Čtenářský deníček

C. G. Jung: Výbor z díla VII., Symbol a libido
Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2004, překlad: Eva Richterová, Petr Patočka
 

Obecně vzato psychická energie, libido, vytváří obraz boha za použití archetypické předlohy, člověk tedy vzdává božskou poctu duševní síle, působící v něm. Tím se můžeme dostat k pohoršlivému závěru, že z psychologického hlediska je obraz boha sice skutečný, ale především subjektivní fenomén. Jak říká Seneca: "Bůh je ti blízko, je u tebe, v tobě"; nebo jak říká První list svatého Jana: "Bůh je láska", anebo "...jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává".

Kdo rozumí pod pojmem libido jen onu psychickou energii, kterou disponuje vědomí, tomu by připadal takto definovaný náboženský poměr jako směšná hra se sebou samým. Jde však o tu energii, která je vlastní archetypu, respektive nevědomí, a nám proto není k dispozici. Tato zdánlivá hra "se sebou samým" není proto vůbec směšná, ale nejvyšší měrou důležitá. Nosit v sobě boha, to může znamenat hodně: je to záruka štěstí, moci, ba dokonce všemoci, pokud tyto atributy náležejí bohu. Nosit v sobě boha znamená, jak se zdá, přece skoro tolik, jako být sám bohem.

V křesťanství, kde jsou sice smyslné představy a symboly pokud možno vymýceny, se najdou stopy této psychologie. Ještě zřetelnější je ovšem stávání se bohem v pohanských mysteriích, kdy je mysta zasvěcením sám vyzdvižen k božskému uctívání. Třeba v mysteriích bohyně Isidy je korunován palmovou korunou, postaven na piedestal a uctíván jako Hélios. Mysta se ve své náboženské extázi staví na roveň hvězdám, přesně tak jako se středověký světec stigmatizací staví na roveň Kristu. František z Assisi to dokonce přivedl k bližšímu spříznění s bratrem Sluncem a sestrou Lunou.

Představy o tom, že člověk se stává bohem jsou prastaré. Stará víra odkládá tento proces do doby po smrti, mysterium jej však přináší už v tomto světě.

Posílení vědomí síly je jen vnějším důsledkem procesu, v němž se jedinec stává bohem, mnohem důležitější jsou hlubší citové procesy. Kdo introvertuje libido, to znamená odnímá je z vnějšího objektu, propadne nejprve nutným důsledkům introverze. Libido, které je obrácené dovnitř, do subjektu, sahá zpět do osobní minulosti a vynáší z pokladnice vzpomínek ony v raném věku viděné obrazy, které vracejí čas zpátky, kdy byl svět ještě úplný a kulatý. Nejprve a na nejvyšším místě to jsou obrazy otce a matky. Jsou jedinečné a nepomíjejícící. V náboženství hraje znovuoživení imaga otce a matky významnou roli. Dobrodiní náboženství odpovídají účinkům rodičovské ochrany na dítě a jeho mystické city tkví v nevědomých vzpomínkách na určitá hluboká hnutí raného dětství, na ona archetypická tušení; jak praví hymnus: "Jsem ve své zemi, přicházím do svého města. Jsem spolu se svým otcem Atumem den co den."


16.10.2007