že je tu energie, která nás dokáže oživit.

Jáský komplex, tedy základní propojení naší osobnosti, si lze představit nejprve jako absolutně propojený s rodičovskými komplexy. Během dětství se rodičovský komplex diferencuje na mateřský a otcovský. Během adolescence se z těchto komplexů osvobozujeme, jáský komplex se ostře staví proti mateřskému i otcovskému, snad i sourozeneckému, a to je jedna z možností uvědomit si, jak komplexy v našem životě působí. Jáský komplex se v adolescenci nachází pod dominantním vlivem archetypu hrdiny. Důraz je kladen na vlastní vůli, obhajuje se spontaneita, člověk si chce být vědom své vlastní identity, tak i propojení s ostatními lidmi. Význam nabývají vztahy, které si člověk sám vybírá. Anima a animus, obrazy ženy a muže v duši, které nás spojují s vlastní hlubinou, jsou již latentně přítomné a v projekci je prožíváme jako erotické a sexuální fascinace. Také bytostné Já se připomíná utopickými představami o vlastní budoucnosti v podobě grandiózních životních plánů. Člověk spolu s pocitem, že prochází proměnou, že se nově utváří, prožívá nejistotu své identity. Jáský komplex je méně koherentní, vyvolává to obavu, ale i možnost ho přebudovat. Zde mohou mít počátek psychické a somatické poruchy. Konstelují se ty nejproblematičtější komplexy, člověk prožívá typické problémy se vztahovými osobami.

Proces integrace znamená, že symboly, které se dostanou do našeho vědomí, prožíváme, ztvárňujeme, že těmto symbolům porozumíme, a že tyto symboly pak také ovlivní naše jednání a naše postoje. Individuační proces je ale také proces vztahový, samozřejmě k projekcím dochází nejčastěji ve vztazích, a tak potkáváme ve vztahu k druhému člověku velmi často sami sebe. Archetypy oživují nejen vztahy, nýbrž vztahy také oživují archetypy. Vztahy a individuaci nelze od sebe oddělit.

Verena Kast líčí několik případů svých klientů a jejich proces individuace, zabývá se také pojmy přenos a protipřenos, které se mi zrovna nechce pitvat. Zajímavý mi přišel její přístup k pocitu viny. Pocit viny je vždy směsicí studu a strachu, že bude následovat trest. Lidé mívají pocit viny teprve tehdy, když jsou přistiženi. Dokud nejsou dopadeni, dokáží se se svým pochybením vyrovnat sami. Pocity viny nutí člověka, aby zase něco udělal "dobře". To však není vždy možné. Máme-li pocit viny, znamená to, že jsme rozpolceni, rozerváni, to znamená, že trpíme ve větší nebo menší míře problémem identity. Pocit viny můžeme přenést na někoho jiného, ideálnější je ho akceptovat, získali bychom tak lidsky spravedlivější obraz o sobě samých, obraz člověka, který může zůstat něco dlužen, dokonce musí zůstat dlužen.

30.1.2002


Verena Kast: Otcové dcery, matky synové
 Portál, edice Spektrum, 2003, překlad Petr Patočka

O pozitivním mateřském komplexu:

Lidi s původním pozitivním mateřským komplexem většinou provází heslo: žít a nechat žít, pokud možno dokonce užívat si a nechat užívat. Život je v pořádku, oni sami jsou také v pořádku, dokonce ještě mnohem více, jsou zásadně obohacením života. S důvěrou se světu otevírají, očekávají dobro a často také dobro sklízejí. Vždycky to nějak dopadne, je věta lidí s tímto komplexovým vlivem. Toto spoléhání se někdy může změnit v lenost, v postoj samozřejmých nároků vůči druhým. Vedle toho mají smysl pro teorie, jež zohledňují celek. Určováni zkušeností, že se o ně život stará jako Velká matka, mají tito lidé většinou vztah k hmotě nezatížený křečovitostí. Uspokojování jejich potřeb je pro ně přirozené a také nezacházejí nijak zle s hmotou. Vykazují blízkost ke smyslovému světu. Protože jsou blízko nevědomí a mají k němu důvěru, jsou většinou kreativní a obdaření bohatou fantazií. Mívají velké tvůrčí schopnosti, které však nebývají vždy realizovány. Aby se ideje převedly do reality, je třeba vytrvalosti, frustrační tolerance, určité formy agresivity a schopnosti přinášet oběti. Jestliže se jáský komplex nemůže vymanit z původně pozitivního mateřského komplexu, pak si tito lidé vybudují nejisté jáské hranice. V tom případě jsou také ohroženi průlomy pudů v nejširším smyslu. Lidé s tímto založením jsou přátelští, obdarovávající, schopní vcítění, když jim to vyhovuje. Milují harmonii a oceánský životní pocit, ve kterém je patrná spojitost se vším a je zrušena odlišnost lidí, lze ve vzájemnosti sdílet hojnost života a s ní přesvědčivý erotem nesený pocit my. Původně pozitivní mateřský komplex dává lidem pocit, že jsou dostatečně dobrým já v dostatečně dobrém světě, pocit nezpochybnitelného oprávnění k existenci.

K otcovskému komplexu:

Jsou tři hlavní varianty, tři druhy, tři typy otců. Nejen tedy otců reálných, ale hlavně pojmu otec jako takového, prostě tohoto zdaleka ne bezvýznamného archetypu.

První je Zeus. Homér Dia popisuje jako vždy "mírného a laskavého jako otec". Zeus vládne nad osudem, Moirám, bohyním osudu, však přikazovat nemůže. Jde o řízení vědomého konání, ne totálního ve všem a se vším všudy. Zeus není bez emocí, sem tam metá blesky, vybíjí se v bouřích nad smrtelnými i nesmrtelnými. Zeus přináší do života řád, strukturu, zduchovnění. Z toho je tak trochu patrné, že Zeus má v sobě i cosi mateřského, pakliže lze něco takového říct o bohu. Ono Gaia, jeho matka, ho musela skrýt v mínojské době před Kronem, jeho otcem, čili jakási vazba mezi nimi nutně musela nastat. Nějaký ten mateřský komplex. Dia svedla Héra, ve stylu velké bohyně a jejího synovského milence. Odtud tedy vítr fouká.

Druhý otec je Odin. Nebo taky Wotan. Je zván Otcem všehomíra. Je bohem války, válek se však neúčastní. Je bohem extáze, Wut rovná se vztek. Vztek je sice extatický, ale Wotan je taky bohem poezie, moudrosti. Ve své kápi poseté hvězdami putuje světem, aby jej spravoval. Jeho dva havrani mu vyprávějí, co se děje ve světě, Ódin třeba kontroluje, zda funguje pohostinnost a podobné důležité věci pro řádný běh světa. Řád, který je jím hlídán, platí ale jen určitou dobu, není nadčasový.

Třetí otec je bůh Bible. Je to otec Ježíše. Vztah boha k lidem srkze Ježíše je důvěrnější než u předešlých dvou. Kdyby byl Ježíš člověk a jen člověk, jeho hlavním komplexem by byl komplex otcovský. "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Zde, na kříži, dochází k odpoutání od otce. Ježíš je vržen zpátky k svému já, odtžen od otce i matky. Bere na sebe vlastní osud. Oproti bohu Starého zákona otec z Nového nedbá tak na zákon, ten je sice též uplatňován, díky lásce k synovi ovšem mnohem svobodněji a laskavěji.

Všichni tři mají jakousi energii. Jde zde o pořádek, přehled, ale stále znovu a znovu, bez umdlení. To je důvod, proč autoritářští muži mají vždy následovníky. Zákon však nelze uplatňovat tvrdě. Tudy cesta nevede. Touha spojená s otcovským komplexem inklinuje k potřebě rozumět, nacházet zákony a laskavě je prosazovat, dávat životu jistou předvídatelnost.

Otcovství je archetypové, a tak v každé duši je aktivováno, jen je poněkud jinak zabarveno u žen a u mužů. Bez spojení s mateřským prvkem zůstává však příliš abstraktní, příliš ulpívá na tom, jak a co se má dělat. Je nezbytně nutné ho doplnit vztahem a schopností vztahovat se.

26.6.2004