Čtenářský deníček

Fritz Riemann: Základní formy strachu
 Portál 1998, překlad Eva Bosáková


Fritz Riemann pojednává o základních formách strachu, které hýbou psýché každého člověka, nehledě na jeho věk, sociální zázemí, kulturu atd. Jde o čtyři základní, dál už nedělitelné strachy a následné úzkosti:

1. Strach z odevzdání se, kdy se projevuje ohrožení osobního životního prostoru nebo integrity osobnosti. Neboť každé otevření se, každá náklonnost či láska nás mohou ohrozit.
2. Každý se také potká se strachem z uskutečnění svého já, individuace, jde o jakýsi strach z osamělosti, protože tento proces si musí odbýt každý sám.
3. Důležitý je též strach z pomíjivosti, stále něco končí, přestává, a my se s tím neumíme vyrovnat. Strach z proměny.
4. A poslední je strach z nutnosti, z tvrdé a přísné definitivnosti. Strach z nevyhnutelného určení, čím víc se usilujeme o nezávaznou svobodu a libovůli, tím víc se musíme obávat hranic a různých důsledků svých činů.

Strach a úzkost jsou však nezbytným prvkem v našem vývoji, podle toho, jak k nim přistupujeme, mohou pomoci či se stát neurotickými a obtěžujícími. Každý strach má svou historii, svůj vývoj, nejde jen o zlo, které musíme omezit, ale je to i neodmyslitelný faktor našeho vývoje.

Dokonalost a úplnost jsou dva lidské ideální cíle, oba jsou nedosažitelné, můžeme se jim toliko přiblížit v rámci svých mezí. Vždy se však můžeme pokusit zůstat si věrní, zachovat si svou individualitu, vyvarovat se závislosti a skrze poznání světa žít svou jedinečnost.

Ovšem vždy se schizoidně můžeme ze strachu o já vyhýbat kontaktu s lidmi, jakoby depresivně setrvávat v nějakém vztahu závislosti, jakoby nutkavě ze strachu ze změny a pomíjivosti lpět na všem obvyklém, nebo můžeme jakoby hystericky propadnout svévoli, abychom se vyhnuli strachu z nutnosti. To potom vede k tomu, že se vyhýbáme jednomu nebo několika velkým požadavkům a naše lidskost ztrácí na celistvosti.

4.9.2004