Čtenářský deníček

Luigi Zoja: Soumrak otců

Archetyp otce a dějiny otcovství

Prostor 2005, překlad Petr Patočka

Už déle než sto padesát let se debatuje o tom, zda otcové vládli odedávna, nebo zda západnímu patriarchátu předcházel v prehistorické době matriarchát. Dané téma provokuje úvahy badatelů, ale vzbuzuje i intenzivní emoce čtenářstva. Zastánkyněmi matriarchátu zdaleka nejsou jen feministky; ženy se nacházejí v obou táborech. Gimbutasová a Meierová-Seethalerová hovoří o matriarchální pravěké společnosti, Simone de Beauvoir, Elizabeth Badinterová a italské antropoložky Ida Magliová a Guiditta Lo Russo se domnívají, že nic takového nikdy neexistovalo.

V pozadí rozepře o existenci matriarchátu jsou psychologické motivy. Své stanovisko nevědomě pokládáme za střed světa, a proto společnost a dějiny vnímáme jako multiplikaci své osobní zkušenosti, jako její rozšíření v čase a prostoru. Protože i ten nejmocnější muž kdysi ležel v matčině náručí, je možné se domnívat, že podobným způsobem se vyvíjela i civilizace.

Zastánci pravěkého patriarchátu zřídka projevují emoce a příklon k ideologii. Dalo by se říci, že stranění matriarchátu vyplývá ze žhavé volby, kdežto stranění patriarchátu z rozhodnutí chladného. Chladného, neboť se opírá o historické dokumenty, bez emocionální účasti a bez zjevného upřednostňování otce před matkou. Zároveň se ale tato schopnost objektivního rozhodování považuje za otcovskou vlastnost; otec ji zprostředkovává dětem, aby je připravil na dospělost. Možná se zastánci patriarchátu ztotožňují s obrazem otce, i když nemají odpovídající pocity.

Začátek života každého lidského individua, včetně mužského, doprovází žena, která je mnohem větší než on a ovládá jeho tělo: matka. Nebylo by tedy přirozené, kdyby v prvních sociálních jednotkách matky analogicky ovládaly společnost?

U nejstarších historických civilizací ani u současných nejprimitivnějších kultur nenacházejí vědci přesvědčivé důkazy matriarchátu. O matriarchátu a patriarchátu máme mnoho hypotéz, ale žádná fakta. Ze srovnávacího výzkumu indoevropských jazyků vyplývá, že výrazy vyjadřující příbuzenské vztahy mají společný původ a zakládají se na obecném modelu rodiny, ať už patrilokálním nebo patriarchálním. Pokud někdy existoval matriarchát, muselo to být v ještě vzdálenější minulosti, v předindoevropských kulturách.

Sledujeme-li sociální mechanismy od zvířat až k člověku, zjistíme, že také opicím, jež jsou nám nejblíže, vládnou samci, ačkoliv samice jejich autoritu často zpochybňují.

Zlatý věk matek (nebo realističtěji společnost, v níž byli muž a žena relativně rovnoprávní) mohl odpovídat rozšíření nového agrárního hospodářství v době přechodu od paleolitu k neolitu. Přestože zastánci teorie pravěkého matriarchátu přednesli v posledních letech zajímavé argumenty, většina dostupných informací podporuje tezi původního patriarchátu. K prokázání opaku nestačí samotná skutečnost, že v některých dobách se objevovala figurální znázornění žen. To vůbec nemusí popisovat konkrétní fungování společnosti a mocenské poměry.

Pokud na začátku našich dějin stála patriarchální společnost, pak psychiku jejích patriarchů ovládaly kromě mužských vzorů i četné a neobyčejně mocné obrazy ženství. Nebyl to sociologický fenomén matriarchátu, ale psychologická skutečnost, kterou musíme mít na zřeteli. Patriarchát - vláda otců v rodině i ve společnosti - se pravděpodobně mohl prosadit jenom tím, že si muži podrobili matky a učinili ženu objektem pověrečného zájmu. Muži cítili, že se od žen ještě nedokázali osvobodit, a tak se snažili spoutat její přirozenou moc uctíváním ženského těla v kultech bohyní. Ženský svět byl stejně jako dříve předmětem mužské fascinace a obav.

Tehdejší sugestibilní mysl při pozorování ženského těla také analogicky otěhotněla. Otěhotněla myšlenkou těhotenství. Fantazie, která modelovala opulentní těla sošek, vyprávěla o sobě: byla subjektem a objektem zároveň. I když tato epocha nebyla matriarchální, každopádně měla matricentrickou psychologii.

Analýza počátků evropských dějin nevede k historii společnosti, ale k historii imaginace. Nevíme, jak vypadala tehdejší společnost a rodina. Známe však jejich představy, jejich symbolický život. Neolitu dominovala mateřská figura. Otcovská postava se ještě neobjevila.

Patriarchát podrobil ženy mužské nadvládě, ale jiným, nepřímým způsobem utiskoval i otce. Přesunul těžiště od psýché a afektů k institucionalizovaným vztahům, vyprázdnil symboly a zúžil je na materiální obsah, oblékl muže do uniforem a odstupňoval hodnosti.

Patriarchát navíc skutečného otce udělal neviditelným. Otec musel nyní tajně budovat onu osobní přítomnost, kterou mu kolektivní řád odpíral. Matka se může harmonickým způsobem stát hlavou rodiny, aniž by zbloudila v houšti institucí, může se stát matkou i bez revize vztahu k dětem. Otec to má složitější, neboť se silněji identifikuje se společenskými institucemi. Jeho budování vztahu k dětem je záměrnější a choulostivější. To nikterak neurčuje hloubku tohoto vztahu, snižuje však spontaneitu jeho vyjadřování. Vyvolává mlčení.

20.7.2007