Čtenářský deníček

Marie–Louise von Franz: Mýtus a psychologie

Marie–Louise von Franz: Mýtus a psychologie
 Portál 1999, překlad Petr Patočka

Marie-Louise von Franz se ve své knížce o stvořitelských mýtech hlavně ptá, jak mýtus souvisí s probuzením vědomí z nevědomí, jejich různými vztahy. Výklady znějí zázračně jednoduše, zapadá to do sebe neuvěřitelně přesně. Soubor mýtů, se kterými pracuje, je obrovský, rovněž různých druhů stvoření se tu míhá značné množství, ze všech kultur, nejkrásnější se mi zdají indiánské, kterých tu je taky pěkná řádka.

Von Franz řadí mýty do pár základních skupin, některé se však objevují i ve více z nich. Mezi prvními jsou mýty, které dokazují, že probuzení k vědomí je totožné se vznikem světa. Potom von Franz předkládá několik příkladů stvoření vesmíru náhodným konáním. Poté dochází k druhu mýtů, ve kterých je stvoření znázorněno jako pohyb shora dolů – duchovní bytosti v zásvětí tvoří tím, že sestupují nebo vrhají věci dolů. Pak se obrací ke stvoření, ke kterému dojde pohybem zdola nahoru; s tím se setkáváme v mýtech o vynoření, ve kterých všechno pochází z díry v zemi. Posléze se zabývá motivem dvou stvořitelů, dvou zvířat, nebo blíženeckých stvořitelů. Následně se věnuje motivu Deus faber – božstvu, které vytvoří svět řemeslně podobně jak tomu je v biblickém mýtu o stvoření. Potom je na řadě motiv prvotní oběti. Další kapitola je o náladách stvořitelské bytosti – například stvoření smíchem, děsem, pláčem, a všechna stvoření, která vznikla z pocitu lásky, touhy a ustupování. Další věcí, která je tu probírána, je motiv kosmického vejce a pračlověka, jejichž rozpad poskytne materiál k vybudování vesmíru, o pojmu libida, jež se nachází v tvůrčím ohni, maně, světové energii, ze které vzniká vše, co existuje. Von Franz se dále zabývá otázkou, proč tolik mýtů o stvoření obsahuje řetězce generací. Následující část knihy je věnovaná motivu částic, semen světa, a konečně vnitřnímu opakování stvoření v meditaci, jak se praktikovalo v alchymii, ve které se na výrobu kamene mudrců pohlíželo jako na opakování stvoření světa na individuální úrovni.

Zajímavé jsou, zdá se mi, všechny pasáže, ale uvedu jen jeden příklad. Jde o stvoření pláčem, kterému předchází děs. Souvislost s vědomím a nevědomím je nasnadě. Ten, kdo nedokáže působení nevědomí vydržet, přirozeně není schopný vytvořit něco nového, nebo nechat povstat něco tvůrčího. Když úvodní stadium paniky nebo strachu nedokáže ustát, nebude nikdy tvůrčí. Strašlivému okamžiku přemožení ze strany nevědomí nejsou někteří lidé nikdy schopni pohlédnout do očí, a proto nikdy nevstoupí do aktivní imaginace a s nevědomím nepromluví.

S tímto strachem a pocitem osamělosti je úzce spojen motiv pláče. Stvořitel pláče; jeho první reakcí před stvořením světa nebo v průběhu tvoření je pláč. Tento motiv obsahuje jeden africký mýtus Balubů bantuské národnosti, který je taky zvláštní tím, že v něm už existují všechny bytosti, možná ale jen jejich pravzory či co.

Na počátku byla velká prázdná rovina, nebylo žádné křoví, žádná tráva, žádný strom. Všechna zvířata plakala; antilopa plakala, ptáci plakali, leopardi plakali, protože nebylo nic, kam by se mohli schovat. Žila jedna stará žena, která měla bolavé, ohavně páchnoucí oči. Ta řekla, že je zachrání, když jí olížou oči a uzdraví. Zvířata k tomu byla ochotná. Olízaly jí tedy oči, až byla zdravá. Pak stará žena vzala kalebasu se semeny a rozházela semena po kraji. Z těch semen vzešly všechny rostliny a každé zvíře teď mělo své místo, kde mohlo žít a skrýt se.

Pláčem zvířat se promění zemský povrch z pouště v životní prostor. Pláč taky často nacházíme ve stvořitelských mýtech severoamerických indiánů. Například z jazykové skupiny Algonkinů je ten, ve kterém na začátku byla voda. Na vodě plula loď a v lodi byl muž, který plakal, protože neměl tušení, jaký bude jeho osud. Z vody vyšla Ondatra a zeptala se ho, proč pláče. A pak pro něj vytvořila půdu. Pláč vyvolaný strachem z neznáma je někdy první reakcí stvořitele. Podle Winnebagů Otec stvořitel seděl, když se probudil k vědomí, začal plakat a nic neviděl. Nic neexistovalo a pak jeho slzy zformovaly zemi.

Tento způsob, jak vědomí nejdříve rozpustit, aby se otevřela cesta k nevědomí, hraje taky velkou roli v alchymii. Jedním z počátečních stádií alchymistické práce bývá často liquefactio, zkapalnění, jež má rozpustit primu materii, která často v nějaké chybné formě zatuhne, a proto ji nelze rovnou použít k výrobě kamene mudrců. Liquefactio má i vedlejší význam rozpuštění osobnosti v slzách a zoufalství. Alchymisté říkají, že alchymista je během této části práce smutný; sedí v nigredu (černá fáze) a má melancholické myšlenky. Pláč může snížit tzv. mentální úroveň, kterou pak tvůrčí obsah nevědomí může konečně proniknout do vědomí.

Za zmínku stojí rovněž pasáž, kde von Franz hovoří o vynořování impulzů z nevědomí. Bývá to podle ní často provázeno puzením k jejich urychlené konkrétní realizaci. Tak je to s většinou obsahů, které z nevědomí přicházejí. Vždy je provází nutkání, že něco musíme hned udělat nebo chtít. To je démon, říká von Franz. Jung v jednom dopise dokonce napsal: „Pro mě je démonické něco archetypového v počátečním stádiu, co vystupuje z duše do vědomí.“ To tedy znamená, že v počátečním stádiu má démonické rysy všechno archetypově duševní, co vystupuje k prahu vědomí. Teprve, když daný obsah překročí práh vědomí a je integrován, zjeví se jeho pozitivní smysl. Znamenalo by to, že démonické není něčím absolutním, je to toliko stadium jistých nevědomých obsahů, jež vystupují vzhůru. Von Franz tuto úvahu uzavírá tvrzením, že tvůrčí člověk, u kterého neustále vystupují archetypové obsahy do vědomí, je zcela zblízka vydán démonickému a ďábelskému. Proto také před tvůrčí konkretizací velmi často vídáme, že se objevuje zřejmý tvůrčí neklid a určité démonické impulzy.

Zajímavá je taky historka ze života samotné Mare-Louise von Franz. Přiznává se, že neuměla provádět aktivní imaginaci. Rozhodla se tedy zkusit cestu samoty, kdy se nevědomí nejspíše projeví a promluví. Celé dny měla hrozný strach ze zloděje, byla totiž sama na horské chatě, bojovala s ním tak dlouho, s tím strachem, až si vytvořila imaginárního zloděje, se kterým mluvila, nebo spíš on sám se jí vynořil odkudsi z nevědomí. Nebyla už sama, měla vnitřního partnera, se kterým mohla hovořit. To je okamžik, kdy se stávají „z jednoho dva“, kdy si uvědomujeme, že to, čeho se děsíme, je duševně objektivní. Před tím, než nevědomí přijme tuto podobu, partnera, má člověk velký strach iracionální a velmi jím trpí. Jde o to, překonat tyto děsy.


17.7.2003