Čtenářský deníček

Claude Lévi-Strauss: Rasa a dějiny
 Atlantis 1999, překlad Petr Horák


Zdá se, že lidé přijímali rozmanitost kultur málokdy jako to, co skutečně je, jako přirozený jev, plynoucí z přímých nebo nepřímých kontaktů mezi společnostmi. Viděli v ní spíše něco skandálního nebo zrůdného. Nejstarší postoj, jistě se opírající o solidní psychologické základy, protože se znovu objevuje v každém z nás, spočívá v čistém a jednoduchém odmítnutí kulturních forem – morálních, náboženských, sociálních, estetických – které se nejvíce vzdalují od těch, s nimiž se ztotožňujeme. „Divošské zvyky“, „tohle není naše“, „tohle by se nemělo dovolovat“ atd. představují hrubé reakce, prozrazující onen záchvěv hrůzy, onen odpor, který pociťujeme, když se setkáme se způsoby života, víry nebo myšlení, jež jsou nám cizí. Tento pohled se snaží Lévi-Strauss vyvrátit.

Vždy když se odhodláme označit lidskou kulturu jako inertní nebo stacionární, měli bychom se ptát, zda tato zdánlivá nehybnost neplyne z naší neznalosti skutečných, vědomých nebo nevědomých zájmů dotyčné kultury a zda ona kultura, majíc kritéria, která jsou odlišná od té naší, není ve vztahu k nám obětí té samé iluze. Jinak řečeno, zda si připadáme nezajímaví jednoduše proto, že se sobě nepodobáme.

Západní civilizace se v posledních stoletích soustředila na to, aby lidem poskytla stále mohutnější mechanické prostředky. Pokud toto přijmeme jako kritérium, pak budeme množství energie na hlavu považovat za výraz většího nebo menšího stupně vývoje lidských společností. Z tohoto hlediska vede v západní civilizaci severní Amerika, po ní Evropa, Austrálie, za nimi v závěsu množství asijských a afrických společností. Ovšem stovky, jimž se říká „nedostatečně vyvinuté“ a „primitivní“, které tvoří z hlediska západní civilizace jakýsi nepřehledný celek, se od sebe naprosto liší.

Kdybychom si za kritérium zvolili stupeň schopnosti překonávat nejnepřátelštější geografická prostředí, pak není pochyb o tom, že nejdál jsou Eskymáci na jedné straně a beduíni na straně druhé. Indie zase dokázala lépe než kterákoliv jiná civilizace vypracovat náboženskofilozofický systém a Čína životní styl. Oba systémy dokázaly omezit psychologické důsledky demografické nerovnováhy. Islám formuloval už před třinácti stoletími teorii solidarity všech forem lidského života. Západ ji měl nalézt teprve nedávno, například v jistých aspektech marxistického myšlení. Západ, vůdce v oblasti strojů, vydává svědectví o tom, že má velmi kusé znalosti ve využívání vrcholného stroje, jakým je lidské tělo, a že málo ví o jeho zdrojích. Východ a Dálný východ mají v této oblasti před Západem náskok několika tisíciletí, stejně tak ve věci, jež s ní souvisí, totiž ve vztazích mezi fyzickým a morálním. Tyto oblasti vypracovaly obsáhlé soubory teoretických a praktických znalostí, jako jsou indická jóga, čínské dechové techniky nebo útrobní gymnastika dávných Maorů. Pokud se týče všeho, co souvisí s uspořádáním rodinného života a s harmonizací vztahů mezi rodinnou a sociální skupinou, pak jsou to domorodí Australané, kteří ač zaostalí na ekonomické úrovni, v tomto ohledu zaujímají velmi vyspělé místo. V tomto výčtu oblastí, ve kterých jsou před Západem dále jiné kultury, by šlo samo sebou pokračovat.

Tolerance při vnímaní a hodnocení cizích kultur není kontemplativní stanovisko, udělující odpustky všemu, co bylo nebo ještě je. Je to dynamický postoj, spočívající v předvídání, chápání a podpoře všeho, co jeví odhodlání být. Rozmanitost lidských kultur je za námi, kolem nás a i před námi. Jediný požadavek, který bychom se mohli vůči ní snažit uplatnit, je ten, aby se uskutečňovala v takových podobách, které by přispívaly k větší štědrosti všech ostatních.


17.3. 2003