Čtenářský deníček


 
 

Josef Šmajs, Josef Krob: Evoluční ontologie
Masarykova univerzita Brno, 2003

Tradiční uvažování i povrchní pohled na ekologický problém mají společnou tendenci chápat ekologickou krizi jako konflikt mezi člověkem a přírodou. V tomto nesprávném dualistickém vidění, které je produktem novověkého filosofického povýšení člověka na subjekt a redukce přírody na pouhou objektivní skutečnost mimo člověka, se na jedné straně přeceňuje rozdíl mezi člověkem a ostatními formami života a na druhé straně se nedoceňuje to, co vyvolává konflikt: nebiologická struktura kultury, její planetární rozměr a přírodě nepřizpůsobené tempo rozmachu.

Pochopení ekologické stránky kultury komplikuje fakt, že ve filosofii i v běžném povědomí není pojem kultury chápán adekvátně, tj. jako kategorie ontologická a ekologická. Tento vágní pojem společenských věd a každodenního života jen výjimečně označuje to, co je na rozdíl od přírody výsledkem či souhrnem lidských činností. Velmi často je naopak chápán úzce a jednostranně: jen jako kultura duchovní, tj. jako vědění, umění, hodnoty, výchova a chování, a někdy dokonce - jen jako umělecká zábava. Toto zúžené pojetí kultury jako kultivace duchovního života člověka a společnosti je sice v řadě případů oprávněné a také je v souladu s původním antickým významem sloves "colo, colere", která původně znamenala obrábět, vzdělávat, zlepšovat, avšak pro pochopení ontologické podstaty kultury nevyhovoje.

Duchovní kulturu nelze ani přibližně ztotožňovat s kulturou vůbec, ale také ji nelze pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury. Duchovní kultura je sice relativním protikladem kultury materiální, avšak se systémem kultury je funkčně propojena do té míry, že tvoří nejen jeho evoluční korelát, ale i všudypřítomnou informační kostru kultury . Takže - smíme-li tu použít běžného pojmu z biologických věd - je vlastně svéráznou "dědičnou informací" kultury.

Ale také významově správnější pojetí kultury jako všeho toho, co vytvářejí lidské generace, se dnes relativizuje a komplikuje tím, že vznikla a prohlubuje se globální ekologická krize. Mnozí lidé nejsou totiž s to pochopit, jak to, že je kultura proti jejich vůli od přírody vzdaluje a jedinečnou planetu Zemi nenapravitelně pustoší.

Proč v rozporu s úsilím mnoha poctivých lidí, četných celosvětových i regionálních hnutí, specializovaných institucí a organizací atp. pokračuje devastace přírody? Proč tradicí vytvořený protiklad mezi člověkem a přírodou je zúžený a koneckonců falešný a proč skutečný protiklad zjišťujeme až na úrovni vztahu kultury a přírody? Proč není kulturní systém kompatibilní se systémem přírodním?

Kultura není jevem přirozeným, nýbrž umělým, tj. vytvořeným zvláštní lidskou aktivitou. Přirozené pozemské prostředí, které dlouhodobě příliš nezvýhodňuje žádnou formu života na úkor jeho ostatních forem, lidská kultura postupně modifikovala a přetvářela tak, aby odpovídalo aktuálním potřebám člověka, tj. koneckonců rozvoji jednoho živočišného druhu.

Proč však schopnost kultury zvýhodňovat lidské zájmy, obsažená už ve způsobu založení původní kultury lovecko-sběračské, selhala až dnes, v době nejrozvinutějšího teoretického poznání přírody a jejího nejúplnějšího technického ovládnutí? Patrně proto, že způsob založení kultury, tj. první i pozdější hodnoty a regulativy, např. i filosofie, věda, náboženství, umění, technika a všechny další lidské aktivity odpovídaly jinému geografickému měřítku kultury - rozptýleným a málo početným regionálním kulturám. A snad právě proto nemusela filosofie nikdy v minulosti ontologickou podstatu kultury vážně zkoumat, nemusela pojem kultury teoreticky definovat. Vždyť např. intuitivně pociťovaný protiklad přírody a kultury, který je poprvé jasněji formulován v osvícenství, nebyl pochopen věcně, systémově, ale hodnotově, axiologicky. Kultura tu byla antropocentricky ztotožněna se strukturou hodnotově vyšší a důležitější než příroda. Takže využijeme-li Kantovy terminologie, můžeme říci, že pozemská příroda byla pojata pouze jako svět jevů, zákonitostí a kauzality, zatímco kultura jako kvalitativně vyšší svět noumenů, svobody a mravního jednání člověka.

Vývoj, pokud byl ve filosofii vůbec uznáván, byl interpretován abstraktně a spekulativně. Za jeho zdroj byly např. v klasické německé filosofii, ale i v pozdější filosofii marxistické považovány rozpory a jejich překonávání. Protože důraz byl kladen na vertikální vzestup, každý vyšší vývojový stupeň byl pojímán nejen za dokonalejší, ale také za autonomnější ve srovnání se stupněm předchozím. Zdálo se totiž, že čím vyšší je vývojový stupeň hmoty, tím více je determinován sám sebou. V rozporu se skutečností tak celá filosofická tradice od Aristotela po Hegela - využijeme-li pozoruhodného postřehu Nikolaie Hartmanna - převracela zákon síly: za silnější považovala mylně to, co bylo vyšší.

Můžeme konstatovat, že dnešní technické civilizace ničí a poškozují živou přírodu nikoli proto, že by byly organizačně složitější. Ničí ji proto, že jsou jejím evolučním konkurentem, že jsou opozičním subsystémem biosféry, který je vzhledem k ní systémem jinak a méně organizovaným, a proto zatím silnějším a destruktivnějším.

Samozřejmě že je to komplikovanější a že např. agresivita dnešních technických civilizací vůči živé přírodě vyplývá také z toho, že příliš rychle rostou, z toho, že nemohou dosáhnout organizační zralosti (klimaxu). Objevily totiž způsob, jak se vyvázat z přímé závislosti na omezené ekosystémové energii: zmocnily se neobnovitelných zásob energie fosilních paliv a pokoušejí se čerpat další pozemské energetické konzervy - zatím hlavně problematickou energii atomovou. Ale i to jen potvrzuje naše stanovisko o vyšší organizační a funkční dokonalosti přírody.

Uvědomujeme si, že jsou to slova pro lidské ucho málo libozvučná a že pro většinu z nás je příjemnější sdílet tradiční iluzi o pokračující humanizaci přírody člověkem. Lidská úroveň pojmové (negenetické) reflexe přírody je samozřejmě nejvyšší úrovní její reflexe živými systémy vůbec. Člověk touto schopností mnohonásobně překračuje svou původní vázanost na struktury své ekologické niky a intelektuálně i technicky proniká stále dál do vesmíru i do nitra hmoty. Ale to vůbec neznamená, že je to reflexe ontologicky adekvátní a že jsme díky jí přírodě a všem živým tvorům nadřazeni. Život iluze o nadřazenosti člověka a kultury přírodě totiž rychle zkracuje postupující ekologická krize sama.

Povýšení kultury nad přírodu nebylo ovšem jediným negativním důsledkem nedostatečné filosofické sebereflexe člověka. Mnohem závažnější bylo, že se tím člověk jako předpokládaný smysl a vrchol přírodního vývoje z přírody vyřadil. Ztratil pocit úcty a pokory před tajemnými vesmírnými silami, ztratil pocit sounáležitosti a potřeby spolupráce s okolním biotickým celkem. Nejen v praktické, ale nyní i v teoretické oblasti zaujal k přírodě panský postoj. I když tento postoj nevytvořila pouze novověká filosofie a věda, jeho podstatu nejlépe vyjádřil filosof Descartes svou známou myšlenkou, že bychom se pomocí nové filosofie mohli stát "jakoby pány a vlastníky přírody."

V tomto teoretickém a hodnotovém kontextu, jehož vliv zdaleka nepominul, se celá historie lidstva jevila jako velkolepá humanizace přírody, jako osvobozování člověka ze závislosti na vnějších přírodních silách a potravních řetězcích biosféry. Ale to, jak se ukazuje, je pohled povrchní a nekompetentní. Když jsme totiž onu kýženou moc získali, nemůžeme ji stejně svobodně užívat a těšit se z ní - ale naopak, musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat.

Protože dnešní planetární kultura vznikala a rostla postupně, procesem souvislého historického vývoje, lze jí nejlépe porozumět hlediskem vývoje, hlediskem evoluce. Na naší planetě existují jen dva zásadní způsoby, jimiž vznikají - pochopitelně transformací toho, co tu už v určité formě existovalo - nové struktury. Je to jednak původní a starší způsob přirozený, tj. spontánní tvořivá schopnost neživé a živé přírody, a jednak relativně mladý způsob umělý, tj. odvozená a parciální tvořivost kulturní.

Spolu s uznáním těchto dvou kvalitativně odlišných ontotvorných procesů, musíme ovšem uznat i dvě odlišné formy uspořádání pozemské skutečnosti a dvě odlišné konstitutivní informace - informaci přirozenou, biotickou a informaci umělou, kulturní. I když tím zároveň uznáváme potenciální nekompatibilitu odlišně konstituovaných struktur, nechceme tím zpochybnit zvláštní ontologický statut kultury. Naopak, víme, že kultura není novým organizačním stupněm přirozeného uspořádání světa. Kulturní uspořádanost má prokazatelně jiný původ a charakter, je uspořádaností umělou, nebiologickou a nevysvětlíme ji pouze přírodovědeckými metodami - z uspořádanosti přirozené.

Protože nové kulturní struktury mohou v rámci přirozených ekosystémů vznikat jen za cenu jejich přiměřené destrukce, nejde tu jen o problém teoretický - o adekvátní postižení odlišných evolučních mechanismů kulturní evoluce. Víme již, že probíhá nenávratné poškozování živé přírody, že je ničena její nenahraditelná genetické informace, nezbytná pro zachování současné diverzity biosféry. Jde tedy o bezprecedentní problém rizika, odpovědnosti a viny. A kdo vlastně odpovídá za zničené ekosystémy, za vyhubené druhy, za ztracenou genetickou informaci a narušenou rovnováhu pozemského biotického společenství jako celku?

Z hlediska evoluční ontologie lze však doložit, že globální ekologická krize je existenčním konfliktem části a celku, jednoho druhu s ostatními tvory, prvku pozemského organismu s jeho systémem. A lze také ukázat, jak to lapidárně v nedávném rozhovoru vyjádřil C. Lévi Strauss, že práva člověka jsou pouze zvláštním případem práv, která musí být přiznána tvůrčí síle života, a že končí přesně v tom bodě, za nímž by jejich uplatňování znamenalo riskovat vyhubení celého rostlinného nebo živočišného druhu.

Připomínáme tu mravní a axiologické pozadí ekologického problému znovu a tak důrazně proto, že nejen ve filosofii, nýbrž i v dalších složkách duchovní kultury se stále ještě předpokládá, že člověk jako vrchol a smysl přírodního vývoje, popřípadě jako bytost stvořená přímo bohem, přírodu nejen správně poznává, ale svou záměrnou činností také správně ovlivňuje.

Vždyť přemáhání přírodního odporu prací, technikou a vědeckotechnickým úsilím patří dodnes k vysoce hodnoceným aktivitám lidí. Vynálezy, objevy a vůbec všechny velké intelektuální výkony člověka, vědecká pravda, kterou podle Lorenzových slov lidský mozek vlastně nevytvořil, ale urval mimosubjektivní skutečnosti, to vše je zatím pokládáno za nejvyšší hodnotu. Přestože už částečně uznáváme, že neredukovaná biosféra je jediným možným rámcem dlouhodobého kulturního vývoje, její krátkozraká přeměna pro člověka je dosud vysokou hodnotou každodenního života, hodnotou, která převažuje ve školní výchově mládeže i v praktickém hospodářském a politickém rozhodování.

Máme tedy vůbec nějakou naději, že smíříme kulturu s přírodou? Evoluce živých systémů nemohla sice vyčerpat všechny možnosti uspořádání hmoty v pozemských podmínkách, ale dynamickou rovnováhou života s abiotickým prostředím, všeobecnou funkční a informační jednotou všeho živého - zdá se - vytvořila i určující rámec pro rozvoj lidské kultury.

Snad právě proto tu jistá globální pojistka, významná pro zachování přirozené uspořádanosti biosféry, existuje. Kultura je opozičním subsystémem biosféry, roste jen z jedné její evoluční linie, od počátku přirozené ekosystémy zatěžuje a poškozuje. Ale to nejpodstatnější je skryto.

Zdravá neoslabená biosféra nemůže kulturní evoluci ani zabránit, ani se jí zbavit. Teprve od jisté prahové hodnoty sociokulturní zátěže začíná být všechno jinak. Silně oslabená a dezintegrovaná biosféra není už příznivým prostředím pro nejvyspělejší, tj. také nejkřehčí formy života. A protože umělý kulturní systém, zahrnující člověka, stojí a padá s jeho biologickou prosperitou, zhoršující se lidské zdraví může být paradoxně spolehlivou negativní zpětnou vazbou obou opozičních systémů - kultury i biosféry.

Jak tedy formulovat optimální kulturní strategii? Pozemskou přírodu jako systém, který je součástí kosmu a který se konstituoval v průběhu několika miliard let, lidské kultuře, tj. strukturám odvozeným, méně svébytným a dočasným, v principu přizpůsobit nelze. Proto na dnešním civilizačním rozcestí existuje patrně jen jedna perspektivní větev dalšího vývoje: kulturní pokrok starostlivě střežící ohrožené meze variačních možností dosaženého uspořádání biosféry, tj. pokrok zakotvený ve vyspělejší duchovní kultuře, v rozvinutější filosofii a vědě, ve správných hodnotách.

Tajemství lidského kulturního vzestupu - obrazně řečeno - spočívalo kdysi v tom, že člověk jako druh v relativně krátké době změnil typ své adaptace. Přinucen patrně vnějšími ekosystémovými tlaky dokázal přejít od převahy přizpůsobování se změnami své vnitřní biologické struktury, které jsou pomalé a omezené, k ofenzivní adaptivní strategii, k záměrnému a rychlému přizpůsobování svého okolí. Během krátké doby vytvořil planetární, přírodě nepřizpůsobenou kulturu. A tento evidentní fakt kromě jiného znamená, že strategie, úspěšná v regionálním měřítku, selhává v měřítku planety.

Ale strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. Ze studia živých i sociálních systémů víme, že i velmi rozdílné strategie mohou být ekvifinální. A strategii mění dnes i biosféra: nebrání se už především silou, ale slabostí.

Proto i my lidé, nechceme-li spolu s ostatními vyššími živočichy zahynout, musíme znovu změnit typ adaptivní strategie. Tentokrát nás naštěstí okolnosti nutí změnit to, co snad lidským přičiněním změnit lze, protože to není jen dílem přírody: typ adaptivní strategie kultury.

Takže žádný návrat zpět, žádný návrat do lůna přírody, z něhož jistě nebylo snadné se kdysi vyprostit. Celá kultura jako umělý globální systém, který si zatím přírodu přizpůsoboval také převážně ofenzivně, který ji zatlačoval, redukoval a transformoval tak, aby znovu a znovu vyhověla nárokům jeho expanzivní protipřírodní struktury, bude nucena v krátké době přejít ke strategii protikladné: k přizpůsobování se přírodě vnitřními organizačními změnami . Své nenahraditelné hostitelské prostředí může totiž zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky. A na tomto úsilí, které se může stát novou transcendencí a velkou seberealizační příležitostí dnešního, sociální étos postrádajícího lidstva, se musí významným způsobem podílet také filosofie.

A právě evoluční ontologie je onou nejvyšší instancí, která může nedvojsmyslně říci to, k čemu žádná jiná teoretická disciplína není kompetentní: jedině kultura poškozuje přírodu. Když lidský druh - sám patrně jen také evoluční experiment biosféry - radikálně nezmění její protipřírodní strukturu, když se nevzdá arogantního antropocentrismu, zbytečně zanikne spolu s ostatními vyššími formami života.

Člověka je třeba konečně pochopit věcně, bez předsudků, bez sentimentality a zbytečného hodnotového zabarvení. Člověk i jako kultivovaný živočich vždy byl, je a bude částí přírody, i když ho kultura staví jakoby proti ní. Nejen dnešní globální kultura, ale především biosféra je nedělitelná.

Aby člověk mohl zažehnout umělou kulturní evoluci, musel vytvořit nejen vyspělejší sociální organizaci, než mají jiní vyšší živočichové, ale především rozšířit a rozvinout negenetickou informaci - základ duchovní kultury. Klíč k pochopení protipřírodní podstaty kultury leží tedy v přirozených nevratných změnách lidského genomu a nervové soustavy. Hominid, bezprostřední lidský předek, přinucen patrně silnými ekosystémovými tlaky, se musel od přírody v určitém smyslu vzdálit a rezignovat na část svého geneticky programovaného chování. Jen tak mohl zúžit původní širokou varietu vrozených dispozic a v tomto koridoru - přetlakem přirozené vitality - objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Nevíme sice, jakými konkrétními přeměnami okolních ekosystémů k tomu došlo, ale výsledek známe. Už velmi jednoduché formy duchovní kultury - tabu, kulty, rituály, magie atp. - vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. Nebyly sice ještě orientovány na pravdu, ale byly s to integrovat a zajistit dosaženou organizační úroveň lokální kultury tak, že mohla čelit jak opozici okolních přirozených ekosystémů, tak opozici všeobecné tendence skutečnosti k rozpadu.

Problém samostatné dědičné informace kultury vyvolává řadu dalších otázek, ale musíme se omezit pouze na zjištění, že kultura je spojitým procesem umělé evoluce, v jehož rámci musíme hledat i možnosti její záměrné ekologické tranformace.

Duchovní kultura je primárně informací systému, nikoli jen informací jedince. V kulturním systému je nutně rozptýlena, spojitě v něm přirůstá nebo se ztrácí, ale nikdy nemůže být totožná s vědou nebo koncentrována v jediné paměťové struktuře, např. v hlavě geniálního člověka, v encyklopedii atp. Podobně jako celek kultury je i duchovní kultura svérázným evolučním procesem, do něhož se jedinec vřazuje, v jehož rámci se socializuje a do něhož může sám informačně přispět.

Nepodceňujeme ekologickou výchovu a vzdělávání ani ekologické iniciativy hledající alternativní způsoby života a nové hodnoty. Pouze se domníváme, že v dnešni vysoce profesionalizované společnosti nevytvoří ekologičtější automobil nadšený kutil a že se svých automobilů včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé. Samozřejmě že veřejnost musí v ekologickém bodě obratu vytvořit tlak. Ale zásadní planetární přestavba dnešních technických civilizací, v nichž se nejnázorněji zpředmětnil kořistnický vztah člověka k přírodě, bude velmi komplikovanou záležitostí odbornou, tj. také filosofickou, vědeckou a politickou.

6.6.2007