Čtenářský deníček

Moždeh Bajátová, Mohammad Alí Džamnijá: Příběhy z pouští a zahrad
 Portál, 1999, překlad Jitka Ryndová


Jsou stavy, kdy je nejlepší ležet. A číst si. Třeba.
Pracovití lidé praví: Ne, starost a práce, podřídit se, na chvilku sehnout, pak rovně jít si za svým. To je lék.
Odpovídám (jen tak pro sebe): To není lék pro každého.
Není každý z kvádru.
Tak si ležím. Den vycucaného citrónu. Synek se vrtí. Nevnímat ho je nehezké. A tedy čtu i jemu. Nahlas. Dlouho to nevydrží, ani já ne. Ale chvilku nám to klape.

Se súfisty a tím, jak si třeba Al-Halládž nechal uříznout ruce, nohy, pomalu a krutě umíral a stále opakoval: „Pravda, Pravda, Pravda, já jsem Pravda“, jsem původně synka nechtěl zatěžovat.

Ovšem Rúmí a Šams, ti dva už mi nedají. Musím se se synkem podělit. Má z toho houbičky, ale moc hezky se tváří, když mu se srdcervoucím výrazem zadeklamuji nějakou tu pasáž.

Setkání Rúmího a Šamse je velejemná a silná káva.

Ti dva byli úplně rozdílní. Šams charismatický samouk, mystik a legenda už za živa. Rúmí jemný, neskutečně vzdělaný člověk. Také ale se sklony k mystice ryzí. Srdeční.

Jen tak ve zkratce, co synkovi v den, kdy není nadbytečných sil, čtu:
Šams otrhaný vešel do sálu, kde měl Rúmí přednášku. Aniž byl požádán, zda smí promluvit, zeptal se: „Kdo byl větší – Bajazíd al-Bistámí, nebo prorok Muhammad?“
Rúmí, který ucítil sílu Šamsova pohledu, pronikajícího až do jeho srdce, odpověděl: „Prorok Muhammad.“
Šams dále pravil: „Neřekl prorok:‘Neznáme tě, i když si zasluhuješ být poznán,‘ zatímco Bajazíd prohlásil: ‚Jak daleko jsem došel po duchovní cestě! Budiž sláva mně, jenž jsem veleben, jehož důstojnost je povznesena?‘“
Když Šams viděl, že si Rúmí neví rady, poukázal na to, že Bajazídova žízeň po božském byla uhašena jedním douškem, zatímco žízeň prorokova nikdy nevyhasne, protože stále žízní po vodě božského vědění.
A teď doslova (u toho Stáník má stavy obzvláštní radosti, a já taky):
Rúmí byl přemožen závažností Šamsových mocných slov, klesl mu k nohám a plakal, až upadl do bezvědomí. Když se probral, měl hlavu položenou Šamsovi na klíně. Krátce nato se oba odebrali do ústraní, kde spolu pobyli tři měsíce.

Ovšem je tu ještě jedna verze jejich setkání:
Šams Tabrízí nezván vstoupil do knihovny, kde přednášel Rúmí svým studentům.
Ukázal na knihy a zeptal se Rúmího: „Co to je?“
Rúmí, který měl Šamse za žebráka, odpověděl: „Tomu bys nerozuměl.“ Ještě než domluvil, vyšlehl z hromady knih plamen. Rúmí se lekl a vykřikl: „Co je to?“
Šams s klidem odpověděl: „Tomu bys ty nerozuměl.“ A odešel. Rúmí za ním běžel. Takto opustil své místo učitele a odešel se Šamsem do ústraní.

Delší dobu rozebírám, která verze osudového setkání dvou nejvýraznějších súfijských šejků Rúmího a Šamse je lepší. Docházím k závěru, že obě jsou krásné.

No. Stáníka dlouho se súfisty neotravuji. Jsou lepší kousky, které ho potěší. Různé ty veselé ksichtíky, mazlení, dudlíky, hračičky. A nebo třeba vyvedený a slavnostní velice křest. Tuto sobotu v kostele. Doufám, že nám tuhle akci nebude vyčítat. Třeba časem dojde k podobnému zjištění jako já, že tradice a kořeny je pěkná věc.

A kněz též pravil něco o boží pomoci, oběti, spasení, vyhnání zlých duchů.
Pozvedl synka do výše, bohu blíž, a pak ho přikryl bílou rouškou na znamení přijetí nového těla. Lze to brát jen jako slova, lze to brát vážně.

I súfisté tančili v bílém a černé svrchní šaty odhazovali.

Cest je hodně. Nevydat se po žádné také jde.

Příšerně se bojím, svoji cestu nikomu nepřeji. Cestu Jinam. Exorcismus kněze má své meze. Když člověk pochybuje. Musím chvilku nikam nechodit. Být tady i s těmi z kvádru.

8.6.2003