Čtenářský deníček

Henryk Skolimowski: Účastná mysl
Mladá fronta 2001, překlad Daniel Micka

Dr. Ivan O. Štampach, autor krátké předmluvy, přiřazuje Skolimowského k těm myslitelům, kteří v uplynulých dvaceti letech hledají nové cesty myšlení na pozadí poněkud strnulé, hyperspecializované vědy, která sice do detailů rozebírá a pozitivisticky reflektuje obraz světa, ale přitom se jí ze zřetele, bohužel, ztrácejí jeho kontury.

Henryk Skolimowski dlouhá léta působil jako profesor na univerzitě v Michiganu v Ann Arboru, je spoluzakladatelem ekofilosofie a ředitelem ekofilosofického centra. Od roku 1991 působí jako profesor na univerzitě v Lodži, kde přednáší právě ekofilosofii. Svou teorii nazývá účastnou myslí („participatory mind“). Jejím hlavním cílem je překonat dosud převládající pozitivistický a mechanistický pohled na svět. V úvodu předesílá, že svět, jaký vidíme v současné době kolem sebe, potřebuje důkladnou léčbu. Proti převládajícímu názoru empirismu, který tvrdí, že "není nic v mysli, co nebylo dříve ve smyslech", říká Skolimowskiho filozofie účasti, že "není nic ve smyslech, co nebylo předtím v naší mysli". Mysl nejen všechno udržuje, ale také proměňuje. Z ní vychází chápání veškerých věcí. Jak řekl Parmenidés: "žádná mysl, žádný svět".

Není nic ve smyslech, co by nebylo předtím ve struktuře naší (evoluční) mysli. Tomu, co je ve smyslech, dáváme smysl pomocí jemné činnosti mysli. Samotná představa smyslů není nějaký smyslový údaj, nýbrž jemně opracovaný produkt mysli. Ve striktním slova smyslu totiž ani žádné smyslové údaje neexistují, neboť smyslový údaj sám není údajem smyslů, nýbrž výtvorem mysli. I kdyby "čisté smyslové údaje" neboli hrubé, syrové polotovary smyslů existovaly, nebyly by asi schopny přeměnit se na jemné poznání, neboť "čisté smyslové údaje" jsou němé, hluché a inkoherentní. Jedině mocí a milostí naší vnímavosti se mohou přetransformovat na srozumitelné zážitky a zkušenosti a zřetelné formy poznání.

Účastná koncepce člověka sjednocuje člověka s kosmem, jakož i svět člověka se všemi formami života, neboť všechno je nadáno vnímavostí, nejen my. Tak umožňuje holisticky chápat všechno, co existuje. Avšak mezi všemi tvory jsou to jen lidé, kteří dokážou plně pochopit význam soucitu a podle toho i jednat, kteří přijímají odpovědnost za jiné a kteří mohou obhajovat práva i druhů cizích. Soucit a odpovědnost za veškerý život je druh vnímavosti, který jsme ve svém evolučním procesu sice získali pozdě, nicméně právě on nám umožňuje být hrdí na to, že jsme lidmi.

Skolimowski se zabývá fenoménem lidské mysli a kultury v nejširším pojetí, ale současně upozorňuje, že žádné lidské poznání nemůže být pevné a absolutní. Zavádí pojem Mysl I (vědecká mysl, která umí počítat a abstrahovat) a Mysl II (suma veškeré vnímavosti, kterou v nás evoluce rozvinula, přičemž vnímavostí chápe všechny schopnosti, obohacující naše životy: cítění, intuici, instinkt, schopnost milovat, smysl pro krásu atd.). Autor upozorňuje, že Mysl I a Mysl II od sebe nejsou striktně odděleny, ale ve skutečnosti je Mysl I „jakousi krystalizací Mysli II“. Důležitá je pro celou Skolimowskiho teorii otázka evoluce. V návaznosti na Darwinovy a zejména Teilhardovy koncepce evoluce tvrdí, že kosmogeneze je jak materiálním, tak i duchovním procesem.

Skolimowski vehementně kritizuje teorii "Slepého hodináře" Richarda Dawkinse, o kterém tvrdí, že jeho gradualismus, čili evoluce postupná bez skoků a diskontinuity, manipuluje s důkazy, selektuje fakta a vynechává důležité údaje (Skolimowskému třeba vadí, že Dawkins Teilharda de Charden, který je tak důležitý pro teorii evoluce, nejmenuje ani jednou). Jako jeden z argumentů proti gradualistické teorii použil Skolimowski počátek vesmíru, velký třesk, to podle něho není evidentně gradualistická změna, ale změna mohutná. Taktéž v individuálním životě člověka a celých kultur nejsou nejdůležitější nepatrné změny, ale jednotlivé skoky, diskontinuita, kvalitativní změny, vybočující z obyčejnosti, kdy je negován gradualismus. Podle Skolimowskiho je hlavní otázka gradualismu "věda versus náboženství", neboli gradualismus versus nepochopitelná intervence sil, které jsou pro lidský rozum a vědu nepochopitelné. Tvrdí, že přebíjet vědou náboženství je docela staromódní, považovat za nevědecký názor, podle něhož je evoluce obdařena tvořivou silou, je zastaralé dogma.

Autor se dál dostává k pojetí reality, kterou na základě poznatků kvantové mechaniky vnímá nikoli jako objektivní „věc o sobě“, ale jako účastný proces lidské mysli: „Realita je vždy dodána zároveň s myslí, která ji pojímá. Interakce organismu s realitou je jakýsi duální proces, kdy jednak jsme v realitě a současně ji vyjadřujeme: když nějaký aspekt reality organismus uchopuje, tak ji vlastně vyjadřuje.“ Realita tedy není nikdy dána organismu jinak než v podobě interakcí. Tvrdí, že vesmír neodkryje nic mysli, která není připravena. Když je mysl připravena, tvoří, díky svému zvláštnímu kouzlu, spolu s vesmírem.

Skolimowski taky zavádí pojem noetický monismus, který narozdíl od materialistického monismu, idealistického monismu, senzualismu či naturalistického monismu čili panteismu tvrdí, že existují jak těla, tak i ideje (duch). Jejich existence má však rozdílné formy. To, co tyto rozdílné formy existnece spojuje, je EVOLUČNÍ MATRICE, vysvětlující jednotu veškeré existence, tak i diference uvnitř této jednoty. Všechny formy totiž pocházejí z jednoho evolučního soudku, avšak reprezentují různé fáze evolučních proměn.

Skolimowski dále shrnuje dějiny západního racionalistického směru filosofického myšlení, od empiristů, jejichž myšlenky podle něj vedly nezřídka pouze k cynismu a nihilismu, po konvencionalismus a analytickou filosofii, z níž se nezřídka v logických a lingvistických postulátech vytratila osobitá lidská zkušenost. Zabývá se rovněž problémem pravdy ve vědeckém a filosofickém poznání. Dospívá k názoru, že západní myšlení se pohybuje v jakémsi uzavřeném kruhu, pokud se neoprostí od zjednodušujícího racionalistického rámce, jenž rozděluje realitu na ego a svět. Shrnuje učení Karla Poppera, tvůrce korespondenční teorie pravdy, který v souvislosti s převratnými objevy moderní fyziky dokázal neudržitelnost koncepce absolutního poznání. Autor zde však upozorňuje, že Popperova filosofie, jejímž jádrem je existence objektivního světa, který uchopujeme do svých více či méně zdařilých teorií, se stává méně relevantní na pozadí nových epistemologických problémů kvantové mechaniky.

Skolimowski pak západní myšlení rozděluje do tří základních kategorií: 1. Řecký projekt, který chápe poznání jako osvícení, 2. Druhý západní projekt, chápající vesmír jako hodinový stroj, v rámci tohoto druhého projektu je věda povýšena na náboženství a vědecký světový názor slibuje ráj na zemi, 3. Třetí západní projekt je projekt holistický, zdůrazňující jednotu a provázanost všech věcí, evolučně a ekologicky orientovaný.

Zavádí taky termín SPIRÁLA POCHOPENÍ. Důraz je zde položen na epistemologii, nauku o poznání. Skolimowski tvrdí, že žádné poznání není tabula rasa, ale vždy se vztahuje ke světonázoru daného společenství (kosmologie) s jeho systémem poznání (epistemologie). „Vnější stěny kosmu jsou vnitřními stěnami mysli,“ shrnuje Henryk Skolimowski, přičemž ony vnitřní stěny mysli označuje jako spirálu pochopení, což je jedna z hlavních kategorií koncepce účastné mysli.

V kapitole STRUKTURY, SYMBOLY A EVOLUCE v návaznosti na francouzskou strukturální antropologii autor dochází k tezi, že původem všech struktur je proces artikulace (vyjadřování) života. Jakmile se lidský život začínal vyjadřovat, projevoval se v symbolech a symbolických strukturách. V rovině kultur jsou pak pokračováním struktur symboly. Podle symbolů jsou tvarovány naše životy. Čím hlubší je mysl, tím hlubší jsou její symboly. Čím hlubší jsou symboly, tím bohatší je svět, ve kterém žijeme. Takže bohatost života lze určit podle hloubky a bohatosti symbolů (a jiných forem vnímavosti), díky nimž můžeme bohatost života přijímat, dešifrovat a transformovat. Symboly neexistují izolovaně. Pokud žijeme v nějaké kultuře, jsme stále pod vlivem symbolů. Tento vliv je velmi jemný a často podpovrchový, symboly působí podvědomě a nevědomě. Naše psychika je totiž strukturována symboly naší kultury. A tato struktura formuje naše hodnoty. Hodnoty pak zase formují naše činy. Jenom na základě činů můžeme vlastně popsat, co se děje. Dominantní symboly, které jsou uvnitř psychiky, předbíhají o několik kroků činy. Kromě toho jsou na různých místech procesu vedoucího od symbolů k činům ještě další síly, které výsledek ovlivňují. Symboly jsou silnější než logika. Logika je jim často vydána na milost a nemilost.

Zdá se, že náboženské symboly mají svou vlastní oblast, kterou oslovují, pokoušejí se totiž rozepnout natolik, aby symbolizovaly jednotu člověka s konečnou celistvostí. Nejzazší náboženské symboly tedy neformují, ale integrují. Nábožesntví tedy integruje, umění formuje a věda popisuje. Jako lidé však žijeme ve vesmíru, který obsahuje naše hodnoty, náš emocionální život, a protože vědecké symboly takovýto význam nemají, zanechávají nás chladnými a na našem životě se nepodílejí. Velikost našeho bytí je přímo úměrná velikosti symbolů, nad nimiž rozjímáme, s nimiž se ztotožňujeme, podle nichž žijeme. Symboly patří mezi nejhlubší nápady, které evoluce vůbec kdy pojala.

Skolimowski dál prověřuje tradiční pojem pravdy a podrobuje kritice koncepce klasické a korespondenční teorie pravdy. Zároveň předkládá nové pojetí pravdy, odpovídající účastné povaze vesmíru. Účastná pravda v tomto pojetí je takový druh pravdy, který je vědomě vázán na kulturu a neustále se vyvíjí. Není absolutní, ale není ani subjektivní. Je intersubjektivní v rámci kultury a v rámci přijatého diskurzu. Veškeré poznání se vyvíjí. Vidíme, že objev evoluce prošel dosud nejméně třemi fázemi: geologická evoluce (Zásady geologie Charlese Lyella, 1830-33), biologická evoluce (O původu druhů Charlese Darwina, 1859) a epistemologická evoluce neboli evoluce poznání (Popper, Kuhn a další). Účastná pravda je "událostí", "děním" a kontext účasti určuje povahu pravdy. Pravda se vždy děje v rámci nějaké účasti, nikdy ne sama o sobě.

V kapitole VELKÁ TEORIE V ÚČASTNÉM DUCHU, je konceptem nové velké teorie neboli paradigmatu. Skolimowski především volá po sesazení vědy z jejího piedestalu, vědy jakožto jediného paradigmatu lidské zkušenosti, a upozorňuje, že vědecké chápání je v lidské zkušenosti jen jedním aspektem poznání. Přichází s teorií „významných zážitků“, které působí na lidskou zkušenost zásadní měrou, ačkoli ve většině případů nemusí být založeny na „vědeckých teoriích“. Poslední kapitolou je SLIB ÚČASTNÉ FILOSOFIE, kde autor pokládá základy účastné etiky, které jsou jakousi verzí etiky ekologické. „Účastnit se v nejvyšších sférách lidské zkušenosti je stejné jako participovat na posvátném,“ uzavírá Henryk Skolimowski a proklamuje vzkříšení nové, účastné filosofie, která modernímu člověku přinese nejen nový pevný bod (či alespoň jeho zdání), ale i potřebný optimismus a naději.


13.6.2007