Čtenářský deníček

C.G.Jung, Richard Wilhelm: Tajemství zlatého květu (Čínská kniha života)
 Vyšehrad 1997, překlad Karel Škoda, Jan Spousta, Jan J.Škoda


Jedná se o knihu pocházející z okruhu čínských esoteriků, kterou přeložil R.Wilhelm a komentářem opatřil C.G.Jung. Kniha Tajemství zlatého květu byla poprvé vytištěna v 18. století, její původ je ale mnohem starší. Výroky v ní obsažené se připisují Lü-Jenovi (který se svým jménem nazývá Lü Tung-pin, tj. Host z jeskyně) a který žil na přelomu osmého a devátého století.

V kapitole Psychologická a kosmologická východiska díla objasňuje R.Wilhelm základy světonázoru, na kterém jsou založeny meditační techniky obsažené v knize. Základem je nejspíš předpoklad, že vesmír i člověk podléhají v podstatě společným zákonům, že člověk je malý kosmos, který není oddělen o kosmu velkého.

Základním pojmem čínského myšlení, ze kterého vychází i Tajemství zlatého květu, je termín Tao, smysl světa, cesta. Lao-c' užívá tohoto slova v metaforickém smyslu a myslí tím základní kosmický princip, který předchází každému uskutečnění, dosud nerozdělený polárním rozpětím protikladů, na něž se každé uskutečnění a pozemský život vůbec váže. V konfucianismu se smysl pojmu poněkud liší. Slovo tao má význam kosmický a znamená pravou cestu, jednak cestu nebe, jednak cestu člověka.

Z tao vznikají pak základní složky skutečnosti, polární světlo (jang) a polární temnota čili stín (jin). Méně abstraktní než jin a jang jsou pojmy tvůrčí a přijímající, jež pocházejí z Knihy proměn (I- Ťing) a symbolizuje je nebe a země. Spojením nebe a země a účinkem duálních prasil vzniklo "deset tisíc věcí", to jest vnější svět. Mezi všemi těmito věcmi se nachází i člověk ve své tělesné podobě, který je ve všech svých částech taky malým vesmírem. Nitro člověka pochází - jak říkají konfuciáni - z nebe , a nebo - jak to vyjadřují taoisté - je jednou z jevových forem tao. Jenomže člověk se ihned, ještě před narozením v okamžiku početí, polárně a duálně rozestoupí na bytí (sing) a život (ming). Bytí (sing) jakmile vchází do jevu, působí v těsném spojení se životem (ming). Bytí (sing) je to, co činí člověka člověkem, duchovní bytostí. Má je jednotlivý člověk, ono však daleko přesahuje individuum. Život (ming) je rovněž nadindividuální potud, že člověk prostě musí přijmout osud, který není z jeho vědomé vůle. Konfucianismus v tom vidí zákon určený z nebe, kterému se je třeba podrobit, taoismus v tom spatřuje hru přírody, která sice nemůže obcházet zákony tao, nicméně je zcela náhodná; čínský buddhismus v tom vidí působení karmy ve světě marnosti.

Této dvojici (sing a ming) odpovídá pak v tělesné osobě člověka další polární napětí. Tělo je oživováno souhrou dvou duševních útvarů: 1. chun, což překládá Wilhelm jako animus, neboť náleží k principu jang, a 2. pcho, náležící k principu jin, podle Wilhelma tedy anima. Animu si Číňané představovali jako cosi svázaného hlavně s tělesnými procesy, po smrti tedy klesne do země a shnije. Animus je naproti tomu vyšší duše, která po smrti stoupá do ovzduší, a nakonec se uchýlí do nebeských prostor, případně steče nazpět do všeobecného rezervoáru života.

Upadající životní proces je takový proces, kdy anima, temná vůle, puzená vášněmi, přinutí anima, čili intelekt, aby jí sloužil. Přinejmenším natolik, že se animus obrátí k vnějšku, takže jeho síly plynou spolu se silami animy a život se vyčerpá. Člověk zemře, anima klesá, animus stoupá vzhůru a zůstává zde v nejistém stavu. Přitaká-li k "zcizení" svého bytí, podléhá své tíze a klesá do temnoty smrti. Veselejší varianta je ta, že díky obětem pozůstalých stoupá vzhůru a zachová si poměrně blažený život, odstupňovaně podle zásluh.

Vzestupný životní proces je opakem upadajícího, animus zde ovládne síly animy a osvobodí se od vnějších věcí. Poznává je, ale netouží po nich. Jeho síla se tím vymaní z bludu. Nastane stoupavý oběh sil. Lidské Já se vyprostí z pouta se světem a po smrti zůstává živé. Vytvoří naopak centrum života ve vnitřní rotaci monády, nezávislé na existenci těla. Takové Já je pak šen (bůh, deus). Znak pro šen znamená rozpínat se. Výsledek upadajícího životního procesu je naopak vyjádřen znakem kuej (stav démona, ducha, navrátilce, couvání).

Zůstává však jedno omezení i pro šen. Je ještě stále bytostí osobní, a tedy podrobeno účinkům prostoru a času. Není také nesmrtelné, jako není věčné ani nebe a země. Věčná je jen zlatá květina, která vyrašila vnitřním vymaněním ze všech vazeb se všemi věcmi. Člověk, který dosáhl tohoto stupně, transponuje své Já. Není již omezen na monádu, nýbrž přesahuje meze polární duality všech jevů a vrací se k nerozdvojené Jednotě, k Tao. V pojetí této Jednoty je ale rozdíl mezi taoismem a buddhismem. V buddhismu je tento návrat do nirvány spojen s úplným vyhasnutím Já. V taoismu je naopak cílem, aby "stopy" zážitků, nebo idea osobnosti, byly v ryzí podstatě zachovány. To je pak ono světlo, jež se životem vrací k sobě a které je v Tajemství zlatého květu symbolizováno zlatou květinou.

Zajímavé je taky vysvětlení symbolů I-Ťingu, jak je tlumočí Kniha zlatého květu:
Znak čen (hrom, to, co vzrušuje) je život, který vyráží z hlubin země, dřevo, počátek každého pohybu. Znak sün (vítr, hebkost) charakterizuje pronikání, vplynutí sil reality do sil ideje. Znak li (slunce, oheň, jas) hraje v této oblasti světla velkou roli. Sídlí v očích, tvoří ochranný kruh a způsobuje znovuzrození. Znak kchun (země, přijímající) je jeden ze dvou praprincipů, totiž princip jin, uskutečňovaný v silách země. Právě země jako půda přijímá a utváří semena nebes. Znak tuej (jezero, pára, veselí) je závěrečný stav na straně jin a patří tedy k podzimu. Znak čchien (nebe, tvořivá síla) je uskutečnění principu jang, jenž oplodňuje kun, přijímající bytost. Znak kchan (voda, propastno) je protikladem li. Reprezentuje oblast Eróta, kdežto li oblast Logu. Jako je li sluncem, je kchan měsícem. Svatba li a kchan je tajemný magický děj, který plodí dítě, nového člověka. Znak ken (hora, ztišení) je obrazem meditace, při níž umlká vše vnější, a tím se probouzí zniternění. Ken je proto místo, kde se dotýká smrt se životem, kde se uskutečňuje umírání i rození.

Kniha Tajemství zlatého květu je tedy návodem, jak realizovat vzestupný životní proces, účelem je objevení a uvědomění si zlatého květu. Jeho součástí je meditace a práce s dechem.

Jsou tři ověřující prožitky, jež můžeme při uskutečňování tohoto procesu zažít. První prožitek je, že když se pohřížíme do stavu meditace, tu jakoby duch sestoupil do údolí. Slyšíme, jako by lidé mluvili ze vzdálenosti několika set kroků, ale každého z nich slyšíme docela zřetelně. Hlasy však zní jako ozvěna v údolí. Stále je slyšíme, sebe však neslyšíme vůbec. Tomuto jevu se říká "Duch nacházející se v údolí". Někdy zažijeme toto: Jakmile jsme v klidu, vyšlehne v očích světlo, takže všechno je najednou světlé, jako bychom se octli v jakémsi oblaku. Když otevřeme oči a hledáme své tělo, už je nenalézáme. Tomu se říká: "Rozjasnilo se v prázdné komůrce". To je velmi příznivé znamení. Anebo když člověk sedí v meditaci a hmotné tělo se mu začne lesknout jako hedvábí nebo nefrit, sedění pak začne být obtížné, jakoby nás něco zvedalo vzhůru. Tomu se říká "Duch se vrací a naráží na nebe". Když člověk zakusí tyto tři zážitky, je to znamením, že má vlohy pro realizaci zlatého květu.

Druhou část knihy tvoří psychologický komentář C.G.Junga. Jednou z hlavních myšlenek je ta, že západní napodobování čínské esoteriky je tragickým nedorozuměním, poněvadž nedbá psychologických daností. Čínský duch se vytvářel dlouhá tisíciletí, kdežto západní člověk (v Jungově výkladu Germán) je bytost s úplně jinou minulostí. Evropského člověka Jung charakterizuje jako bytost jednostranně zaměřenou na intelekt, který posledních dvě stě let nahradil duchovní vášeň. Čína naproti tomu nikdy nezabloudila do jednostranného přehánění nebo přeceňování jedné dílčí psychické funkce. Proto tam nikdy nechybělo uznání paradoxnosti a polarity života. Protiklady byly udržovány v rovnováze - to je znamením vysoké kultury, zatímco jednostrannost sice vždycky dodává údernosti, je však současně znamením barbarství.

Dále Jung vysvětluje svůj termín kolektivní nevědomí, které je společné všem lidem, nehledě na rasový původ. To vysvětluje analogii, ba dokonce identitu mytických symbolů a lidské schopnosti porozumění vůbec. Všechny vědomé představy a činy se vyvinuly z těchto nevědomých předobrazů. Čím více vědomí sílí a osamostatňuje se, tím více je nevědomí zatlačováno do pozadí. Toto vykořeněné vědomí, které se již nemůže odvolat na autoritu původních vzorů je sice svobodné, vykazuje však také bezbožnou pýchu. Je sice povzneseno nad věci, i nad člověka, ale také v nebezpečí pádu, ne snad pro každého, rozhodně však kolektivně. Moudrý Číňan by slovy I-Ťingu řekl, že když jang dosáhlo své největší síly, zrodila se v jeho nitru temná noc jin.

Vědomí vystupňované nutnou jednostranností se vzdaluje nevědomým vzorům natolik, že dochází ke zhroucení. A již dlouho před katastrofou se ohlašují známky omylu, totiž absence instinktu, nervozita, dezorientovanost, zapletení do nesmyslných potíží a problémů.

Jung ale nedoporučuje cvičení čínské jógy, hlavně ne pro neurotiky, u kterých převládají projevy nadvlády nevědomí. Nemá také obvykle smysl praktikovat meditaci před uplynutím poloviny života (35 až 40 let), a pro někoho může být i potom vysloveně škodlivá.

Zajímavým bodem, zvláště pro mě, je otázka rozplynutí vědomí, ke kterému dochází při jedné z etap meditace a který je docela podstatnou součástí cesty zlatého květu. Úplné rozplynutí by byl podle Junga schizofrenní proces, kdyby se měl ustálit jako trvalý stav. Proto říká poučení: "Tvary vytvářené ohněm ducha jsou jen prázdné barvy a formy. Světlo bytí září zpět na to, co je původní, pravé." Je tedy pochopitelné, proč se poukazuje na obrazec "ochranného kruhu". Má zamezit "rozplývání proudění" a chránit jednotu vědomí proti rozbití nevědomím. Nadto se čínské pojetí pokouší rozkladný účinek nevědomí oslabit tím, že označuje "myšlenkové útvary" nebo "dílčí myšlenky" za "prázdné barvy a formy".

Nevím, zda doporučit nějaké přehnané věnování se podobným věcem, o jakých pojednává Tajemství zlatého květu, ne každý má na podobné metody čas a náladu a sílu něco podstatného nepřehnat, ale vědět o tom, že čínská mystika a esoterika je na hodně vysokém stupni a propracovalo a praktikovalo ji spousta čínských myslitelů, myslím vůbec není od věci.


22.10.2001