Čtenářský deníček

Gilles Lipovetsky: Éra prázdnoty / Úvahy o současném individualismnu
 Prostor 1998, překlad Helena Beguivinová


Takové dvě úvahy, která vznikly na základě přečtení této knihy:

Úvaha první:

V západní Evropě od osmdesátých let, u nás o něco později, začíná být zřejmé, že svět a člověk přecházejí do nové fáze, pro zjednodušení se používá pojem postmoderní. Jak tuto fázi, toto nové paradigma co nejjednodušeji charakterizovat? Ztrátou velkých iluzí, rovností zcela protikladných názorů, nečekáním na zázrak dokonalé budoucnosti, obavami z katastrof, jejichž pravděpodobnost je ale díky přemíře informací tak každodenně člověku vnucována, až o ně až na výjimky (ekologičtí aktivisté například) skoro každý ztrácí zájem, už jen z důvodu zachování si zdravého rozumu. Také důležitým úkazem je neochota podřídit se jakékoliv jednotící ideologii, autoritě, a smazání rozdílu mezi politikou, sportem, výběrem dovolené, informacemi o počasí a mnoha dalšími. Vše je člověku servírováno televizí, rádiem, internetem, tiskem v takovém množství, že se mezi jednotlivými oblastmi života dá pomalu napsat rovnítko, vše je v globálním světě skoro stejně důležité jako cokoliv jiného. Jednou z mála věcí, která je v rozmělnění hodnotových stupňů často opakována, je svoboda jedince. Jak politici, tak už i zaměstnavatelé se bojí vyvíjet přehnaný nátlak, řídit svět pomocí příkazů, povelů, zákazů, mnohem lépe funguje zaměření se na rozvíjení mezilidských, personálních vztahů, asertivity, umožnění rozvoje osobnosti, nejen hmotný, ale hlavně duchovní blahobyt. Kaleidoskop možností je nebývalý, od jednotlivých možností kulturního vyžití, vědních specializací po všechny možné duchovní cesty, kde vše si je rovno: křesťanství, buddhismus, jóga, šamanismus, psychoterapie a mnohé další. Málokdo je už doopravdy zainteresován na jakémkoliv společném cíli, převažuje zájem o vlastní individualitu, poznávání a rozvíjení Já, soukromou sféru. Zajímavé taky je, že když někdo poukazuje na současný nihilismus, má i nemá pravdu, třeba počet sebevražd, které bývají vyústěním ztráty smyslu života, na počet obyvatel od začátku minulého (20.) století klesl. Každá doba jde charakterizovat nějakou mytologickou postavou, jeden čas to byl Faust, Oidipus, dnes třeba podle C.Lashe a R.Senneta to je Narcis. Většinu lidí zajímají hlavně oni sami, jejich soukromé a skupinové zájmy, a málokdo má už chuť bojovat, nebo dokonce položit život za jakékoliv ideály, které přesahují jejich soukromí. Válka v Iráku je pro mnohé stejně zajímavá jako zápas místního fotbalového mužstva. Hédonismus a individualismus je na postupu, doby, kdy lidé museli aspoň formálně vyznávat cosi jednotného (křesťanství ve středověku, nedávno marxismus na východě) je již nenávratně pryč. Málokdo prorazí s nějakou vizí, která po jedinci chce, aby si dnes upřel nějaký ten požitek jen pro příští blaho. Na podobné pohádky už skoro nikdo nevěří. Někdo hodnotí současnou dobu velmi pesimisticky, podceňuje jedince, tvrdí cosi o jeho odcizení, a káže něco o zmasovění, ale při bližším pohledu nikde žádná masa není, jen lidé různých zájmů, kteří se musí naučit žít ve světě, kde jejich sebeinteresantnější idea není o nic lepší a ani prosaditelnější než kterákoliv jiná. Konkrétně já vidím pohyb dnešního světa jako velmi pozitivní, samozřejmě se stíny jako je pokračující konzum, plenění planety a podobné nešvary, které ale jsou už mnohem lépe reflektovány než dřív. Nemám o svět, ve kterém má žít můj syn, přehnané obavy, jeho zaměření na svobodu jedince a jeho rozvoj mně docela vyhovují.


12.1. 2003



Druhá úvaha:

Na dnešní svět se lze dívat různě, z různých úhlů. Hypotéza, že současný svět propadl humoru, je jedním z nich. Profesor filozofie Gilles Lipovetsky přišel v osmdesátých letech s teorií, že dnešní společnost je prostě společností “legrační“.

Ve všech oblastech lidského konání začíná už delší dobu převládat “humorný“ tón: jak v politických debatách, kultuře, reklamě, tak i v mezilidských vztazích. Dokonalým příkladem toho je internet, kde se skoro každý snaží o nenucené a uvolněné chování, komunikace je tu neustále doplňována už neodmyslitelnými smajlíky.

Dnešní doba už moc nepřeje vážným autoritám, ale spíš neustálému zlehčování i dříve sebevážnějších otázek. Mnozí se snaží vystupovat před druhými jako otevřené osoby, o svých potížích jsou mnohdy schopni poreferovat s nezbytným humorem a “nadhledem“. To samé potom samozřejmě čekají i od druhého.

Dnešní individualismus má prostě sklon vzbuzovat poněkud “komické“ chápání bližního. Svět složený ze samých o nezávislost se usilujících jedinců nás chtě nechtě nutí k “humoristickému“ soužití. Málokdo již ale dokáže šokovat, originálnost pozbývá provokativnosti. Zůstává jen směšná podivnost světa, ve kterém je vše dovoleno, kde se dá všechno vidět a který je schopen vyvolat už jen chvilkový úsměv.

I závažné otázky, jakými jsou války, politický útlak, hlad a ekologické katastrofy, jsou reflektovány v médiích a mezi lidmi s mnohdy ne příliš laskavým humorem. Ne jedna demonstrace brojící proti nešvarům dnešního světa končí jako pouťová atrakce se zpěvy, tancem a bujarým veselím.

Humor dávno prosáknul i do nejvyšších pater politiky, dost čítankovým příkladem je bývalý premiér Miloš Zeman, jehož bonmoty mu, i když se to mnohým nelíbí, zajistily velkou oblibu u voličů. A Zeman nebyl a není zdaleka jediný politik, který se pokouší o vtipy. Prostě “zhumorňování“, nedílná součást konzumního věku, zasahuje všechny sféry života.

Vyšší hodnoty začínají být parodické, protože nedokáží vzbudit žádné větší citové zaujetí. Hodnoty, které ještě v první polovině dvacátého století byly určující pro pohled člověka na ostatní lidi a sestával se z nich v podstatě sám řád světa, jako jsou spořivost, cudnost, svědomitost v práci, obětavost, úsilí, přesnost a autorita, už nikdo moc neuznává. Vstupujeme, zdá se, do doby, která se ztotožňuje s humoristickým šlapáním po čemkoliv dříve i sebevíce svatém.

Dnes i to "nejslavnostnější" prostě vyznívá komicky. Návrat do dob, kdy byl každý druhý voják ochoten zemřít kvůli vlajce, je asi nemožné.

Samo sebou jsou a budou lidé, kteří berou a budou brát život smrtelně vážně. Jsou sobě a svému okolí ale paradoxně někdy docela nebezpeční, víc než kdyby se všemu taky smáli. Pro svou víru či hodnoty, okolím pravidelně ohrožované a vysmívané, popřípadě podceňované, jsou schopni mnohdy napáchat i poměrně destruktivní skutky, kterých by se bez jakéhosi pocitu ohrožení ze strany „legračního“ světa asi sotva kdy dopustili.


1.7. 2003