Čtenářský deníček


Max Weber: Sociologie náboženství
 Vyšehrad 1998, s úvodem Miloše Havelky, překlad Jan J. Škoda

Max Weber se narodil 21. 4. 1864 v Erfurtu. Jeho otec, Max Weber senior, byl berlínský radní a poté poslanec. Matka Helena, rozená Fallensteinová, pocházela ze starého německého rodu.

V letech 1882 - 1886 studoval práva, dějiny, filozofii a teologii, následující 4 roky připravoval svou disertaci K dějinám obchodních společností ve středověku. V roce 1892 vyšla jeho studie O agrárních dějinách v Římě.

Roku 1893 přijal místo profesora v Berlíně, rok poté ve Freiburku a roku 1896 v Heidelberku. V této době se účastnil Evangelicko-sociálních kongresů a projevoval zájem o ruskou pravoslavnou církev.

V letech 1897 - 1902 měl psychické potíže kvůli hádkám s otcem a poté z otcovy smrti. Proto byl delší dobu nečinný.

V letech 1917 - 1918 přednášel ve Vídni. V roce 1918 neúspěšně kandidoval za Německou demokratickou stranu v říšských volbách. Rok poté se zúčastnil Versailleských mírových jednání. Z této doby jsou též jeho nejslavnější přednášky (Politika jako povolání, Věda jako povolání).

Zemřel 14. 7. 1920 na zápal plic.

Za Weberova života byl změněn postoj k vědě. Již se k ní nepřistupovalo filozoficky, ale na základě zkušenosti (empirie). Max Weber se svými názory pohyboval někde mezi "starými" a "novými" časy: byl pro přijímání Židů na vysoké školy, ale přátelil se s velkými antisemity, pouštěl ženy na své přednášky, ale byl proti "ochraně svobodných matek", která se v té době prosazovala atd. Přesto však na základě jeho prací vznikl přístup k sociologii, jenž se uplatňuje dodnes. Max Weber oddělil sociologii od filozofie a "zvěděčtil" ji.

"Weber jednoduše a beze všeho nepřijímá to, co je zprostředkováno empiricky, nýbrž snaží se hledat podmínky poznání, které tuto zkušenost zprostředkují, které ale samy nemají zkušenostní charakter."(M. Havelka)

Podle Webera byla sociologie "věda, která chce sociálnímu jednání porozumět výkladem, a tím je příčinně vysvětlit v jeho průběhu i účincích". Také o ní říká: "Společenská věda, jakou bychom chtěli provozovat my, je vědou o skutečnosti. O skutečnosti života, která nás obklopuje, do níž jsme zasazeni a jíž chceme porozumět v její jedinečnosti - tj. porozumět souvislosti a kulturnímu významu jejích jednotlivých projevů v jejich dnešní podobě na jedné straně, a důvodům její historické jedinečnosti a neopakovatelnosti na straně druhé."

Max Weber se empiricky zabýval situací východního Německa a tamějšímu postavení zemědělských dělníků. Napsal sociologické studie o průmyslu, celkové sociologii, neutralitě ve vědě, hudbě, ekonomii a mnoho dalších.

Weber se také zabýval sociologií náboženství. Zkoumal působení náboženství na zkušenost, ze které vychází závazné chování, a to i v případech, které "nejsou v našem zájmu". Nikdy však nenapsal celkovou práci o náboženství. Psal jen jednotlivé části, které měl nejspíše v úmyslu spojit, ale smrt mu nedovolila to uskutečnit. O několik let později však jeho žena Marianne poskládala z jeho prací knihu, a tak vznikla Sociologie náboženství. Marianne byla žena velmi vzdělaná, vystudovala dějiny umění, právo a filozofii, a tak měla předpoklady dokončit dílo svého muže. Později se stala zemskou poslankyní, která vehementně bránila práva žen.

Weber však nebyl jediný, kdo se náboženstvím zabýval. Již Auguste Comte (1798 -1857) rozdělil společnosti podle toho, zda a v co věří - nejjednodušší společnosti byly teologické, které se ještě dělily na (nejprimitivnější) fetišismus, polyteismus a monoteismus.

Podle zakladatele sociologie náboženství jako vědního oboru Émila Durkheima (1858 - 1917), který studoval zejména rituály a ceremoniály náboženství a jeho sjednocovací funkci, manifestuje náboženství, jež je "systém dogmat (= přesvědčení) a rituálů (= výkonů), které se vztahují na posvátné, tzn. oddělené a zakázané věci, přesvědčení a praktiky, které sjednocují do téhož morálního společenství", závislost člověka na společnosti. Karl Marx považoval náboženství jen za konzervativní sílu.

Tímto vědním oborem se zabývali později i další: Joachim Wach (1898 - 1955) rozdělil náboženství podle původu, míry a forem vnitřní sociální diferenciace, rozpadu, členění a bujení náboženských představ. Gustav Menschang(1901 - 1978) vykládal náboženství podle individuálního náboženského zážitku jedince a rozdělil náboženství na lidová a univerzální. Charles Glock (*1919) zase rozdělil náboženství do 4 dimenzí: zakusitelnosti (posvátna), rituálu (modlitby a chování), ideologie = myšlení (výklad víry, osobní hledání víry) a následování (důsledky náboženského jednání).

Dnes se k sociologii náboženství přistupuje několika způsoby. Můžeme zkoumat vliv společnosti na náboženství, náboženství na společnost nebo "početné sociologické procesy a sociální fakta, jež mají v poslední instanci náboženský charakter v nejširším slova smyslu." Zkoumat můžeme přes člověka a jeho náboženské potřeby nebo sociálně systémově skrze pospolitost, funkcionalisticky, tzn. význam a funkce ve společnosti, nebo strukturalisticky, tedy místo náboženství v řádu složek společenského celku.

Max Weber: Sociologie náboženství

Náboženství jsou kombinace podmínek a účinků prožitků, představ a závěrů, které způsobují nějaké jednání. Náboženství vznikla na základě odlišností (schopnějších a nadanějších) lidí, kteří vytvořili nebo ze kterých vznikla božstva. Původně se náboženství zakládalo pouze na pozemském světě a racionálním jednání. Jevy se rozdělovaly na všední (rozdělání ohně) a nevšední (přivolání deště), na něž bylo třeba zvláštní síly, kterou my dnes označujeme pojmem charizma. Věřilo se, že člověk má v sobě tuto sílu od přírody, záleží jen na tom, jestli je v něm vzbuzena (což se může stát samo od sebe nebo uměle nějakým rituálem). "Kouzlem se pouhé fyzické působení může změnit na symboliku."

Začalo se věřit v duchy, kteří byli původně něco neurčitého a neviditelného s vůlí, co se vtělovalo do člověka, jemuž mohlo udílet i nějaké charizma, a ovládalo ho (např. extáze kouzelníka). Duchové se rozdělovali také na svaté a nesvaté. Vstupovali i do "normálního" člověka, např. při nemoci, při rození, v pubertě, při menstruaci… Na lidi "postižené" duchem se vztahovaly různé zákazy a tabu. Z víry ve vtělování ducha do zvířete, které se tím stalo posvátné, vznikl totemismus, který jako jeden z důležitých faktorů napomohl k sekundární dělbě práce. Duchů mrtvých se lidé báli odjakživa. Nutnost "zbavit se" duše mrtvého se projevila na stylu pohřbívání (zpopelnění, hluboké hroby, zavřené hrobky) a např. také na nedotknutelnosti majetku mrtvého po určitou dobu, aby se nevzbudila závist mrtvého. Mrtví a bohové byli upláceni symbolickými dary (postavičky lidí a zvířat, napodobeniny pokrmů, papírové peníze, květiny…), aby se chovali ve prospěch živých. "Novoty v symbolice ohrožují magický účinek úkonu", mohou způsobit hněv obdarovaného, a tak vznikala stereotypizace v rituálech, ale i v životě, protože "co je svaté, to je neměnné". A tak se naturalistické jednání měnilo v symboliku. Válečné tance, které měly původně vyvolat extázi před bojem a rozproudit válečníky, nyní představují prosbu o vítězství a vzývání bohů války.

Bohové byli původně jen věci, jež v sobě skrývaly nějakou sílu, např. oheň. Později začaly vznikat kulty jednotlivých božstev. "Vyskytují se bohové bez jakéhokoli jména, připomínáni jen označením případu, nad nímž mají moc, a to označení pak časem, když už se stalo nesrozumitelným, získává povahu vlastního jména, tak jako se zas naopak vlastní jména mocných náčelníků nebo proroků stávají označením božských mocností." Nakonec se začaly tvořit panteony, tedy jakási hierarchická seskupení božstev s různými kvalifikacemi. Který bůh byl v popředí, záleželo na ekonomických podmínkách. Pastevci nejvíce uctívali bohy plodnosti, rolníci Matku Zemi. Bráhma byl původně bůh modlitby, což je nejdůležitější náboženský úkon. Postavení bohů se však snadno měnila. Pokud bohové nesplnili, co po nich lidé žádali, lidé tyto bohy pro toto zklamání opouštěli. Nebeští a hvězdní bohové se chovali naprosto stále a tak nebylo potřeba je neustále uctívat a mít kontakt s jejich knězi, ale na druhé straně "systematizující posvátné řády a racionálně uspořádané poddanské poměry, jaké vytváří úřednický stát, většinou v panteonu poslouží ku vzestupu božstvům nebeským a astrálním."

Bohové byli často důležitým pojítkem společnosti. Např. pevně spojovalo rodiny uctívání předků a duchů krbu. V panství přibývají k bohům předkové vládce, "géniové", tj. strážní duchové a numina (= božské živly jednotlivých úkonů), a osobní bohové vládcovy domácnosti, což dodávalo vládci legitimitu a často z něj dělalo i kněze. "Má-li politické sdružení obcí trvat v pevném svazku, potřebuje boží ochranu" stvořenou z bohů všech členů svazku. Dokazuje to svaz Židů a Midánců, jejichž společný bůh Jáhve dal stejné společenské normy, což usnadnilo jejich soužití.

Využívání "svých" bohů či bohů, kteří se zrovna "naskytli", vedlo k prolínání funkcí bohů, jež je dobře vidět na starořeckých bozích. Bohové ďábelští a démoni mohou být více uctíváni než bohové dobří, protože je lepší a jistější nepřivolat na sebe jejich hněv než získat přízeň dobrého boha. Jeden z nejvíce uctívaných zlých bohů byl bůh souchotin Rudra v Indii.

Lidé získávali přízeň boha prosbami, dary, službami a modlitbami a automaticky očekávali splnění svého "zaplaceného" přání. Z původních prostých modliteb a obětí se vyvinula složitá bohoslužba s mnohými formulemi a rituály, bez nichž by snad ani bůh nemohl prosbu pochopit, natož splnit.

Velký vzestup hlavního boha v panteonu mohl vést ke vzniku univerzálního boha, tedy v monoteismus. I když za jediná naprosto monoteistická náboženství můžeme považovat jen judaismus a islám. V křesťanství se objevuje nejen Svatá Trojice, ale i mnoho svatých, duchů a démonů, jež jsou také uctíváni a zahrnováni modlitbami. I "v hinduismu se vyskytuje spása Boha, který se stal člověkem". Ani vznik jediného Boha nebyl jednoduchý. Kněží jednotlivých kultů se nechtěli vzdát svých výsad a bránili své bohy. Laici zase lépe chápali "více bohů" a věci, pro ně známé. "Magie, jednou vyzkoušená, slibuje lidem mnohem jistější účinek než uctívání boha sice všemocného, ale magicky ovlivnitelného." Nová univerzální božstva se stávala též etickými bohy, jež dělali soudy nad správností jednání.

Takto mohlo náboženství jednoduše ovládat společnost. Různá tabu najdeme již v nejprimitivnějších náboženstvích. Neměla jen funkci zakazovat a ovládat, ale i funkci ochrannou - zákaz sňatku s příbuznými, ochrana přírody (zákaz zabíjení některých zvířat), ochrana majetku a zásob, ochrana zdraví…

Tabuizace jídel (co kdo smí jíst) byla v rodinách, ale i mezi kolegy (pro neznečištění kvalifikace) a v totemismu, častá byla také omezení, kdo (ne)smí s kým sedět u stolu (žena a muž, panovník, dva stavy…). Častá tabu najdeme i v kastách. Zákaz míšení kast, specializace řemesel v kastě ("svatá povolání" dané kasty)… Víra v převtělování duší zakazovala i těm nejnuznějším, aby se snažili si polepšit, a tím opustit kastu, neboť by si při příští reinkarnaci pohoršili.

Největší tabu se týkají sexu. "Vztahy religiozity k sexualitě jsou velmi intimní." Avšak součástí primitivního kolektivního náboženského jednání bývalo někdy i sexuální běsnění, tzn. orgie, které byly někdy plánované a někdy jen důsledkem jiného orgiastického prostředku (např. tance). Proti tomu však vystupovali téměř všechny oficiální větve všech náboženství. V některých náboženstvích se však vyskytovala náboženská prostituce, která byla veřejností tolerována, ba co víc uznávána. Sex byl ve většině náboženství legitimní pouze v manželství. Náboženství zapovídá manželskou nevěru a sterilní pohlavní styk. Bylo zde však vždy mnoho možností, jichž využívali bohatí muži, aby tento zákaz nějak obešli. Křesťanství zakazuje polygamii. V mnoha náboženstvích se vyskytuje přikázání zplodit děti. Existuje pravidlo kultovní cudnosti, což je dočasná sexuální abstinence aktivního kněze či věřícího před nějakým obřadem. Trvalá abstinence se objevuje jen u asketických virtuózů (viz dále), kteří se celým životem obětují víře (mniši).

Z víry v potrestání hříchů vzniká náboženská etika, jež se skládá z příkazů a zákazů, "důležitých i nedůležitých". Původně hrozilo zlé kouzlo tomu, kdo porušil magické předpisy, poté hrozil hněv boha kvůli každému hříchu. Hřích zatěžuje svědomí, vzniká potřeba ho odčinit. Náboženská etika omezuje chování věřících a udává jim způsob života a chování. Navíc přízeň bohů získáváme i dodržováním náboženských zákonů a norem.

V primitivních náboženstvích je to kouzelník, kdo komunikuje s nadpřirozenem. Putuje mezi společnostmi, živí se svou osobní vlohou, nechává si platit za využívání svého charizma. Ovšem pokud zklame, bývá zabit za svůj neúspěch. Poté, když ubývá magie a přibývá racionálních složek náboženství, nahrazuje ho kněz, který nezajišťuje kouzla, ale uctívání, a tedy i přízeň, boha. Na rozdíl od kouzelníka však působí ve své stálé svatyni ve službách jednoho sociálního svazku. Kvalifikace dosahuje věděním a učením a odpovědnost za následky nese bůh. Kněží ve svých farnostech hlavně "potírali nenáviděný indiferentismus, aby zažehnali nebezpečí, že ochabne horlivost stoupenců, a dále zdůrazňovali, jak je důležité příslušet k jejich denominaci." Aplikují pastorální péči, jež se původně projevovala jen radami kouzelníka či orákula a z níž se vyvinula dnešní zpověď, která udílí útěchu v náboženské či sociální nouzi, udílí milost a poučuje v pochybách o náboženských povinnostech . V etických náboženstvích kněží též pravidelně praktikují kázání, "tj. poučování kolektivu o náboženských a mravních věcech", i když to původně byl úkol proroků. Na rozmezí se vyskytují mniši, kteří mají schopnost divinace, tzn. schopnost věštění a předvídání, jež ovládají např. mniši taoismu.

Ti, kdo obnovovali náboženství, byli proroci, tedy nositelé čistě osobního charizmatu hlásající náboženské učení nebo tlumočící boží příkaz obvykle na základě zjevení, které obsahuje jednotný smysluplný životní postoj. "Od světa se očekává, že bude tvořit smysluplně uspořádaný celek" a také se podle toho k němu přistupuje. Proroky můžeme rozdělit na etické, kteří hlásají mravní povinnosti, a exemplární, kteří svým příkladem ukazují cestu ke spáse (Buddha). Proroci obvykle pocházeli z laiků. Podle politických faktorů buď vedli nerušené misie, anebo se stávali mučedníky. Proroci měnili normy, což občas vedlo k revolucím v životě i v hospodářství. Na knězích nechávali, aby uspořádali a vymezili nové vítězné učení, aby systematizovali a přizpůsobili nový názor na svět laikům. Kněží pak s přijetím nových dogmat vytvářeli kanonické spisy, jež sloužily i jako obrana proti ostatním náboženstvím.

Prorokovy učedníky nazýváme sodály. Družili se jen z čistě osobního přesvědčení. Přívrženci proroka zakládali náboženské obce, přes proměnlivé množství lidí v nich byly ekonomicky uspořádané. U exemplárního proroka se do takovéto obce dostali jen ti, kteří bezpodmínečně následovali jeho příklad, tedy jen omezená část uctívačů. Vznikaly však i laické obce "pravověrných" věřících. Náboženské obce spojovaly, na rozdíl od parachie (farnosti), trvalé pospolité jednání a aktivita.

Z proroků se stávali také zákonodárci, v Řecku vznikl post aisymnéta, který vyrovnával (ekonomicky) sociální politiku. Nejslavnější proročtí zákonodárci jsou však jistě Mojžíš či etičtí učitelé, Platón, Konfucius, ale i guruové.

Vedle proroků známe i mystagogy, kteří praktikovali svátosti (magické úkony) a udávali spásné hodnoty. Měli vždy obec následovatelů. Svým uměním se ekonomicky živili.

Nestejná náboženská kvalifikace dává vzniknout náboženským virtuózům, kteří si stále nutně ověřují své smýšlení. Obvykle zaujímají asketický postoj, tedy eticky kritizují společenství, vyhýbají se sociálním vztahům a nástrahám světa a bojují proti hříchům, avšak starají se i o svá pozemská těla. "Člověk s povoláním je typický reprezentant okcidentální světské askeze." Na rozdíl od askeze je "kontempletace hledáním pokoje v božím lůně. Nejednat , koneckonců ani nemyslet, zbavit se všeho, co jakkoli připomíná "svět", rozhodně minimalizovat dění vnitřní i vnější…" Kontempletativní mystik opovrhuje prací a světem a žebrá.

NáboženstvíNositel a propagátor
hinduismus
mág
konfucianismus
byrokrat
buddhismus
žebravý mnich
islám
válečník
judaismus
potulný obchodník
křesťanství
vandrovní tovaryš

Teď si ukážeme náboženství na jednotlivých lidských společnostech. Rolník "zůstává zaměřen k magickému působení na počasí a k animistické magii nebo ritualismu" a drží se tradicionalismu. Rituální předpisy prakticky rolníkům znemožňovali žít opravdu korektně podle náboženských pravidel. Až novodobě je považován za typ bohulibého a zbožného člověka, původně byl opovrhován za svoji náboženskou polovičatost.

Šlechta byla nejsnáze přístupná laickému vzdělání, a tedy i náboženství. Ale válečná šlechta "nerada přijímá od náboženství cokoli jiného něž ochranu proti zlým kouzlům a ceremoniální rity odpovídající jejich hrdosti, mimo to určitě kněžské modlitby za vítězství a za šťastnou smrt" a odmítá se sklonit před církví.

Byrokracie věří v etické bohy slibující specifickou spásu. Uctívá střízlivý racionalismus a ideál zdisciplinovaného pořádku a klidu. Nejracionálnějším náboženstvím je konfucianismus.

Obchodníci jsou lhostejní k náboženství, jelikož se zajímají jen o tento svět.

Řemeslníci věří v různé víry, jež si často protiřečí. Rychle si je získalo křesťanství, neboť Ježíš i proroci vzešli z řemeslnické třídy. Uznávali etická náboženství s odplatou.

Otroci věřili v náboženství svých pánů, ale potřebovali víru ve vykoupení a často se přikláněli k sektám.

Pěvci velmi ovlivnili náboženství, protože byli nositeli náboženských příběhů. Díky nim se do Bible dostala erotická Píseň písní a do Véd satirické básně, tedy texty jež tam "nepatří".

Ženy mají obvykle v náboženství podřadné místo. "Jednotlivá žena je "svatá", ženy jsou nádoba mi hříchu." Nejhůře je na tom žena v náboženství bojovníků, protože jako stvoření bez hrdinské duše nemá takřka žádná náboženská práva. Existence kněžek v některých náboženstvích neznamená rovnoprávnost žen. Rovnoprávná je v křesťanství a v židovství, ale také ne vždy. Jen "religiozita negativně privilegovaných poskytuje rovnost ženám", ale ta v nuzných podmínkách znamená rovnost ve vydané síle na práci.

Později vznikla potřeba náboženství spásy, neboť pozitivně privilegovaní ji potřebovali, aby zlegitimizovali své štěstí a bohatství. Vydávali je za boží dar za dobré náboženské chování. Negativně privilegovaní věřili v boží slib spravedlivé odplaty. A tak čím hůře se jim vedlo, tím více doufali ve spásu a tím snaživěji plnili své náboženské povinnosti. Často také věřili v resentiment (toto slovo jako první použil Nietzsche), tedy "že se totéž nerovné rozdělení pozemských darů zakládá na hříchu a bezpráví pozitivně privilegovaných, a musí na ně tudíž dříve nebo později vyvolat boží pomstu", tedy v morální mstu.

"Náboženství spásy mohlo prvotně vzniknout ve vrstvách sociálně privilegovaných", neboť bylo nutné k tomu mít "minimum intelektuální kultury". "Náboženství spásy jsou skoro bez výjimky následné jevy po vynuceném nebo dobrovolném odklonu vzdělaných vrstev od politického vlivu a politické činnosti."

V náboženství spásy hraje důležitou roli etika smýšlení. Boží zákony (přikázání) platí věčně a nelze je měnit, což si někdy protiřečí s pokrokem. Lze je však vždy nějak obejít. Například církev dává předem rozhřešení na Bohem zakázanou lichvu.

Víru ve spásu najdeme jak ve víře v onen svět, tak i ve víře v převtělování, protože jedinec se snaží žít co nejdokonaleji, aby v příštím životě (na onom světě) získal lepší postavení, než jaké má teď. Etický bůh pak nejen slibuje ráj, ale hrozí i peklem, což nám dává vědomý trvalý podklad pro způsob vedení života a bdělé ovládání, řízené vůlí a nepřející pudům, což nám umožňuje setrvat v boží milosti a dojít spásy.

Ke spáse poskytovala náboženství mnoho různých možností. Můžeme jí dosáhnout čistě rituálními úkony a ceremoniemi (ritualismus), např. meditací, přechodným psychickým stavem při obřadu, který však nebývá vždy účinný, extází, euforií, zpovědí a přijetím svátostí. Další cestou je sociální práce, kdy voják bojující za víru se dostane po smrti rovnou do ráje. Můžeme se stát nástrojem božím či být bohem naplněni, čehož dosáhneme třeba hysterickým umrtvováním se a znecitlivňováním svého těla. Tím dosáhneme přímého kontaktu s bohem a zajistíme si spásu.

Spásy můžeme dojít skrze víru tím, že přijmeme její dogmata (což neznamená, že je všechna známe a že jim rozumíme) a podřídíme se jim. Bývá to však "oběť rozumu". Láskou k Bohu apelujeme na jeho city a doufáme ve spásu.

Spásu nám může přinést spasitel, který se za nás obětuje. Kristus, Prométheus, Muhammad, Buddha… "Vyzdvihne se osoba božského nebo boholidského vykupitele jako nositele spásy a náboženský vztah k němu je podmínkou spásy."

Církev také udílí spásu. Člověk nemusí bojovat za své spasení, neboť vždy, pokud se kaje za své hříchy, dostane rozhřešení. Proto mu nic nebrání hříchy páchat, neboť budou vždy vymazány. To se vyskytuje nejev křesťanství, ale i v Indii, kde udílejí milost bráhmáni a guruové.

Bůh Stvořitel nám může udělit spásu z milosti predestinace (z předurčení "osudu"), kdy etické chování je symptomem božího rozhodnutí o milosti. Vše je "prozřetelnost boží". Člověk však musí mít jistotu, že patří k této "předurčené elitě".

Opakem je karman, víra v převtělování, kde si jedinec "svůj osud vytváří v nejpřísnějším smyslu výhradně sám", a tak se hlídá, aby měl šanci na spásu.

Ve všech etických náboženstvích najdeme jako jeden z dobrých skutků, který se "počítal", almužnu. Byla to pomoc v nouzi, která pomáhala chránit ty nejslabší.

Jak procesy ztrácely magii, více se zdůrazňoval požadavek na svět a život jako uspořádaný celek. "Intelektuál se snaží na jednotlivých cestách, jež vedou do nekonečna, najít a svému životu propůjčit plný "smysl", čili dosáhnout jednoty se sebou, s lidmi, s vesmírem". A "intelektualismus vzdělaných, ale sociálně nezaopatřených, zaujímá originální a žádnou konvencí nevázané stanovisko ke "smyslu" kosmu". Otázka dokonalého boha, který stvořil nedokonalý svět, vedla ke vzniku ateismu, neboť prozřetelný Bůh by nedovolil takovou nespravedlnost, jaká vládne ve světě.

Náboženství ovlivňuje všechny sféry lidského života. Bohatství si lidé vykládali jako boží milost, i když názory jednotlivých církví na bohatství se lišily. Mnoho mučedníků zemřelo za názor, že "Kristus nabádal, abychom zůstali bez majetku", neboť to hrabivá církev nemohla připustit. Protestanti považovali obchod za zbožné a etické povolání. Kalvíni odsuzovali žebrotu a též podporovali obchod. Mystická náboženství hlásala: "Obdaruj prosebníky. Všichni mají stejnou cenu, stačí, že má bídu a prosí. Příště můžeš být na jeho místě Ty." Také se zakazoval úrok (u Židů mezi soukmenovci, v Indii si první dvě kasty nesměly vydělávat na potřebných, v islámu a starém křesťanství mezi bratry ve víře), neboť nebudeš vydělávat na svých blízkých, když potřebují pomoci.

Také umění, jež původně bylo jen náboženské, při laicizaci se začalo náboženství vzdalovat a začalo být církví odsuzováno. Podobně věda.

V politice "církev především chrání vlastní mocenské zájmy" a "kněžstvo bývá závislé na politickém útvaru". Křesťanství se dívá na stát čtyřmi způsoby:

Teď nám již zbývá se jen krátce podívat na jednotlivá náboženství.

KONFUCIANISMUS
Základem konfucianismu je racionální etika s minimálním odporem světu. Cestou ke spáse bylo přizpůsobení se řádům světa (sociálním požadavkům soužití) a plnění svých povinností. Nepokoj duchů vyvolával nectnosti. Aby se tomu věřící vyvarovali, uctívali své předky. Prostředkem ke sebezdokonalování bylo vzdělávání se v dílech starých klasiků. Je to náboženství byrokracie, tedy úředníků. Ctnostné žití se projevovalo bohatstvím. Nebylo to tedy náboženství chudých a nevzdělaných.

BUDDHISMUS
Starý buddhismus byl velmi iracionální náboženství bez bohoslužeb, modliteb a boží milosti. Spásy z pomíjejícnosti se dosáhlo po překonání žízně po životě. Znamenalo to nedělat nic za nějakým účelem a vandrovat o žebrotě, což dokázali jen náboženští virtuózové. Ti pak dosáhli pozemské blaženosti a poté nirvány, bezesného spánku. Laici při dodržování pravidel měli šanci na lepší budoucí život.

ŽIDOVSTVÍ
Judaismus je etické a silně tradiční náboženství, jež slibuje zaslíbení již zde na zemi. Nevyskytuje se v něm žádná podstatná askeze. Zisk dosažený při zachování božích přikázání je znakem, že se Bohu tak zalíbilo. Bůh slibuje příchod mesiáše a zvrat ve světě ve prospěch věřících Židů. "Křesťanství a islám historicky navazují na toto náboženství a jsou jeho pokračováním." Svatá kniha Židů je součástí svaté knihy křesťanů, i když pro ně je důležitější Nový Zákon.

KŘESŤANSTVÍ
Rané křesťanství je "kázání neintelektuála neintelektuálům", který "stavěl vlastní zákony proti staré tradici". Za smrtelné považoval jen hříchy proti Bohu a proti bratrství (rovnosti). Podle mě Ježíš měl původně přizpůsobit judaismus tak, aby se mohl rozšířit do světa i na nežidy a až poté vzniklo nové náboženství.

Ve středověku to byla císařsko-teokratická kulturní organizace vzdělaných vznešených vrstev. Laický intelektualismus neexistoval. Mnišská racionalita utvářela svět a jeho kulturu.

V novověku je směřováno k vědě a odbornosti řešení pracovních problémů. (Podle mě však náboženství s vědou spíše bojovalo o své místo v životě lidí.) Spásu na onom světě podmiňují dobré skutky a pracovitost v životě. Vznikají nová odvětví, všude je mnoho asketů hlásajících očištění církve.

"Jenom v Okcidentu existuje věda v takovém vývojovém stádiu, které dnes uznáváme jako platné. Indické geometrii chyběl racionální důkaz, babylónské astronomii matematický základ a přírodověda Východu vůbec neznala racionální experiment a laboratoř… Jen na Západě byla věda systematicky a racionálně rozvíjena a jen zde vznikla vrstva vzdělaných odborníků".

ISLÁM
Islám je nejmladší ze všech velkých světových náboženství. Je to "nacionální arabské a hlavně stavovsky orientované náboženství válečníků", kde žena nemá žádná práva, je zde tedy "patriarchální legitimní pohlavní styk" (je povoleno mít mnoho manželek, konkubín a otrokyň, je zde velmi snadný rozvod ze strany muže). Islám chtěl vládnout všem národům ekonomicky (mít daně), ne však nábožensky. Hříchem je porušení rituálu a přikázání (1. víra v Alláha, 2. cesta do Mekky, 3. postní měsíc, 4. denně modlitby a týdně bohoslužba, 5. vyvarovat se nečistých pokrmů, alkoholu a hazardních her). Ideálem muslima je prostota, ale bohatství je pro blaho a pohodlí zbožného jedince. Je zakázána lichva, organizovaně se vybírají příspěvky na válku a na chudé.

Max Weber svoji práci o islámu nedokončil. Můžeme se jen dohadovat, že měl v plánu napsat nějaký závěr své studie, ale smrt mu to nedovolila.

převzato z: http://www.sweb.cz/venda.ex/weber.htm

17.2.2008