Čtenářský deníček

Jarka Stuchlíková: Indiáni, politici, plukovníci
 
 

Jarka Stuchlíková: Indiáni, politici, plukovníci
Panglos 1997

Pár poznámek z knížky:

Mapuche (Araukáni) žijí v Chile a Argentině, je jich asi půl milionu. Mapu znamená země, che znamená člověk, lidé. Vyjde tedy „Lidé země“.

Mapuche odolávali Inkům, které dokázali vyhnat, Evropanům vzdorovali také dlouho, ale nakonec skončili v redukcích (rezervacích). Jsou od té doby občany poslední kategorie. Ještě i dnes. Vytvoření rezervací v Chile bylo i přes svou krutost poměrně humánním řešením indiánské otázky. V Argentině gaučové lovili indiány a odměnu od státu si vybírali po předložení páru uřezaných uší. Třeba kmen Ona úplně vyhladili. V Brazílii černí otroci dřeli v dolech a na plantážích a původní obyvatelé byli taky hubeni jako zvířata.

Ve vyřezávaných sloupech rehue na mapučských hřbitovech se skrývá síla domorodých léčitelek Machi. Machi jsou už dávno mrtvé, ale jejich rehue tu stojí dál. Na rehue jsou stupně, po kterých Machi při obřadech běhaly nahoru a dolů, bubnovaly na bubínky kultrún a zaříkaly. Duch Machi je všude kolem. Machi se pohybuje mezi několika světy. Machi se mohla stát kterákoliv žena v kterékoliv fázi života. Mohla to být matka rodiny, stařena, dítě. Prostě uslyšela tajemný hlas, který jí to poručil a zároveň se přihodilo něco, co přesvědčilo ostatní, že tato žena je machi.

Jedním z mapučských oblíbených strašidel je wekufe, jezdec oděný do bílého, cválající na bílém koni. Nedostane-li se poutník za tmy rychle pod střechu, wekufe ho zahlédne, odnese a teprve časem se najde mrtvola míle a míle daleko od místa, kudy kráčel původně domů.
Anchimallin je zase malá bílá holčička, která se vznáší nízko nad zemí a má spadeno hlavně na děti. V pravé poledne se snese doprostřed kruhu hrajících si dětí a ony úlekem zkamení. Zachrání se jenom ty, jež se ohlédnou a spatří ji první.
Největší hrůzu ale nahání čaroděj kalko. Kalko si v noci odděluje hlavu od těla a vysílá ji na zvědy v podobě ptáků chonchonů. Tito velcí bílí ptáci vylétají kolmo vzhůru, a pak jakoby mizí ve tmě. Nevydávají přitom žádné zvuky a podobají se okřídleným duchům.

Indiáni žijí víc než skromně, mají starost, aby přežili z toho, co vypěstují, když je úroda špatná, hladovějí. Na druhé straně v redukcích nikdo netrpí vážnými neduhy vyspělé civilizace, které zabíjejí možná účinněji než její nedostatek. Nestrádají nerovnoprávností, bezohlednou soutěživostí, netouží po hromadění hmotných statků ani po moci nad druhými. Pokrok a životní úspěch jsou pro ně prázdnými pojmy, jejich starosti nejdou dál než do příští sklizně.

Machi a kultrún

28.10.2003