Čtenářský deníček

Gary Snyder: Místo v prostoru
 Maťa, DharmaGaia, 2002, překlad Matěj Turek, Luboš Snížek


Jedná se o soubor esejů řazených do tří částí: Etika, Estetika a Vodní předěly. Gary Snyder v nich vesměs různě komentuje, hodnotí a glosuje vše kolem sebe. Jednotlivé eseje vznikaly v rozmezí čtyřiceti let. Beatnici, čínská a japonská poezie, ekologické přístupy ke světu, buddhismus, zen (Snyder totiž žil delší čas v Japonsku), „divoká příroda“, šamanismus, úcta k mýtům, sebevražednost západního konzumního životního stylu, návody, jak zabránit zkáze, respektování druhých a ne-lidského. To a spousta dalšího se vešlo do této poměrně útlé knihy. A články jsou napsané vesměs s nadhledem a zasvěceně, čtivým jazykem.

Hodně zkráceně uvedu jen pár ukázek z náhledů Garyho Snydera:

O vegetariánství:

Snyder říká, že si všiml, že někteří zenoví mistři v Japonsku jedí ryby, když jsou mimo klášter. Jednou byl na návštěvě róšiho v chrámu poblíž hory Fudži a zeptal se ho, proč někteří kněží a mniši jedí maso nebo ryby. Ten mu srdečně odpověděl: „Zenový učedník by měl být schopen jíst psí hovna a pít petrolej.“

O Probuzené Soucitné mysli:

Probuzení Soucitné mysli je všeobecně známou lidskou zkušeností a není vytvořeno buddhismem nebo nějakou jinou jednotlivou tradicí. Je bezprostřední zkušeností a křesťané, židé, muslimové, komunisté a kapitalisté ji velmi často dosahují. Tato zkušenost nemusí mít ani žádný etický obsah, je to okamžik odvrácení se od sveřepého ega, zatímco jen tak koukáme, jen tak jsme, sjednoceni s někým jiným.

O meditaci a poezii:

Přestože má výraz „meditace“ pro mnoho lidí mystické a náboženské významové konotace, je to prostý a jednoduchý jev. Úmyslné zklidnění se a ticho. Jak psaní básní, tak tradice úmyslného upírání pozornosti na vlastní vědomí jsou staré jako lidstvo samo. Meditace je zaměřena směrem dovnitř, poezie míří ven. Jedno je pro nás samotné, druhé patří světu. Jedno proniká do okamžiku, druhé se o něj dělí. Ale v praxi není nikdy zcela jasné, co dělá co. V každém případě i přes vnímání poezie a meditace jako něčeho zvláštního, skoro exotického a náročného, jsou obě stejně staré a obyčejné jako tráva. Jedno má svůj počátek u tiše sedících a přemýšlejících lidí, druhé u lidí vymýšlejících a předvádějících písně a příběhy.

O úskalích básnění:

Ze světa buddhismu vzešlo mnoho básníků a pěvců dharmy, jejichž díla jsou obdivována a milována. Přesto byla poezie někdy brána jako nebezpečí pro duchovní cestu. Ikkjú, japonský zenový mistr, sám dobrý a originální básník z patnáctého století, uvedl v posměch své kolegy:

Lidé jsou hloupí jako koně a krávy,
Básnictví je výdobytkem pekla.
Pýcha, klam, utrpení způsobená vášněmi –
Musíme vzdychat nad těmi, kdo takto obcují
s démony.

A třeba o nestydatosti:

V poezii a meditaci je třeba být nestydatý, nemít před sebou žádná tajemství, být stále ve střehu, nečinit soudy o tom, co je moudré a co je pošetilé, co je vysoké a co nízké a všemu se náležitě věnovat:

Dobírat si démony
Zápasit s hněvem
Smát se žádostivým
Svádět nesmělé
Utírat špinavé nosy a zašívat roztrhaná trička
Posílat filozofy v době večeře domů ke svým ženám
Vymáchat byrokraty v řece
Brát matky s sebou do hor
Jíst obyčejně

A ještě o jazyku:

Takže obvyklejší pohled na jazyk:
1. Jazyk je výlučně lidský a prvotně kulturní.
2. Inteligence se utváří a vyvíjí v závislosti na jazyku.
3. Svět je chaotický, ale jazyk jej uspořádává a kultivuje.
4. Čím je jazyk kultivovanější - čím vzdělanější, přesnější a jasnější - tím lépe zkrotí vzpurný svět přírody a citu.
5. Dobrou literaturou je "civilizovaný" jazyk.

Ale můžeme to otočit a dostaneme:
1. Jazyk je v základu biologický. Stává se zčásti kulturním, když se jej učíme a procvičujeme jej.
2. Inteligence se utváří a vyvíjí v závislosti na nejrůznějších interakcí se světem, včetně lidské komunikace, jak jazykové, tak nejazykové. Jazyk tak hraje důležitou - ovšem nikoli jedinou - roli v tříbení myšlení.
3. Svět (a mysl) je uspořádán vlastním způsobem a jazykový řád odráží a zahušťuje řád světa.
4. Čím plněji je světu dovoleno vystoupit a poučit nás (bez vměšování našeho ega a názoru), tím lépe můžeme vidět své místo ve vzájemně provázaném světě přírody.
5. Dobrou literaturou je "divoký", nevázaný jazyk.

... jazyk tedy nevkládá řád chaotickému vesmíru, ale odráží jeho nespoutanost, divokost.

... skutečně úchvatné literatury se ovšem dopracují ti, kteří se naučili, zvládli a osvojili konvenční "spisovný jazyk" a "dobrou literaturu", a potom se vrátili k radosti a nezatížené hravosti přirozeného jazyka.



31.7.2003