Čtenářský deníček

Petr Pokorný: Apoštolské vyznání
Výklad nejstarších věroučných textů

 Mlýn, 1994


Apoštolské vyznání, jinak také Krédo, je nejrozšířenější společné vyznání západní církve, tj. římských katolíků a evangelíků.

Vyznání se opírá o text Písma, ale současně vychází z ústní tradice, která tu byla už před Písmem. Jeho struktura je dovozena od novozákonních výroků, v nichž se mluví o Bohu jako Otci, o Ježíši jako Synu a Duchu svatém. Obecně můžeme říct, že mluvíme-li o Bohu trojjediném, vyjadřujeme tím, že hloubku a dosah jeho existence nedovedeme obsáhnout z jediného hlediska, z jednoho zorného úhlu. Myšlení víry se tu vyrovnává s problémy, které lze formulovat jako otázku rozhodující skutečnosti (subjektu) nad přírodou a nad dějinami (Bůh Otec), v dějinách (Syn) a v lidském nitru (Duch svatý).

Text Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Pontským Pilátem,
byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vystoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
svatých obcování,
hříchů odpuštění,
těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.
Amen.

Z Apoštolského vyznání vychází i Nicejsko-cařihradské vyznání víry, kde je Kristus nazýván Světlem ze Světla.

Následuje rozbor jednotlivých vět Vyznání. Mj. autor bere slovo Bůh jako obecný pojem, který označuje skutečnost, k níž se lidský život vztahuje a od níž může odvodit i svůj smysl. Jistě v sobě obsahuje i pojem transcendence, pojem toho, co nemůže být manipulováno. Kdybychom chtěli slovo bůh nějak nahradit, ztratili bychom kontakt nejen s minulostí víry, ale i s lidmi, pro něž přes všechny pochybnosti zůstává výrazem pro nejvyšší skutečnost, k níž mohou mít osobní vztah.

Bůh je označen jako Otec především ve vztahu k Ježíši Kristu. O něm se mluví jako o Synu. Je to Bůh, jehož povahu lze plně poznat jen Ježíšovým prostřednictvím. Samozřejmě tu nejde o biologické synovství. V takovém případě bychom zaměnili náboženskou řeč za řeč popisného, dílčího poznání. Otec je, podobně jako v patriarchálních rodinách starověku, především Pánem těch, kteří mu náleží. Jeho vůle platí a Ježíš se jí také po vnitřním boji podrobuje.

Ježíš se narodil jako člověk. Slovy z Ducha svatého vyjadřuje Apoštolské vyznání skutečnost, že Ježíš byl jako člověk plně zajedno s Bohem. Ježíš je na straně Boží přesto, že je plně na straně lidské. Slovo o početí z Ducha a narození z marie Panny vyjadřují dvojí:
1. Ježíš je plným člověkem, přijímá tělo a rodí se z ženy jako ostatní lidé.
2. Ježíš je plným člověkem, ne ovšem člověkem, jak ho běžně známe, člověkem poznamenaným odcizením a smrtí. S Ježíšem se v dějinách objevuje nová skutečnost osvobozená od lidského selhání: je z Ducha svatého.

Panenství Mariino je něco jiného než biologická vlastnost. Je to privilegium Matky Boží, matky syna, jehož jméno je S námi Bůh, Immanuel. Historicky je tedy biologické panenství Mariino nedoložitelné a krajně nepravděpodobné.

Vyznání tedy svým obrazným jazykem popisuje skutečnost, že Ježíš je plným člověkem, ale současně člověkem, který překonal tlak hříchu.

Slova o Ježíšově ukřižování připomínají především, že jeho lidství je plné lidství, že byl skutečným člověkem, včetně toho, že podléhal smrti. Bibličtí svědkové se shodují v tom, že jeho smrt byla "zástupná", že zemřel "za" nás, za mnohé nebo přímo za hříšníky.

Výrok o tom, že Ježíš trpěl za Poncia Piláta, zdůrazňuje především dějinnost jeho příběhu. Není to mýtus, který by vyjadřoval obecné pravdy, jde o zjevení, které se projevuje v určitých událostech.

Smrt na kříži byla potupná nejen proto, že byla určená pro otroky a nesvobodné a že byla mimořádně krutá, ale především proto, že proti ukřižovaným stál podle tehdy běžného výkladu i Zákon. Ježíš musel svou věrnost Božímu poslání uchovat i přesto, že proti němu stály náboženské představy jeho doby. Stál sám proti lidské zaslepenosti, ale i proti náboženským normám své doby. Nejen, že žil plný lidský život, ale procházel i nejhlubším ztroskotáním, které z náboženského hlediska bylo potupou a oddělovalo od Boha.

Slovy byl pohřben se dosvědčuje, že jistě umřel.

Sestoupil do pekel, pod tímto výrokem vidí reformovaná teologie výraz nejhlubšího ponížení Kristova, který byl nejen vydán smrti, ale byl i opuštěn od Boha.

Třetího dne vstal z mrtvých. Tím se naplnilo biblické očekávání. Byl vzkříšen, nejde tedy o heroické samooživení, nebo o obdobu neosobního koloběhu přírody.

Pojem vzkříšení byl v době Ježíšově spojen s očekáváním nového věku, tedy s představou, že celé dějiny spějí ke svému konci, kdy Bůh bude soudit lidi. Po tomto konci stvoří Bůh jiný svět, do něhož vejdou spravedliví a v němž se naplní všechno to, co odpovídá Boží dobré vůli.

Ve vyznáních se mluví o jedné církvi. Zásadně je skutečná jen jedna církev a i to všechny církve uznávají. Hranici mezi církví a sektou tvoří právě to, že sekta nechápe ostatní příslušníky druhých křesťanských skupin za plnoprávné křesťany.

Svatých obcování má být zřejmě výrazem společenství církve, které přesahuje hranice generací a překonává bariéru smrti.

Hříchů odpuštění znamená obnovení vztahu s Bohem, ale i jeho upevnění. Ten, jemuž bylo odpuštěno, má zkušenost vlastního selhání a věrnosti toho, který odpouští, a vytváří si tak vědomou zábranu proti dalšímu selhání. Není chráněn absolutně, není bezhříšný, ale dovede se již bránit, protože ví, že se k otci může obracet i v situacích, kdy si dříve myslel, že bude odmítnut. Odpuštění má konečně velkou moc proto, že má tendenci se zmnožit, vytvářet řetězy odpuštění. Jakákoliv nesnášenlivost a neochota odpustit je výsměchem Bohu, na jehož odpuštění jsme odkázáni.

Cíl lidského života není pro křesťana splynutí s Bohem, jako je tomu u gnóze nebo v některých východních náboženských systémech. Bůh zůstává Bohem a člověk člověkem. Naděje spočívá v tom, že člověk je pozván do společenství s Bohem. Takový život začíná již na tomto světě v modlitbě, společenství s druhými lidmi, službě těm, na jejichž straně stojí Bůh.

Amen je jistota stvrzená slovem. Znamená něco jako jistě, spolehlivě.

8.3.2006