Čtenářský deníček


Wolfgang Welsch: Naše postmoderní moderna
 Zvon 1994, překlad Ivan Ozarčuk a Miroslav Petříček

Mezi základní teze vymezující postmodernu lze zařadit pojem radikální pluralita. Postmoderní pluralita na rozdíl od plurality dřívější nepředstavuje jen fenomén uvnitř celkového horizontu, nýbrž se dotýká každého takového horizontu, popřípadě rámce či půdy. Určuje rozmanitost základů, na nichž se pohybujeme. Základní zkušeností postmoderny je také oprávněnost nanejvýš rozdílných forem vědění, životních rozvrhů, vzorců jednání. Postmoderna ofenzivně vystupuje ve prospěch mnohosti a rozhodně se staví proti všem starým a novým nárokům na hegemonii. Zasazuje se o mnohost různorodých koncepcí, jazykových her a životních forem nikoliv z nedbalosti a nikoliv ve smyslu laciného relativismu, ale z důvodů dějinné zkušenosti a z motivů svobody. Postmoderna zastává názor, že každý výlučný nárok může pocházet jen z nelegitimního povyšování něčeho vpravdě partikulárního na domnělé absolutno.

Postmoderna není rozhodně to, co sugeruje její jméno, trans-modernita a anti-moderna. Její základní obsah – pluralitu – propagovala již sama moderna 20. století, a to zejména její vůdčí instance jako věda a umění. Pročež taky můžeme říci, že je radikálně moderní, a nikoliv post-moderní.

Termín postmoderna je sporný po stránce své legitimity, po stránce oblasti, kde se používá, po stránce svého časového začátku a hlavně po stránce svých obsahů. To připomíná jeden vtip, který zazněl na jistém kongresu architektů. Dospělo se zde ke zjištění, že četné stavby postmoderny se odvozují od výstavné stavby rané moderny, od velkého sálu poštovní spořitelny Otto Wagnera z roku 1906. Nuže, pronesl rozmarně jeden z účastníků, konečně jsme našli výstižné objasnění slova „postmoderna“: „Post-moderna“ tkví zřejmě v moderním rázu této pošty (Post) a v tradici, která z ní vychází.

Poprvé byl termín postmoderna použit už v roce 1870, kdy salónní malíř John Watkins Chapman hovořil o tom, že on a jeho přátelé chtějí pokročit k „postmodernímu malířství“. Pak ho použil filozof Rudolf Pannwitz v roce 1917, kdy hovoří o „postmoderním“ člověku. V roce 1934 použil tento termín jen pro hispánsko-americké básnictví Frederico de Oníz, pro kterého to byla jen fáze od roku 1905 do roku 1914. V roce 1947 se slovo postmoderní vynořuje v encyklopedickém díle Arnolda Toynbeeho, kde znamená současnou fázi západní kultury. Paradigmatickým způsobem se pojem postmoderna formuje v severoamerické literární diskusi, stalo se tak v roce 1959 u Irwinga Howea. Howe konstatuje, že současná literatura se na rozdíl od velké literatury moderny vyznačuje ochabnutím, úbytkem novátorské potence a průraznosti. U této negativní diagnózy však nezůstalo. Hlavní přínos postmoderny se spatřoval v novém spojení elitní a masové kultury. Jak to vyložil Lesslie Fiedler v článku „Překroč hranici – uzavři příkop“.

Termín postmoderna není totožný s termínem posthistorie, jak jej rozvíjel sociolog Arnold Gehlen. Posthistorie je podle něj období, kdy jsou dějinné možnosti vyčerpány a průmyslové společnosti přijaly formu reprodukce, která nové koncepty, nové hodnoty ani nepotřebuje, ani je nemůže brát v úvahu. Co běží jak na drátkách je socioekonomický aparát zásobování neustále narůstajících mas lidí. Vše ostatní je iluze. Síly kulturně duchovní jsou jen divadlem.

Nejznámější pro obecné vědomí se stal termín postmoderna pro architekturu, prosadil se zde však poměrně pozdě, až v roce 1975. Hlavní zásluhu na tom měl americký architekt Charles Jenck, který prohlašuje, že chybou moderní architektury bylo to, že se zaměřila na elitu. Postmoderna se podle něho pokouší překonat elitářský nárok ne jeho opuštěním, ale rozšířením jazyka architektury do různých směrů – k zakořeněnému a domácímu, k tradici a ke komerčnímu žargonu ulice. Proto dvojí kódování, architektura, která oslovuje elitu a muže z ulice.

I v malířství a sochařství lze od sedmdesátých let pozorovat přesouvání důrazu k více poetickým, emocionálním a ambivalentním dílům, avšak výrazu „postmoderna“ se v této oblasti používá mnohem méně.

V sociologii se výraz „postmoderní společnost“ objevuje poprvé roku 1968 u Armataiho Etzioniho. Konec moderny podle něho nenastává ukončením, ale transformací. Úvodem k postmodernímu údobí je proměna technologie. Aktivní společnost, která je pánem sebe sama, je možností, jež se otevírá s postmoderní dobou. V sociologii se však spíše než výraz postmoderní prosadil termín postindustriální na základě prací amerického sociologa Daniela Bella. Rozhodující nejsou technologie strojů, ale „intelektuální technologie". Perspektiva, jak říká Bell, je nadále technokratická.

Ve filozofii se termín postmoderna objevuje v roce 1979 u francouzského filozofa Jean-Francoise Lyotarda. Ten vychází z diskuzí, které se vedly v Americe kolem postmoderny a postindustriální společnosti. Nové technologie podle něho přicházejí a ovlivňují vědění, měli bychom si tedy učinit jasno o vnitřní povaze a cílech současného vědění, abychom mohli správně reagovat na výzvy těchto technologií, to znamená, abychom je využili, pokud jsou slučitelné s touto povahou vědění, a abychom se proti nim postavili tam, kde tomu tak není.

Moderní vědění mělo vždy formu jednoty, a tato jednota vznikala odkazem k velkým meta-vyprávěním. Novověk respektive moderna vytvořily tři taková meta-vyprávění: emancipaci lidstva (v osvícenství), teleologii ducha (v idealismu) a hermetiku smyslu (v historismu). Pro současnou situaci je naproti tomu charakteristické to, že tento svorník jednoty se rozpadá, a to jak po stránce citových obsahů, tak i sám jako takový. Totalita zvetšela, a proto se uvolnily části. Tento rozpad celku je předběžnou podmínkou postmoderního pluralismu. „Spravedlnost by byla toto: přiznat autonomii, specifičnost mnohosti a nepřeložitelnosti vzájemně se pronikajících jazykových her, neredukovat jednu na druhou; a to s jediným pravidlem, které by bylo přesto obecným pravidlem: hrajte … a nechte nás v klidu hrát.“

Mezi postmoderním myšlením a základními inovacemi vědecké moderny 20. století je zásadní shoda. Dochází v nich totiž k rozchodu s celkem. Zde je třeba připomenout tři rozhodující teorémy matematiky a přírodní vědy: Einsteinův princip relativity, Heisenbergovy relace neurčitosti a Goedelovu větu o neúplnosti. Einsteinova speciální teorie relativity z roku 1905 zrušila pojem celku jako vědecky použitelné hledisko. Nelze s ním pracovat, protože žádný vztažný systém není privilegovaný. Existuje pouze mnohost samostatných systémů s vlastním časem. Lze předvádět pouze jejich relace, nikoli nějaký absolutní celek. Heisenbergova relace neurčitosti z roku 1927 pak pokračovala v této linii rozchodu s celkem a ještě ji radikalizovala: nikoli teprve v celku, nýbrž již v jednotlivém systému nevládne žádná úplná transparence. Srovnatelnou pointu měla i Goedelova věta o neúplnosti z roku 1931. Ta říká, že každý dostačující a bezrozporný formální systém prezentace elementární teorie čísel je neúplný a že svými vlastními prostředky není s to dokázat svou vlastní bezrospornost. Obecně řečeno: k celku není přístup, všechno poznání je limitativní.

Postmoderna začíná tam, kde končí celek. Vystupuje proti totalizujícím tendencím, třeba tak, že útočí na monopol mezinárodního stylu v architektuře, třeba tak, že v teorii vědy odmítá rigidní scientismus, a nebo tak, že v oblasti politiky bojuje proti fenoménům vnější i vnitřní dominance. Především pozitivně využívá konec jednoho a celku, když se snaží podpořit a rozvíjet projevující se mnohost v její legitimitě a specifičnosti. Psychologicky se s ní spojují i jiné naděje – zvláště naděje na dobu po epoše válek – avšak nosníkem tohoto konceptu je pluralita, a ona očekávání doby po válkách se opírají o důsledné zřeknutí se totality.

27.6.2007