Čtenářský deníček

Stanislav Komárek: Leprosárium
Petrov, 2005

http://www.stanislav-komarek.cz/

komarek

Vysokoškolského kantora Stanislava Komárka učinila známým mimo biologické a filosofické kruhy, k nimž se profesně řadí, především jeho esejistika. Jde o několik stovek prací velmi různého rozsahu i obsahu, publikovaných v periodicích od Vesmíru přes Prostor či Tvar po Lidové noviny a shrnutých v knihách Sto esejů o přírodě a společnosti, Hlavou dolů, Pitevní praktikum pro pokročilé a Mír s mloky, jež nyní doplnil titul s názvem Leprosárium. Autor knižní podobu svých článků vnímá jako průběžné vydání "sebraných spisů", vrací se k určitým tematickým okruhům a počítá s překryvy, což znamená, že řádky o Leprosáriu lze bez obav vztáhnout i na minulé soubory. Svazek začíná několika cestopisy. Vsugerují-li čtenáři živou představu nejen o pohřebištích v Tibetu, na nichž speciální zřízenci porcují mrtvé na ptačí potravu, o pohostinství tamtéž, kde jídlo zajišťuje Číňan odvedle, či o indickém drobném podnikání a la koncesovaní čističi uší, s nimiž opravdu nemá valného smyslu probírat finesy DPH, není kombinace neobyčejně plastických popisů krajin, lidí a zvířat s vtipnými postřehy ještě tím, co dělá Komárka Komárkem. Dominantou jeho textů, jejich pracovní metodou odhalující pozadí a povahu tak zdánlivě odlehlých fenoménů, jako jsou kupříkladu drogy, vojenská služba, byrokracie, biologické teorie, Ferda Mravenec, zvířata ve velkochovech, germánství nebo Čína, je něco jiného: schopnost neutéci se k abstrakcím, ale zůstat v barevné a vířivé skutečnosti, nakolik je ovšem prosáklá náboženstvím, historií, zvyky, kulturou včetně jejich nevědomých složek a nakolik do toho všeho mluví svou všudypřítomnou řečí příroda. V tomto světě podle Komárka se rozpouštějí veškerá klišé, o něž se opírá dnešní světa běh. Čína jako po zuby ozbrojený tygr? Když tak počítači, invencí a minimem skrupulí, s nimiž dnes vyhledává ekonomické příležitosti kdekoli a k čemukoli. Zato Evropa, ta sebestředná dáma, přesvědčená o své dynamičnosti, se zvolna převrací v jakousi památkovou rezervaci sebe samé. Veškerá možná nebezpečí jsou dobře právnicky ošetřena a předem vyloučena, takže rizikovost, konstitutivní znak lidského bytí, se musí vybíjet uměle na silnicích a v adrenalinových sportech. Euroamericko-islámské napětí jako huntingtonovský spor civilizací? Kdeže, jen nedorozumění, historicky viděno, starých sousedů. Jednomu z nich se v tradiční pospolitosti s jejím poručníkováním, co se má a co se nemá, už špatně dýchalo a vymyslel novověký individualismus a toleranci. Druhému je však zatím ve starém světě s jeho vstřícností a pohostinností, veselou a bezstarostnou myslí, neproblematickou a upřímnou vírou v Boha, smyslem pro rodinu a děti dobře.

z Reflex 45/2005

Ukázka z knihy: Doba čínská

Od roku 2000, kdy jsem byl poprvé v Číně, vím, že mílovými kroky přichází doba čínská. Tato skutečnost mne natolik zaujala, že o ní od té doby při všech vhodných i méně vhodných příležitostech hovořím i píšu. Zmíněná cesta tvořila největší přelom v mém životě. Letos jsem navštívil Čínu podruhé a tato imprese ještě zesílila. Znamení jsou příliš zjevná a pouze slepec je neuvidí a nerozpozná. Nemám teď ani tak na mysli to, co je bezprostředně na očích - stačí se dnes projít Prahou a spatříme celou plejádu čínských restaurací, bister a obchůdků. Vcelku ostatně není divu, že se při neochotě mnoha českých číšníků a amatérismu řady kuchařů v našem etniku tak snadno prosazují. To je jen slupka "doby čínské", ona přichází jaksi z větší hloubky. Evropské společenství, tak jak se vyvíjí, má překvapivě mnoho podobných, biolog by řekl konvergentních rysů se současnou Čínou. Snaha, ať už vědomá či nevědomá, se s čínským hospodářským "výbuchem" vyrovnat plodí neobyčejně podobné výsledky. Snaha reformovat Evropu podle čínských vzorů tu není v dějinách poprvé - již osvícenské státy, zejména ludvíkovská Francie, byly inspirovány zprávami jezuitských misionářů o "racionálně" organizované čínské společnosti. Také si byly tehdejší Francie a čchingovská Čína překvapivě podobné (blíže v eseji Konvergence). Čína pak jen obtížně zvládala explozi "vědeckotechnické revoluce", jak k ní v Evropě došlo, a činila tak v zásadě z donucení, pozdě a za velikých společenských převratů a utrpení. Je paradoxní, že k současnému hospodářskému boomu Číny asi přispěla i "kulturní revoluce", která rozmetala tradici způsobem v Evropě nevídaným, a uvolnila tak prostor pro podnikatelská a modernizační snažení, nebržděná už tradičními ohledy. Jak už bylo zmíněno v eseji Tibet - náš vzor?, čínský růst se stejně jako v Evropě děje na úkor rozpadu tradičních vazeb společenských i rodinných, jen přichází rychleji a strměji než kdysi ten náš. Tradiční vazby v sobě poutají neobyčejně mnoho energie, a kdo činí věci řádné, v rámci tradičního řádu, nemůže činit věci mimořádné, ať už v oblasti ekonomiky nebo kultury - není náhodou, že celá novověká evropská literatura je o tom, "jak jsem se vzpíral tradičním vazbám", a že za pravdu je dáno vždy tomu, kdo se vzepře. Není pak překvapivé, že z císařské Číny toho nezbylo mnoho - je to asi tak logické, jako že v tendru rychle jedoucí lokomotivy ubývá uhlí. Kolik toho vlastně zbylo z tradice naší, není právě tak vyprázdněná jako čínská, nehrnou se i u nás do kulturního vakua cizí obsahy? Když sleduji tendence vývoje v Evropské unii, je celkový obraz překvapivě podobný Číně našich dnů. V podstatě se tak veliký celek nedá řídit jinak než byrokraticky, sborem od říše víceméně hermeticky oddělených mandarínů, kteří svěřený lid obšťastňují administrativní cestou. Smysl mají, podobně jako v dnešní Číně, jen volby na nejnižší úrovni - třeba vesnického starosty. Vidíme-li pandemonium, kandidující do Evropského parlamentu a posléze tam zčásti i zvolené, nelze než konstatovat, že evropské demokratické tradice se zoufalým způsobem vyprázdnily a zkarikovaly. Co může v malých celcích smysluplně fungovat, dává ve velkém výsledek jen o málo lepší než Stranou vypisované "volby" do Všečínského shromáždění lidových zástupců, aklamačního "parlamentu" Říše středu. Než "počínštění" Evropy má i mnohá pozitiva - třeba zavedení profesionálních armád a faktické zrušení povinnosti k všeobecné vojenské službě v zemích Evropské unie. Čína vždy dávala přednost "vládě štětce" před "vládou meče" a ne nadarmo je znak pro literaturu, kulturu a civilní vládu tentýž. Čtenáře snad překvapí, že i v nejmilitantnějších dobách novodobých čínských dějin nenastupovalo do armády více než asi 10 % mladíků jednoho ročníku, většinou jako dobrovolníci, kteří si tím hodlali polepšit ve svém bídném sociálním postavení. Staré čínské úsloví praví, že "ze špatného dříví se dělá topivo a ze špatných lidí vojáci", a prestiž armády už je dnes na obou koncích Euroasie stejná, a to malá. Z toho se lze pouze radovat - "radost z vítězství je radostí ze zabíjení lidí", praví se v Tao-te-ťingu. Evropa ovšem má, přes všechen historický náskok, proti Číně ekonomicky jen malou šanci. Čínské obyvatelstvo je také na direktivní řízení mnohem déle zvyklé než evropské a vystěhovat, zbourat a přestavět městskou čtvrť je tam věcí škrtu byrokratického pera. Velké, byť v mnohém jistě diskutabilní podniky typu nových dálnic či třeba železnice do Lhasy rostou doslova před očima. Čína je také cosi jako velké provizorium a téměř nebuduje kamenné stavby "na věčné časy" jako Evropa - snadnost, s jakou Číňané strhnou blok domů, nahradí jej jiným a ten při dalším hnutí mysli opět zbourají, Evropana fascinuje i děsí. Čínské stavby, alespoň ty dnešní, jsou ostatně jen "fórové", na pár let. Je s podivem, že kníže Potěmkin byl Rus a nikoli Číňan - tam je to ovšem umění, které ovládá skoro každý (leccos z tohoto panasijského umění ovládá i Turecko, řídící se v detailech i celku nezlomně zásadou "navrch huj…"). Není ale sama fysis, podstata přírody, podobná? I ona má spoustu kašírovaných ozdob na několik dní (třeba květy) a listí, které v máji s takovou pompou rašilo, v říjnu opadá a shnije. Tak jako Čína nemá ani příroda pevný bod - z každé její návštěvy se vracím víc a víc zmaten. Šílený stavební ruch předolympijského Pekingu a širokého okolí jistě není pro celou Čínu reprezentativním obrazem - Evropana zaujme na Pekingu i celé Číně spíše neuvěřitelná dynamika změn, které tam probíhají. Ne že by snad Evropa v minulosti čímsi podobným neprošla - všechna čínská města teď procházejí "asanacemi" podobnými jako koncem 19. století staré židovské město pražské - kapitální památky se ponechají a opraví, zbytek se zbourá a postaví znovu, zcela jinak. Oproti Evropě má Čína dva aspekty, které tento přístup usnadňují - jednak je zakonzervování starých čtvrtí, často sestávajících z přízemních domků z nepálených cihel či dřeva, mnohem obtížnější a jejich stav je mnohem bědnější než ve staré zástavbě evropské (na časy, kdy pařížský prefekt Haussmann razil bulváry zcela bezohledně napříč středověkou zástavbou, už jsme pozapomněli), jednak Čína nemá nikdy dojem, že něco buduje "na pořád" - ne náhodou se název jednoho z jejích nejkonstitutivnějších textů překládá jako "Kniha proměn". Praxe vypadá podle toho a budí dojem všeho jiného nežli bedlivého plánu - občas se někde vidí rozestavěná a zanechaná ruina, jindy se strhává dům ještě dosti funkční a na jeho místě se řekněme zakládá park, s jezírky, pavilonky a vysazováním rovnou vzrostlých stromů. Jistě, Čína má stále ještě mnoho levných a zároveň šikovných pracovních sil, ale také velmi úspěšně absorbuje všechny západní technologie včetně těch nejsofistikovanějších. Evropa jako celek se zvolna převrací v jakousi památkovou rezervaci sebe samé - vše je důmyslně ošetřeno systémem zpětných vazeb a nekonečné formální průtahy zajistí, že věci zůstanou navždy tak, jak jsou. Zatímco u nás se po desetiletém plánování a bojích řekněme o stavbu dálnice skončí tím, že se nepostaví, vyjedou v Pekingu záhy po direktivním rozhodnutí o stavbě čtvrtého objezdového okruhu buldozery, shrnou domečky na hromadu a za nimi už vyrážejí asfaltérské čety. Tak tomu bylo u nás před sto lety a dnešní realita, spravující a opravující věci už jsoucí, je jiná (u nás je tato skutečnost trochu převrstvena "vpádem Západu" v posledních patnácti letech, ale třeba ve Švýcarsku je celý fenomén vidět v krystalické podobě). Jako všechno na světě je to dílem dobře, dílem zle. Kvalita života i jeho romantičnost je v takovémto prostředí, které se navíc vylidňuje, nepochybně větší - v Číně se žije ve srovnání s námi věru těžko a neromanticky, byť nesrovnatelně lépe než před dvaceti lety. Všechny přelomy začneme vnímat na základě nějakého malého detailu, který nás zaujme a připomene nám skutečnosti, které jsme doposud přehlíželi - Čapkův pan Povondra musí uvidět prvního mloka ve Vltavě, globálního oteplování si povšimneme až tehdy, uvidíme-li v sousedově zahrádce mandarinkový stromek v květu. Na to, že Evropa se v památkovou rezervaci už přeměnila, mne upozornila také drobná všednodenní skutečnost. Firma, která letos opravovala na domě, ve kterém žiji, balkony v celkovém počtu zhruba čtyřiceti, tak činila po dobu čtyř měsíců. Nechci na ni tímto nijak nasazovat psí hlavu - jistě se mezi sobě podobnými vyjímá vcelku nenápadně, ne-li se ctí. Pomyslím-li však na stavebnictví čínské, jímá mne hrůza a závrať. Evropská situace by byla příjemná a milá, kdybychom byli na planetě kontinentem jediným. Tak tomu ale ani zdaleka není - i nově zbohatlí synové Říše středu se k nám budou na úhlednou a v podstatě liduprázdnou krajinu rádi jezdit dívat a my jim budeme moci nabídnout rukodělné suvenýry, pestré národní kroje, předvádění našich bizarních obyčejů a celou plejádu nevyužitých možností k podnikání. Každý skansen má svého správce, a tím je vždy nějaký subjekt, který si to může dovolit. Kdo v posledku bude třímat otěže toho panevropského, můžeme hádat třikrát.

komarek

Náboženské a paranáboženské víry k člověku neodmyslitelně patří. Nejde jen o předsudky, ale je to součást lidské přirozenosti, která vykopnuta dveřmi vrací se zpátky oknem. Třeba takové ekologické hnutí jeví známky paranáboženské, stejně tak i ekonomie. Už archaické myšlení vidí v rozmnožování světských statků přízeň boha či bohů. Na stavu statků se dala jako barometrem odčítat přízeň Boží.

Každé všeobecně přijímané nezkušenostní a protizkušenostní přesvědčení nějaké kultury lze pokládat za náboženské (zmrtvýchvstání, reinkarnace, atomová teorie hmoty atd.). Dnes k nim patří (samozřejmě nikoli kalvínské, ale mnohem pozdější) očekávání nepřetržitého hospodářského růstu ze strany národů i jejich vlád. Středověcí společenští teoretikové, zvyklí na statickou a cyklicky fungující společnost, by něco podobného pokládali za dílo šílencovo a výsledek jednoduchého, leč časově náročného pokusu s vysazováním stromku a jeho následným pozorováním, zda přece jen nedoroste do nebe, se dá odhadnout předem.

Evropská civilizace, mladá a nezkušená, prodělala v zaalpském prostoru jen jeden cyklus od chatrčí k věžákům, a to zatím jen jeho vzestupnou část. Ty staré, v Číně, Indii či na Středním východě, vědí o vzestupech, pádech a stagnacích své. I to, že přízeň bohů nezřídka po zajících skáče a trvale udržitelně se vetřít do přízně se zřejmě nepodaří žádnému z nich.

také: http://www.czlit.cz/main.php?pageid=65&production_id=321

http://www.czlit.cz/main.php?pageid=34&author_id=102&PHPSESSID=b8b71ac0718e76ac27ab4f652663bc0f

Esejista, básník a prozaik Stanislav Komárek se narodil 6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci. Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, krátce působil v Parazitologickém ústavu ČSAV v Českých Budějovicích, ale roku 1983 emigroval do Rakouska a pracoval ve vídeňském Naturhistorickém muzeu či Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Od roku 1990 přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Získal titul profesora filozofie a dějin přírodních věd.


4. 5. 2008